Archív značky pro: cestování

Jordánsko 2 – hlavolam jménem doprava

Po obecném článku následuje článek čistě o dopravě v Jordánsku, neboť ta je kapitolou sama pro sebe. Ať už hromadná, nebo individuální, doprava je zde organizována úplně jinak, než jsme zvyklí z evropských poměrů. Mluvit o organizování dopravy ovšem není na místě, ona totiž zkrátka organizována není. Před každým cestovatelem tak bude stát volba, jak se po Jordánsku bude pohybovat. Odpověď může být odlišná pro hlavní město Ammán a pro ostatní oblasti. Vodítko, jak se rozhodnout, se pokusí dát právě tento článek. Dozvíte se, proč jsem cestování hromadnou dopravou v Jordánsku brzy vzdal, přestože jsem její fanoušek. Dozvíte se taky, jaké to je být řidičem osobního vozidla v Jordánsku, kde platí právo silnějšího.

Záhadná MHD v Ammánu

Ve čtyřmilionovém hlavním městě Ammánu by člověk nějakou, alespoň částečně organizovanou dopravu čekal. Čas od času tam skutečně lze narazit na autobus s číslem a cílem, v centru dokonce docela často. Dále jsou k vidění minibusy, které rovněž mají svou trasu napsanou na ceduli na boku. Tyto nápisy jsou ovšem v obou případech pouze v arabštině. Nějaká oficiální mapa těchto linek samozřejmě neexistuje. Na internetu je sice k nalezení mapa neoficiální, ta však s našimi pozorováními v reálu vůbec nesouhlasila, a tak patrně není již aktualizovaná. Údajně se trasy oněch autobusů a minibusů mění velice často. Proto člověk, který v Ammánu nějakou dobu nežije, nemá moc šancí tyto autobusy efektivně používat. Jednou z možností je u každého z nich se zkoušet ptát, zda nejede tam, kam potřebuje. To ale asi každého po čase přestane bavit. Hodně může pomoct dobrá znalost arabského písma, ale v obou případech lze jen těžko předem zjistit, kudy přesně autobus pojede a už vůbec kdy. Většina cestovatelů se tak začne poohlížet po jiné možnosti cestování po městě.

Taxi a Uber

Tradiční způsob cestování v oblasti je taxíky. Tato tradice v sobě ale skýtá úskalí známá z celého světa. Lze se dočíst, že běžné jsou podvodné praktiky taxikářů, pochopitelně zvláště na turistech. Na vlastní kůži jsem si to vyzkoušel jen jednou. Taxikář si za cca 15 minut jízdy po městě řekl 20 dinárů (asi 650 Kč). Funguje zde vyjednávání, a tak jsem cenu snížil na 11 dinárů, ale i to bylo hodně. Pokud se necítíte na nevyhnutelné tvrdé smlouvání, abyste se dostali na rozumnou cenu, taxíky nemůžu doporučit. Nemluvě o tom, že taxikáři se rádi uchylují ke lživým argumentům, jak vás nalákat na jízdu a jak zvýšit cenu jízdy. Příkladem budiž naše cesta z městečka Džaraš. Když jsme opouštěli památkový areál, několik taxikářů se na nás okamžitě vrhlo. To je zcela běžné, jak bylo řečeno v prvním díle. Ten nejvytrvalejší nám ovšem tvrdil, že poslední autobus odjel v 16 hodin a další už nepojedou. Samozřejmě šlo o lež. Podobné nečestné způsoby vyjednávání jsme směrem k nám nebo jiným turistům slyšeli ještě mnohokrát. Raději budu chodit pěšky, než abych ještě někdy nastoupil do žlutého taxíku, byť věřím, že ne všichni taxikáři jsou špatní. Na mé lásce k tomuto živočišnému druhu nevylepšilo nic ani to, že každý taxík, který nás minul, na nás zatroubil, aby na sebe upozornil. To je jedna z nevýhod toho, že turista z Evropy je zde jasně rozpoznatelný. Na druhou stranu je doprava taxíkem samozřejmě pohodlná, takže pokud neřešíte finance a nevadí vám, že vás pravděpodobně někdo okrádá, nevidím v tom problém.

Naštěstí zde funguje služba, která eliminuje nutnost smlouvání a zachovává výhody rychlého pohybu po městě – Uber. Ten je poměrně rozšířený. Při každém použití u nás někdo do cca tří minut byl a zcela bez problémů nás dovezl k cíli. Výjimka se vyskytla jen jediná – když jsme chtěli jet až na hranice s Izraelem a řidič zjistil cenu, začal se vymlouvat, že nemá dost benzínu a že nás tudíž nemůže vzít (o čerpacích stanicích asi neslyšel). Tak jsme vystoupili, peníze nám Uber vrátil a za pár minut jsme jeli s jiným řidičem. Žádný problém. Uber je nepochybně dražší než autobusy, ale určitě ne o tolik, aby stál za tu nepřehlednost a nepohodlí spojené s místní záhadnou hromadnou dopravou. Pokud tedy nejste pořádní dobrodruzi nebo neumíte dobře arabsky, mohu doporučit Uber a podobné přepravní služby. Po Ammánu rozhodně.

Doprava mezi městy

Pro dopravu do vzdálenějších destinací mimo město už se přece jen začíná i Uber poměrně prodražovat. Vyzkoušeli jsme proto hromadnou dopravu i na tyto cesty. Brzy jsme pochopili, že průvodci nelhali – meziměstské, ale asi i většina městských autobusů funguje tak, že odjíždí z výchozí zastávky až ve chvíli, kdy jsou plné. Jízdní řád zde tedy neexistuje, jezdí se prostě za každou cenu efektivně. I když, o efektivitě si dovolím pochybovat, ale o tom bude řeč ještě dále. Teď k praktickým zkušenostem.

První zkušenost s autobusovou dopravou v Jordánsku přichází již na letišti, pokud se budete potřebovat dostat do Ammánu po vlastní ose. Na pravidelné linky odjíždějící každých 10 minut do různých částí města zapomeňte. Místo toho vás čeká jeden nastartovaný autobus na neoznačeném stanovišti, do kterého se kupují jízdenky v neoznačené budce. Naštěstí tam je jen jedna budka a jeden autobus. Po zakoupení jízdenky si sednete do autobusu a čekáte, dokud se nezaplní do posledního místa k sezení. Pokud máte smůlu jako my a do autobusu nastoupíte jako třetí, čekání se může protáhnout na desítky minut. U nás to bylo nakonec kolem půl hodiny. Záleží tedy na tom, jak vytížený čas letiště zrovna je, stejně jako na tom, kolikátí nastoupíte.

Druhý den jsme si řekli, že zkusíme dojet autobusem z Ammánu do Džaraše. Nejprve jsme se nechali odvézt Uberem na autobusové nádraží, odkud měl tento autobus jezdit. To, že jezdí právě odtud (severní nádraží Tabarbour), jsme se dozvěděli od jiného taxikáře, ale dá se to zjistit i z některých střípků na internetu. Na tomto autobusáku se vyplatila znalost arabského písma. Díky tomu jsme dešifrovali nástupiště směr Džaraš. Stáli tam lidé a když jsme se přiblížili, už u nás byl chlápek ptát se, jestli jedeme do Džaraše. Souhlasili jsme, on nás postavil k lidem na nástupišti a šel hledat další cestující v našem směru. Z toho vyplývá, že to lze zvládnout v klidu i bez arabštiny, neboť pokud zde někdo vidí turisty, automaticky se přepokládá, že chtějí jet do Džaraše – nejprofláklejší lokality na sever od Ammánu. Asi po deseti minutách přijel minibus, všichni jsme zalezli dovnitř, počkali jsme pár minut, než se obsadí poslední místa, spolupracovník řidiče vybral peníze a vyrazili jsme. Pro představu – cena cesty v této relaci je desetinová oproti Uberu nebo taxíku (2 JD versus 17 – 22 JD). Potíž nastala s výstupem. Předpokládali jsme, že autobus prostě dorazí na autobusové nádražíčko v Džaraši, které bylo podle mapy poblíž vstupu do památkového areálu. Když jsme u nádražíčka ani nepřibrzdili a pokračovali směle dál, pochopili jsme, že náš předpoklad byl špatný. Vystoupili jsme asi o 2 km dál s ostatními cestujícími (příliš to ale nevadilo, což jste se mohli dozvědět v prvním díle). Správný postup je takový, že před místem výstupu, ať už je jakékoliv, je třeba zaklepat mincí o okno. Později jsme se na tento zvyk zaměřili a skutečně to tak stále funguje. Řečí dopraváků: všechny zastávky jsou na znamení a znamení k výstupu se dává poklepáním mincí o sklo autobusu, případně slovně. Co se týče zastávek, ty existují, ale podle všeho vám řidič zastaví prakticky kdekoli chcete.

Po prohlídce Džaraše jsme se chystali vydat zpátky opět autobusem. Tentokrát už ovšem bylo po odpolední špičce, čehož chtěli využít taxikáři, to jsem už popsal výše. Inu došli jsme na zastávku. Tam stály dva autobusy, jeden prázdný, ve druhém seděla jedna paní. Nastoupili jsme tedy k paní. Lidí do Ammánu už večer ale chtělo málo, a tak než se autobus zcela zaplnil, zabralo to předlouhých 40 minut. Po náročném dni jsme snad i na chvíli zalitovali, že jsme nevzali cenu 14 JD, na kterou taxikář snížil (to je pořád 7x víc než za autobus), za tu domu už bychom nejspíš byli doma a nemuseli bychom ještě přestupovat. Po této zkušenosti jsme odepsali už i autobusy, takový časový luxus si turista s nabitým programem dovolit zkrátka nemůže.

Ještě krátce ke zmíněné efektivitě dopravy (kdo chce odstavec přeskočit, nic mu neunikne). Je zřejmé, že později odpoledne bude hlavní přepravní proud směřovat z metropole směrem do okolních měst nežli naopak. I přesto náš autobus prostě čekal do zaplnění posledního místa, zatímco okolo nás projelo několik prázdných minibusů směr Ammán. Myslím si, že kdyby vyrazil při polovičním nebo i menším zaplnění, vydělal by víc, protože by byl dřív zpátky v Ammánu, kde je v tu dobu velká poptávka po další přepravě. Kdyby to tak dělali všichni, interval by se značně snížil, což by snad i Jordánci ocenili. Ale kdoví, co za tímto systémem vězí.

Poslední možností, jak se dopravovat mezi některými destinacemi, jsou autobusy společnosti JETT. Tato společnost je jediná, která připomíná evropské dálkové autobusové dopravce. Dopraví vás však výhradně mezi vybranými turistickými lokalitami – aktuálně pouze Ammán, Aqaba, Irbid a Petra. Jinam se nedostanete, leda že byste si rezervovali svůj autobus, což také lze. My jsme tuto společnost nevyzkoušeli, ale pro výlet do Petry a zpět nebo přesun na jih do Aqaby může jít o ideální variantu. Nikoli už pro svobodné cestování po celé zemi. Na rozdíl od jordánských autobusů lze ale do těchto koupit jízdenky předem a existují jízdní řády. Cestování je tak mnohem pohodlnější, ale také dražší.

Co s tím, když je všechno špatně?

Naštěstí existuje ještě jedna varianta, která eliminuje nevýhody všech otestovaných typů dopravy – zapůjčení auta. V našich krajích tato praxe ještě není tak obvyklá, ale ve světě je tento způsob poměrně běžný. Po prvním dni v Ammánu a všech popsaných peripetiích jsme se tedy rozhodli pro tuto volbu. Na internetu se dozvíte, že to nemusí být tak snadné – rezervace se často vyžaduje několik dní předem, dále je vyžadována kreditní (nikoli u nás běžná debetní) karta a samozřejmě na autu nesmí být při vracení ani škrábanec navíc, jinak vás sedřou z kůže.

V našem případě však k mému velkému překvapení nenastala žádná potíž, přestože jsme na tuto variantu nebyli moc dobře připraveni. Půjčoven je po Ammánu celá řada, v každé čtvrti jich je několik a snad každá má webové stránky, najít tu ideální proto nebyl problém. Několik společností skutečně vyžadovalo rezervaci třeba alespoň tři dny předem, ale zanedlouho jsem objevil jednu, která toto nepožadovala a zápůjčku jsem rezervoval pouhý večer předem. Další den dopoledne jsme přišli do kanceláře vyzvednout auto. S debetní kartou namísto kreditní nebyl žádný problém, ale jinde to podle různých zkušeností může být jinak. Dostali jsme rezervované auto v základní kategorii, já jsem si jej nafotil (to doporučuji) a vyrazili jsme. Svobodné cestování po celém Jordánsku, žádné problémy se zavazadly, žádné dohadování nebo čekání. Sedm dní nás vyšlo v přepočtu na něco málo přes 3000 Kč za půjčovné plus pohonné hmoty (jejich cena je v Jordánsku pevně stanovená státem). Ovšem na jednu věc je třeba se připravit – provoz na pozemních komunikacích je v Jordánsku poněkud odlišný od našeho. Vracení proběhlo rovněž v klidu, nikdo nic nerozporoval, možná i díky mému ostentativnímu focení auta při přebírání.

Jaké to je být řidičem v Jordánsku?

Stejně jako není organizována veřejná hromadná doprava, není ani moc organizovaný provoz na silnicích. Respektive celkem organizovaný je, ale Jordánci si s tím hlavu nelámou. Čáry ani svislé značky se příliš neřeší. Přednost má ten, kdo jede dřív nebo rychleji. Na dvouproudou silnici se v klidu vejdou čtyři pruhy aut. To má ale své výhody třeba v kolonách. Díky tomu, že Jordánci jsou schopní jezdit i po chodníku, se kolony pohybují docela rychle. Mohlo by se zdát, že jordánské silnice jsou pro evropského člověka chaos a peklo, nicméně dospěl jsem paradoxně přesně k opačnému názoru. To, že z každé vedlejší ulice nebo pruhu může kdykoli vyjet auto, z chodníku vstoupit chodec nebo cokoli jiného, způsobuje, že všichni jezdí předpisově, defenzivně a opatrně. Zatroubí si, to ano, ale za celý týden jsem nenarazil na jediného piráta silnic, kterých za jednu pracovní směnu v ČR napočítám několik. Naopak je běžné pouštění z vedlejších ulic, na kruhové objezdy apod. Přišel jsem si skutečně bezpečněji než u nás. Pomalá a defenzivní jízda má ale současně ještě jeden zásadní důvod – Jordánsko je plné příčných zpomalovacích prahů. Polňačka nebo dálnice, v každém místě na vás může čekat. Mezi Ammánem a 30 km vzdálenou Madabou jich napočítáte desítky. A vskutku, jsou i na královské dálnici z Ammánu na jih k moři, především v místech, kde prochází obcí. Pozor na ně. Pro slabší povahy může být náročnější řízení po ucpaném a chaotickém Ammánu, ale jinde je to skutečně pohoda, z čehož vychází i mé závěrečné doporučení.

Závěr

Cestování autobusy je sice levné, ale pro neznalce arabštiny a arabských poměrů složité a někdy velmi zdlouhavé. Občasnou výjimku můžou tvořit autobusy dopravce JETT, který vás ale doveze jen na pár míst v Jordánsku. Cestování s taxikáři je drahé a náročné na vyjednávání (a pokud nevyjednáváte, je ještě výrazně dražší). Cestování Uberem je dobrou volbou po městě, ale po venkově už se shání špatně a je rovněž drahé. Pokud tedy chcete procestovat celé Jordánsko a mít úplnou svobodu pohybu za dobrou cenu, je jasnou volbou půjčení auta přinejmenším na cestování mimo Ammán. Doporučuji si to ale zkusit i v Ammánu, je to výtečná škola defenzivního řízení vozidla.

< Jordánsko 1 – ekologie, brány a koupání v oleji
Fotogalerii z Jordánska najdete zde

Jordánsko 1 – ekologie, brány a koupání v oleji

Jordánsko je menší blízkovýchodní země skýtající mnoho turistických lákadel, z nichž mezi nejznámější patří skalní město Petra. Přestože okolí Jordánska je značně nestabilní (v současné době především Sýrie, Irák, Írán, v některých obdobích také Izrael), jedná se v podstatě o takový ostrůvek bezpečí, kde v současnosti není čeho se obávat. To nás inspirovalo se do této země na více než týden podívat. V tomto článku shrnu své hlavní postřehy. Jako obvykle půjde spíše o postřehy obecné, které se budou hodit cestovatelům z naší oblasti. O památky zavadím jen okrajově. Věřím, že není nutné psát dalšího z hromady turistických průvodců. Vypíchnu jen to, co nás zaujalo. Samostatný článek je jako obvykle vyhrazen dopravě.

Fotogalerii z Jordánska najdete zde
Regál s vajíčky v plastech

Ekologové, zůstaňte doma

Jedna z prvních věcí, které je potřeba po příjezdu udělat, je nákup. A hned na něm nás zaujala jedna věc. Pokud se dnes v Evropě řeší omezení používání jednorázových plastů, v Jordánsku a nejspíš celém arabském světě rozhodně ne. Na ovoce a pečivo se používají nikoli malé pytlíky jako u nás, ale velké igelitové tašky. Na každý druh zvlášť. Vajíčka nejsou uložena v recyklovaných papírových obalech, ale v plastových. No a u pokladny vám pan balič nákup o deseti položkách zabalí do sedmi tašek. Pokud tedy razíte radikální ekologické ideály, bude vhodné do Jordánska vůbec nejezdit, své názory na chvíli potlačit nebo si přinejmenším přibalit pár léků na nevolnost. Třídění odpadu samozřejmě taky není zrovna rozšířené. Ostatně s odpadky se setkáte poměrně hojně hlavně v okolí silničních tahů, ale je to pohled poměrně známý třeba i z balkánských zemí. Arabové rovněž nepatří mezi pořádkumilovné národy.

Uvolňující se náboženské poměry

Jordánsko je z 97 % muslimskou zemí. To může leckoho, zvláště ženy, od cesty úplně odradit. Pravdou však je, že v hlavním městě Ammánu, natož pak ve vyhlášených turistických centrech, vůbec není třeba dělat si hlavu z ortodoxního náboženského chování. Jednak jsou Jordánci na turisty zvyklí a neočekávají, že se budou v Petře nebo u Mrtvého moře zahalovat, ale z toho, co jsme viděli, je patrné, že ani pro samotné muslimy to nebude tak žhavé. Hned první den nás v Ammánu, přímo uprostřed staré římské citadely, zaujala zahalená muslimka hrající se svým mužem a dvěma dětmi fotbal. A jen o pár minut později jsme viděli například mladý pár držící se za ruku. Ženou byla rovněž zahalená muslimka. Samozřejmě je ale stále potřeba u toho přemýšlet – vášnivá líbačka na náměstí v Džaraši nebo hluboký výstřih v Madabě nejsou dobré nápady.

Anglicky umějí všichni

Abych vyvážil negativitu prvního odstavce, v Jordánsku překvapí hned po příjezdu jedna věc. Naprostá většina obyvatel se umí v základu domluvit anglicky. To se obzvlášť hodí, pokud neumíte arabsky (ovšem alespoň základy a písmo stojí za to se naučit, arabština je krásná řeč a její písmo je umělecké dílo). Samozřejmě nelze čekat angličtinu od starého beduína z odlehlé vesnice, ale ve větších městech a turistických oblastech je na to dobrý spoleh. Na druhou stranu, občas bych si přál, aby tomu tak nebylo, nebo abych já neuměl anglicky. Proč? Na to odpoví další odstavce.

Země bran a turniketů

Snad do všech památek se v Jordánsku platí vstup. A to nejen těch civilizačních, ale i přírodních. Proto doporučuji zakoupit před cestou Jordan Pass, který v sobě většinu vstupů obsahuje, včetně poplatku za vstup do země. Počítejte však s tím, že i na té zdánlivě nejméně významné atrakci bude nejspíš brána a u ní vrátný, který vás nemusí vpustit. Nemusí vás vpustit třeba i kvůli tomu, že je zavřeno, přestože by mělo být otevřeno. Možná je to tím, že jsme Jordánsko navštívili v lednu, mimo hlavní turistickou sezónu, ale otevírací doba často nesouhlasila s informacemi uvedenými na internetu. Stalo se nám to například na místě zvaném Al-Maghtas, kde měl být pokřtěn Ježíš Kristus. Zavírat se mělo v 19 hodin, ale už v půl páté nám bylo sděleno, že je prostě zavřeno. Smůla, ale nakonec jsme tolik nelitovali, neboť dle dalších informací se od brány k řece Jordán musí jet autobusem, kdežto my jsme si tento úsek na mapě vyhlédli jako možnou příjemnou procházku. Celá prohlídka navíc stojí v přepočtu 400 Kč a není v Jordan Passu zahrnuta. Na věřících je zkrátka potřeba vydělat. Realita může být odlišná od informací na internetu a na mapě, počítejte s tím.

Další podobný případ se nám stal v Džaraši, kde se nachází unikátní zbytky starověkého města z dob Alexandra Makedonského. Minibusem se nám neplánovaně podařilo o pár kilometrů přejet vstup do rozsáhlého památkového areálu (návod, aby se to nestalo i vám je v následujícím díle). Podle mapy měl areál více bran a brány tam skutečně byly, nicméně byly neoficiální. My jsme dvěma nenápadně proklouzli, ale okamžitě u nás byl někdo, kdo nám vysvětlil, že musíme asi 3 km pěšky k hlavní bráně, abychom získali razítko na Jordan Pass. Člověk u druhé brány se naštěstí nechal obměkčit a pustil nás, protože pochopil, že vstupenky už prostě máme a jestli na nich máme razítko nebo ne, nehraje zásadní roli.

Poslední podobná věc se nám stala u vyhlídky na mrtvé moře, na mapě zvaná jako Dead Sea Panoramic komplex. Tam jsme dorazili kolem druhé hodiny a už zdálky jsme viděli, jak se u brány s vrátným otáčí auta, proto jsme si raději našli soukromou vyhlídku na okolních kopcích. Ta byla sice taky za zavřenou branou, ale dírou v plotě jsme prolezli a nikomu to nevadilo. Z bran s vrátnými se tak po zbytek pobytu stalo trauma.

Mrtvé moře dál umírá

Jordánci mu říkají Mrtvé moře, Izraelci Moře soli. A obě strany mají pravdu (kromě toho, že nejde o moře, ale o jezero). Toto jezero je tak slané, že v něm nic nepřežije, přesto rozhodně stojí za to se v něm aspoň jednou za život vykoupat. Možná to ale nebude až tak úžasné, jak si představujete. Vezměte sklenici, ze třetiny ji zaplňte solí, dolijte vodou a dívejte se, co vznikne. Vznikne takový mazlavý olejíček a právě v takovém se budete koupat. Bude nadnášet jako na obrázcích, ale také slušně pálit, když se dostane do kontaktu se sliznicí. A ať vás ani nenapadne se v něm koupat, aniž byste měli možnost se ihned poté opláchnout. Mě to napadlo, protože jsem to nevydržel a musel jsem do něj skočit hned při našem prvním setkání. Následky byly horší, než jsem čekal. Jakýkoli kus oblečení, který se dostal do styku byť jen s malým množstvím této vody, se stal nepoužitelným nejméně do prvního vyprání. Obléct se po vykoupání do jediných dlouhých kalhot prostě nebyl dobrý nápad. I po usušení pouštěly mazlavou hmotu a současně ztvrdly, což neocenila moje kůže, která se o ně dřela.

Nánosy soli na břehu Mrtvého moře

Další věcí je vstup do vody. Pokud si nechcete platit drahý resort, který vstupy do vody upravuje, pak budete muset překonat nános velice ostrých krystalků soli na březích. I přes velkou opatrnost jsem skončil s odřeninami na nohách i rukách. Doporučuji boty do vody. No aspoň člověku nehrozí z této vody žádná infekce, naopak by měla působit na oděrky blahodárně.

Nakonec zaujme také zjevný úbytek vody v tomto jezeru, který aktuálně dosahuje až metr ročně. Metr výšky, co do vzdálenosti to však je více, a tak z rezortů, které původně asi byly na pobřeží, je teď potřeba jít stovky metrů k vodě. Do padesáti let bude tímto tempem Mrtvé moře skutečně mrtvé, pokud se nepodaří vykopat plánovaný kanál z Rudého moře. Takže na nic nečekejte a objednávejte letenky. Mrtvé moře není jediné z přírodních zajímavostí Jordánska, země skýtá několik přírodních rezervací, kde je možné podniknout i vícedenní treky, většinou ovšem pouze s průvodcem a málokam se dostanete zdarma. Namátkou jde o rezervace Mujib, Shawmari, Dana a Wadi Rum.

Na kameni kámen

Jordánsko je plné památek starých staletí. Namátkou mezi historická města patří zmíněný Džaraš, Madaba, Karak a samozřejmě Petra. Pravdou je, že se člověk mnohdy neubrání pocitu, že tyto památky jsou prostě všude stejné. Neodborné oko nepozná rozdíl, bude-li se procházet v řeckých Delfách, po kyperském Pafosu nebo v jordánském Džaraši. Všude najdete trosky amfiteátrů a starých chrámů, ze kterých zbyly většinou jen základy, některé sloupy a přinejlepším krásné staré mozaiky. Jedinou výjimkou je skalní město Petra, které si svůj status světového unikátu právem zaslouží. Město totiž bylo z většiny vytesáno do skal a jde skutečně o obří komplex, který vám zabere minimálně několik hodin, dají se tam ale pohodlně strávit i tři dny.

Sníh v horách nad Wadi Musa

Pozor na počasí, platby kartou a ceny potravin

Jordánsko je co do klimatu velice různorodá země. Dělá to značné převýšení, které jde od -420 m pod mořem u Mrtvého moře, což je mimochodem nejnižší místo souše na Zemi až po tisícovkové hory. Třeba hlavní město Ammán nebo oblíbená Petra jsou ve výšce kolem 1000 m n.m. Teplotní rozdíl tak může činit i desítky stupňů. U Mrtvého nebo Rudého moře si můžete i v lednu běžně užívat až 30 stupňů, v horách vás ale může překvapit i sníh, jako se to stalo nám. Jinak ale bylo mimo moře v průměru kolem deseti stupňů. Na pěší výlety téměř ideální. Za nejlepší čas na návštěvu Jordánska se považuje konec podzimu a začátek jara. V létě už je tam pro nás nesnesitelné vedro.

Dnes je moderní platit platebními kartami i při cestování. Tento trend dorazil samozřejmě i do Jordánska, má však svá ale. Poté, co jsme se dvakrát pokusili platit v obchodě kartou, jsme raději přešli k hotovosti. Ne, že by to nešlo, ale terminály jsou patrně staršího data a platba kartou trvala často i několik minut. Co se týče cen – potraviny jsou obecně poměrně výrazně dražší nežli u nás, jak v restauracích, tak v obchodech. Ostatní ceny jsou srovnatelné.

Arabský národ není pro každého

Všechny arabské země mají svou specifickou kulturu. Ta je založená na extrovertním přístupu k životu, nízkém významu soukromí jednotlivce a na způsobu obchodování, kde účel světí prostředky. Tato kombinace se může pro leckteré turisty z našich zeměpisných šířek ukázat poněkud nepříjemná. Představa procházky po historickém centru města nebo kolem významné památky z Kristovy doby, kde si v klidu vychutnáte každý detail, se zde naplní jen stěží. Připravte se na to, že pokud vypadáte jako turista (což s nearabským vzhledem změníte jen těžko), budete prakticky neustále v obležení taxikářů a nabízečů čehokoliv. Když se vám bude zdát, že na vás podél silnic neustále někdo troubí, jsou to taxikáři, co si vymáhají pozornost. U památek vám bude neustále někdo proaktivně nabízet suvenýry, jízdy na oslech a další super věci. Je na každém, jak se s tím vypořádá. U mě je obvyklý proces od zdvořilého odmítání přes méně zdvořilé odmítání až po absolutní ignoraci během několika dní. Důležité je neposlouchat prodejní argumenty, které nejdou daleko pro sprosté lži. Pokud vám taxikář řekne, že poslední autobus do Ammánu už odjel, ale že on je ochoten vás odvézt 50 km daleko za v přepočtu 660 Kč, nevěřte mu. Nevěřte nikomu z těch, co vám cokoli nabízejí, pro pár dinárů udělají a řeknou skutečně cokoliv. Přechod hranic do Izraele pro nás v tomto smyslu byl úžasným vysvobozením, byť samotný proces přechodu byl také velice náročný a zajímavý. O tom ale už v článku o Izraeli.

Fotogalerii z Jordánska najdete zde
Jordánsko 2 – hlavolam jménem doprava >

,

Jordánsko

Výběr fotografií z cestování po Jordánsku – Ammán, Džaraš, Madaba, Mrtvé moře, Petra. Obecný článek je zde, článek o dopravě v Jordánsku najdete zde.

Číst dál
,

Cestování časem? Ano, ale…

Nebylo by úžasné mít možnost volně cestovat časem tam a zpět? Navštívit naše oblíbené epochy historie, být u zásadních událostí nebo zjistit, jak bude vypadat svět za stovky, tisíce let? Možná ano, možná taky ne. V tomto článku uvedu, zda cestování v čase možné skutečně podle vědeckého základu je, za jakých podmínek a s jakými problémy se současná věda potýká. Bez rovnic a zbytečných odborností, pokusím se vše vysvětlit zcela laicky. Odborníci odpustí spoustu zjednodušení.

Do budoucnosti? Hračka

Skutečně. Cestování v čase do budoucnosti možné je, je to prokázané a víme jak na to. Jen na to nemáme zatím technologie. Ještě podotknu, že z formálního hlediska cestujeme časem do budoucnosti už teď všichni a pořád. Tím, jak vnímáme tok času směrem kupředu, se neustále posouváme do budoucnosti. Cestovat konvenčním časem můžeme taky při pohybu mezi časovými pásmy, ale to samozřejmě není to, co si pod pojmem cestování časem představíme. Pojďme k výkladu.

Drobný úvod do vztažných soustav

Nepůjde o cestování v tom uměleckém smyslu, že bychom si sedli do nějakého stroje, nastavili rok a šup byli tam. Je to cestování v čase, které je umožněno díky efektům teorie relativity. Z ní plyne, že čím rychleji se nějaký objekt pohybuje v prostoru, tím pomaleji se pohybuje v čase. Alespoň z pohledu okolí. Okolí je důležité, protože pokud pouze urychlíme tok času a nebudeme mít k čemu toto urychlení vztáhnout, nebude to pro nás mít žádný efekt. Představte si, že celá planeta Země se všemi lidmi odcestuje náhle o 100 let do budoucnosti oproti okolnímu vesmíru. Očividně z toho nic prospěšného mít nebudeme, jen se skokově změní postavení vesmírných těles. Jinak se toho za 100 let moc nezmění, z pohledu vesmíru je to pouhý okamžik. Ve fyzice se proto mluví o vztažných soustavách, vůči kterým vztahujeme polohu, pohyb a související veličiny. Pokud jedete vlakem a po vedlejší koleji jede vlak stejnou rychlostí a stejným směrem, pak jste vůči němu v klidu, kdežto vůči zemskému povrchu jste v pohybu. Já budu dále pracovat se vztažnými soustavami Země a kosmonaut (neoriginální, ale praktické) a budu se pro jednoduchost tvářit, že nic jiného ve vesmíru neexistuje.

Vidět, jak vesmír zaniká

Zpět k poučce z úvodu: pokud se nějaký objekt, třeba právě kosmonaut se svou raketou, začne vůči Zemi pohybovat velmi rychle, bude se pohybovat vůči Zemi nižší rychlostí časem. Část rychlosti v čase se přetransformuje do rychlosti prostorem. Představte si dvě stejné nádoby – v jedné je rychlost v prostoru, ve druhé je rychlost v čase. Pokud jsme vůči Zemi nehybní, máme plnou nádobu rychlosti v čase a nám i Zemi čas ubíhá stejně – maximální rychlostí. Pokud se ale začneme pohybovat, začne se rychlost v čase vyprazdňovat a přibývá obsah nádoby s rychlostí v prostoru. Čas nám už plyne pomaleji než Zemi, která má nádobu rychlosti v prostoru stále prázdnou. Objemem oněch nádob je logicky maximální možná rychlost, a to je rychlost světla. Rychlost světla je pro všechny vztažné soustavy stejná, ať se pohybují, nebo ne. Nemůžete jej doběhnout, ani mu uniknout (proč tomu tak je, rozebere další článek). Pokud se nepohybujete, pak plujete časem rychlostí světla/maximální rychlostí. Pokud byste se teoreticky pohybovali rychlostí světla, pak se v čase vůči okolí nebudete pohybovat vůbec. To ale není moc dobré, protože vašemu okolí by z vašeho pohledu čas běžel nekonečně rychle a v mžiku by celý vesmír dospěl do svého zániku! Naštěstí to fyzikální zákony neumožňují, protože aby se hmotný objekt urychlil na rychlost světla, potřeboval by nekonečné množství energie, respektive veškerou energii ve vesmíru, a to nikdo nemá a mít nebude.

Zrychlená země a zpomalený kosmonaut

Už to začíná být, věřím, poměrně jasné. Pokud vysokou rychlostí v prostoru kosmonaut dosáhne toho, že mu bude čas plynout pomaleji než Zemi, pak vlastně už tím, že se vůči ní pohybuje, cestuje do její budoucnosti. Stárne pomaleji než Země a všechno na ní. Dejme tomu, že na Zemi během experimentu uplyne 10 let a že raketa po tu dobu letěla velmi vysokou rychlostí (za chvíli se dozvíte přesněji jakou). Podívejme se, co se stane a jaké budou pohledy obou soustav.

Z pohledu Země: Pokud na kosmonauta ze Země někdo zaměří svůj teleskop, bude se mu zdát, že se kosmonaut a věci v raketě pohybují nižší rychlostí než ve skutečnosti. Až se kosmonaut za 10 pozemských let vrátí, on bude jen o 5 let starší.

Z pohledu kosmonauta: Pokud se podívá směrem k Zemi, bude mu připadat, že se vše děje asi dvakrát rychleji než ve skutečnosti. Jemu však vše přijde úplně normální. Po návratu pro něj uplynulo 5 let, ale Země je starší o deset let, octl se tedy v budoucnosti. Během pěti let odcestoval o deset let do budoucnosti.

Z uvedeného také plyne, že jde v podstatě jen o optický klam způsobený omezenou rychlostí světla a tím, že je pro všechny vztažné soustavy tato rychlost stejná. V praxi to znamená, že pokud by raketa letěla 90 % rychlosti světla a ještě si před sebe svítila, kosmonautovi se bude zdát, že se od něj světlo vzdaluje rychlostí světla (je vůči němu v klidu). Naproti tomu pozorovatel ze Země by viděl paprsek vzdalující se od rakety pouze 10 % rychlosti světla. Zní to podivně, ale je to tak. Rychlosti světla se bude věnovat jiný článek.

Jak rychle musela raketa letět?

V podmínkách experimentu bylo uvedeno, že raketa letí velmi vysokou rychlostí. Jak vysoká byla, aby byly výsledky takové, jaké byly? Zde narazíme na problém. Totiž aby rozdílný tok času způsobený vysokou rychlostí v prostoru byl vůbec znát, kosmonautova rychlost by musela být skutečně obrovská. Tak obrovská, že současná lidská technologie není schopna ji vyvinout. Bavíme se zde o desítkách procent rychlosti světla. Rychlost světla ve vakuu činí 1 079 252 849 km/h. Jedno procento je tak 10 792 529 km/h, to je pořád sakra velká rychlost. I pokud bychom věděli, jak tuto rychlost vyvinout, bylo by na ní potřeba obří množství energie a tedy i financí. Aby to bylo tak jako v uvedeném příkladu, tedy že kosmonaut bude stárnout poloviční rychlostí než Země, musel by se pohybovat asi 87 % rychlosti světla, tedy 938 949 978,63 km/h. Tento efekt zpomalování toku času se odborně nazývá Dilatace času. Pod odkazem je i graf, kde lze odvodit, kolik musí objekt letět, aby mu čas plynul kolikanásobně pomaleji než okolí.

Vše je experimentálně ověřeno

V blízké budoucnosti se tedy s cestováním do budoucnosti můžeme rozloučit, ale může nás těšit, že fyzikálně to možné zcela jistě je. Nejde tu o nějaké teorie. Teorie relativity včetně tohoto efektu jsou experimentálně spolehlivě ověřeny (Hafeleův–Keatingův_experiment). Velice přesné hodiny umístěné do letadel se skutečně oproti času na Zemi slabě zpozdily, protože jim čas plynul pomaleji. Byly to ale lidem nepostřehnutelné zlomky vteřin. S dilatací času dokonce musí počítat navigační systémy jako GPS, jinak by byly nepřesné. Pro zajímavost, dilatace času nastává nejen při vysokých rychlostech, ale také v silných gravitačních polích, jaké vydávají třeba černé díry nebo neutronové hvězdy a při velkých zrychleních. Tento efekt byl pro jednoduchost u příkladu s kosmonautem zanedbán (místo obecné teorie relativity jsme použili speciální teorii relativity), ale jinak by hrál v tomto případě důležitou roli. Umělecky to bylo zajímavě ztvárněno ve výborném filmu Interstellar. Ani to nám ale nepomůže, žádný objekt s dostatečně silnou gravitací v našem dosahu není stejně jako nejsme schopní dosáhnout dostatečného zrychlení.

Závěrem: cestování do budoucnosti ve smyslu zpomalování toku času oproti okolí fyzikální zákony umožňují, je to dokonce experimentálně ověřeno. Bohužel ale zatím nejsme schopní vyvinout technologii, která by těchto efektů byla schopná využít. Pokud by se to přesto podařilo, nevyhnutelně bychom řešili další problém: jak se vrátit zpátky?

Do minulosti? Jeden problém vedle druhého

Tady už mám horší zprávy. Pro cestování do minulosti ještě nemáme ani návod. Zatím není znám spolehlivý přírodní zákon, který by to umožňoval, jako v případě cestování do budoucnosti. Navíc zde vyvstává veliká otázka, co by se dělo, pokud by se stroj času do minulosti podařilo sestrojit a někdo by se do ní vydal. Řeč je o časových paradoxech, které by tím vznikaly. Vše rozeberu v této části článku.

Když můžeme tok času zpomalit, proč ho neobrátit?

Pokud bychom navázali na způsob cestování do budoucnosti, lze odvodit, že do minulosti bychom se mohli dostat v případě, že bychom docílili toho, aby čas Zemi začal z našeho pohledu plynout zápornou rychlostí, tedy zpět. Plynutí času Země se vůči kosmonautovi zrychluje tak, jak zrychluje rychlost prostorem. Když stojí na Zemi, Země se pohybuje časem stejně rychle jako on, plyne jim stejně. Aby tedy Země vůči kosmonautovi obrátila svůj tok času, musel by se pohybovat v prostoru zápornou rychlostí. Rychlost je vzdálenost dělená časem, ale bohužel nic jako záporná vzdálenost nebo záporný čas (pro nás zatím) neexistuje. Když se vrátíme k analogii s nádobami, znamenalo by to prázdnou nádobu rychlosti v prostoru ještě více vyprázdnit, čímž by se více naplnila nádoba rychlosti v čase. Jak bylo ale řečeno, objem nádob je roven rychlosti světla a tu zvýšit nejde, to je prostě fyzikální zákon, na který jsme krátcí. Navíc to, co je prázdné, nelze už více vyprázdnit. Tudy tedy cesta nevede.

Nejisté teorie

Fyzikální teorie, jak cestovat do minulosti, existují, ale žádná zatím nestojí na pevných základech. Cestování časem do minulosti jako takové má mezi fyziky své příznivce i odpůrce, zatím proto nemůžeme říct, zda to možné je či není. Aktuální teorie se ohánějí exotickými pojmy jako kosmické struny, černé a červí díry, kvantové pole, virtuální částice a další. Nic to ale nemění na tom, že všechny mají trhliny. Nelze také opomíjet fakt, že i kdyby některá z nich našla shodu mezi větším množstvím fyziků, šance, že se některou z nich podaří experimentálně ověřit, je v tuto chvíli čiré sci-fi.

Co s časovými paradoxy?

Další obecně řešený problém, který je rovněž poměrně populární v umění, je vznik paradoxů v případě vycestování do minulosti. Kromě klasických násilných příkladů lze uvést třeba scénář, že sestrojíte stroj času, odcestujete jen pár dní do minulosti a tam rozpracovaný stroj času zničíte. V tu chvíli už je tedy nemožné, abyste sestrojili stroj času, vycestovali do minulosti a zničili si jej. Fyzikální zákony se s tímto musí nějak vypořádat, je-li cestování do minulosti vůbec možné. Teorií, jak to dělají, je několik. Některé znějí jako výmysl scénáristů, jiné dávají docela smysl. Zkusím nastínit ty nejzajímavější.

Vznik paralelního vesmíru. V případě, že by někdo vycestoval do minulosti, vytvořil by se tím paralelní vesmír, ve kterém by se budoucnost od tohoto okamžiku vyvíjela jinak, než v původním vesmíru. Kdybyste si tak znemožnili sestrojit stroj času, vůbec ničemu by to nevadilo, protože by se to odehrálo v jiném vesmíru než v tom, ve kterém k sestrojení došlo. Zároveň by to vysvětlovalo, proč v našem vesmíru nepotkáváme cestovatele do minulosti, kteří přišli ze vzdálené budoucnosti, kde už umějí cestovat časem. To je věc, na kterou často ukazují skeptici cestování časem do minulosti. Možná tahle teorie o paralelních vesmírech zní někomu jako sci-fi, ale počítají s nimi i některé seriózní vědecké teorie. Ty například tvrdí, že paralelní vesmíry vznikají vždy, když je na výběr z více možností. Každý paralelní vesmír je pak realizace jedné z možností. Tímto výběrem může být třeba rozhodnutí jedince nebo kvantový stav částice (který dost možná ovlivňuje i naše rozhodování). Znamenalo by to, že se v každý okamžik oddělují miliardy nových paralelních vesmírů, ve kterých se věci dále odehrávají jinak. V tomto jste se rozhodli číst tyto řádky, v jiném jste se třeba místo toho vydali na setkání, kde najdete svou životní lásku. A v jiném si zase cestou na setkání váš řidič autobusu splete brzdu s plynem a vy skončíte v nemocnici. Je to určitá útěcha v tom smyslu, že si můžete říkat, že když jste udělali nějakou chybu, vždycky existuje nějaký vesmír, kde jste ji neudělali. Horší je, že to asi nikdy nezjistíme, ani neověříme, a proto je tato teorie sice elegantní, ale nejspíš neověřitelná a možná až příliš jednoduchá.

Fyzikální zákony zabraňující vzniku paradoxu. Tato teorie tvrdí, že když už by někdo do minulosti vycestoval, nebylo by přírodními zákony umožněno, aby vznikl paradox. Stáli byste prostě s nabitou pistolí namířenou proti vlastnímu dědovi a stejně by se vám nepodařilo jej zabít. No nevím, zdá se mi, že tato teorie vyžaduje nějaký podivný, nepřirozený mechanismus, který by nad děním dohlížel. Byl použit třeba v seriálu Futurama (Benderovo parádní terno), kde se v důsledku cestování časem začnou tvořit duplikáty jednotlivých tvorů. Aby nedošlo k paradoxu, časový duplikát je vždy nakonec nějakým způsobem přírodními zákony usmrcen. Princip je tam ale kombinován s teorií uzavřených smyček, protože vycestováním vždy dojde i k ovlivnění přítomnosti.

Uzavřené časové smyčky. Ty v podstatě prezentují myšlenku, že vše, co se stalo a stane, je již hotovo, my jen vidíme malý zlomek celého toho kontinua. Znamenalo by to, že všechny případné cesty časem jsou již v každé přítomnosti zakomponovány. Pokud tedy nepotkáváme cestovatele z budoucnosti, je to zkrátka buď tím, že se to nikdy nikomu nepodaří, nebo že to jde pouze do doby sestrojení stroje času, nebo zde již cestovatelé byli a jsou, ale nevíme o nich. Cestovatel, který by do minulosti vycestoval, by tím jen naplnil svůj osud, žádný paradox by nevznikl, protože minulost s tím již počítala. Tuto teorii ztvárňuje například opět Futurama v díle Rozval Roswell, ve kterém hlavní hrdina omylem zabije vlastního dědečka a potom se vyspí se svou (ještě mladou) babičkou. Tím se stane svým vlastním dědečkem, kterého ve své přítomnosti neznal. Narodil se tedy vlastně právě díky tomu, že později odcestoval do minulosti. Časová smyčka se uzavřela.

Časové vlny. Jde opět spíše o oblíbenou sci-fi teorii, že pokud cestovatel v minulosti něco změní, přítomnost se tím skokově promění v závislosti na provedené změně. Některá změna způsobí radikální přeměnu přítomnosti, jiná drobnou. Něco na ten způsob, že cestovatel pokácí jeden strom, což shodou náhod byl původně strom, který spadl na významného státníka, jenž jel zrovna někomu vyhlásit válku. Svět se od této doby do přítomnosti postupně promění dle scénáře následujícího po změně. Tato teorie je podle mě spíše vděčné téma sci-fi tvůrců, neboť fyzikální základ k tomuto chování mi není znám. Objevila se v mnoha filmech a seriálech jako třeba Terminátor, Ztracený svět, Hvězdná brána a opět i Futurama (Čest rodiny Farnsworthů).

Jistě nejsem jediný, koho by zajímalo, jak by se vesmír s cestovateli do minulosti vypořádal. Za mě se jako nejpravděpodobnější jeví uzavřené časové smyčky a paralelní vesmíry. Možná se s tím ale vypořádává tak, že cestování do minulosti vůbec neumožňuje. Zatím tomu bohužel vše nasvědčuje, ale válka ještě prohraná není. Některé teorie i experimenty udržují světlo naděje naživu a jak víme z minulosti, výzkum může být nevyzpytatelný.

Závěr

Situace je tedy taková, že pro nás existuje jednosměrná letenka do budoucnosti, nemáme na ni však ani zdaleka peníze. Máme za sebou jen drobné krůčky, které nám umožnily tuto cestovku časem otestovat. Možná někdy budou finance na pořádný let, ale ruku v ruce s tím to bude chtít zjistit, jak si objednat také letenku zpáteční. O ní toho zatím nevíme téměř nic, ale bez ní se nedoporučuje létat příliš daleko. Co když je cílová destinace nehostinná?

Podzimní Budapešť – město lázní

Eurovíkendy lze pořádat i v zimním období. Jen je potřeba pečlivěji vybírat, aby šlo o příjemný zážitek. Na končící podzim roku 2018 padla volba na Budapešť. A přestože to byl typický sychravý víkend, kdy vysoká vlhkost a teploty padající k nule zalézají hluboko pod kůži, právě v Budapešti lze tyto situace skvěle vyřešit. Jak? Na to odpovím hned v úvodu. Ani tentokrát ale nechci nahrazovat nudného turistického průvodce, takže o historickém centru se zmíním jen lehce.

Fotogalerie zde

Termální lázně na zahřátí

Noční pohled na jeden z venkovních bazénů lázní Széchenyi

Budapešť je známá mimo jiné termálními lázněmi. Místo, které v létě moc žádoucí není (byť neurazí), ale v chladnějších obdobích je to balzám pro tělo i parádní podívaná. Pára vznášející se nad bazény do výšky několika metrů je impozantní z povzdálí a magická, když jste ponořeni v ní. Velkoleposti místa přidává nádherný starodávný komplex budov, ve kterém se bazény ukrývají. Jak venkovní, tak i ty vnitřní. Magičnosti pak přidá tma, kdy jsou lázně a bazény nádherně osvětleny a místo získává ve společnosti lidí z celého světa fantastickou atmosféru. Vstup je vzhledem k obrovskému zájmu ještě relativně levný a za jedno vstupné můžete pobýt jak dlouho chcete, třeba celé odpoledne. Lidí přesto bylo tak akorát, takže nebylo nutné do sebe narážet. Kromě známých venkovních bazénů se vevnitř ukrývá ještě množství dalších malých bazénků o různých teplotách a složení vody. K dispozici je také nepřeberné množství různých saun. Není snadné si představit lepší místo pro trávení sychravých podzimních odpolední a večerů.

Historické centrum na vychladnutí

Cestou z/do lázní je víc než vhodné se projít nebo projet historickým centrem, které se rozkládá na obou březích Dunaje. Mým oblíbeným způsobem poznávání v chladném období jsou jízdy MHD. V Budapešti máme k dispozici historickou tramvajovou linku projíždějící centrem, ale třeba také linku vedoucí po břehu Dunaje, ze které je mimo jiné vidět třeba slavná budova parlamentu. Vůbec neškodí na tomto místě vystoupit a chvilku na břehu Dunaje nasávat atmosféru a pozorovat turisty, kteří si přišli parlament z klasického místa vyfotit. Za parlamentem se potom skrývají kouzelná udržovaná místa staré Pešti. Jestli si je projdete poctivě pěšky nebo stačí průjezd historickou dvojkou, je na vás. Po Pešti byste ale neměli zapomenout na Budín západně od Dunaje. Dostanete se do něj nejspíš přes majestátní Széchenyiho most, kdy se před vámi objeví na kopci hrad a další pamětihodnosti. Zde můžete vyzkoušet pěší výstup, kterým se příjemně zahřejete. Pokud ale zahřátí jste, lze využít třeba lanovku, podobnou jako v Praze na Petřín. Staré centrum rozhodně i při osekání jen na ta nejpovinnější místa nejméně půlden zabere. Není nic lepšího, než se po tomto půldni vyrelaxovat v lázních.

Zvláštní vnější centrum Pešti

Vnitřní dvůr starého bytového domu, ve kterém jsme byli ubytovaní.

Nejsem ten typ, který se ubytuje v hotelu nejblíž všem místům, která chci vidět, abych musel co nejméně cestovat. V tomto hodně oceňuji Airbnb, díky kterému si člověk může najít normální byt mezi normálními místními lidmi a poté s nimi i cestovat hromadnou dopravou. Jedině tak člověk pozná skutečnou tvář města a ne jen tu nalakovanou pro turisty. A s trochou štěstí ho to donutí naučit se něco z místního jazyka a zvyků. Našel jsem byt v předválečné vysoké bytové zástavbě mezi dvěma hlavními nádražími Keleti a Nyugati. Nádraží jsou už mimo hlavní centrum, a tak jde o ryze obytné vnější centrum, kde se patrně za poslední desítky let mnoho nezměnilo. A to je dobře. Atmosféra starých šedivých oprýskaných bytovek namačkaných na sebe v kombinaci s chladným večerem a rozbitou vozovkou byla mrazivá, mírně strašidelná, ale úžasná zároveň. Nedá se každopádně srovnat s podobnými místy u nás, těžko popsat, proč. Tak vypadal příchod na místo, kde se měl nacházet byt. Ten se objevil v jednom z těchto baráků s obrovskými dveřmi, které jsou rovněž nejspíš původní. Za nimi nás čekal nezvyklý pohled na vnitřní dvůr obehnaný pavlačemi, ze kterých se vcházelo do jednotlivých bytů. Stoupalo napětí, co najdeme za vchodovými dveřmi, přestože fotky jsme znali předem. Naštěstí byt skutečně se svým okolím výrazně kontrastoval a z pouliční šedi jsme najednou byli v barevném rozzářeném bytě (jeho fotka je v přidružené galerii).

Na vánoční trhy jen aby se neřeklo

Byl už čas adventní, a tak se nabízelo navštívit vánoční trhy, které jsou i v Budapešti, jak se sluší a patří. Dobrá příležitost ochutnat pouliční maďarské speciality od různých typů klobás po langoš a zapít to svařákem. Atmosféra je nádherná, stejně jako na jiných vánočních trzích v jiných podobných městech. Je také ale poměrně draze zaplacená. Po čase si zvyknete, že když vás běžné hlavní jídlo vyjde na tisíce maďarských forintů, je to jen hrozivě vypadající číslo. V tomto případě ale i za takový normální langoš na trzích se cena může blížit v přepočtu stovce korun. A to už hraničí se skutečnou hrozivostí. Na trhy tak jen krátce nakouknout, projít, možná rychle něco ochutnat a pokračovat.

Na tržnici jako doma

Češi mají jednu velice oblíbenou lokalitu v Budapešti – rozsáhlou tržnici. Jak by ne. Určitě stojí za návštěvu, je totiž skutečně obří a když už si myslíte, že ji máte celou prochozenou, objevíte další a další skrytá zákoutí a patra, kde číhají další prodejci a obchůdky. Je to taky super příležitost, jak sehnat tradiční specialitky místní kuchyně, ale i suvenýry. Obvykle navíc mnohem levněji než na hlavních turistických trasách. A jako bonus se v podstatě nemusíte zatěžovat cizím jazykem. Většina prodejců je tak zvyklá na Čechy, že zná základní slovíčka pro tento maloobchodní styk. Ostatně, chvílemi mi skutečně přišlo, že i když jsem v maďarské tržnici plné tisíci lidí, většina z nich jsou Češi. Bude-li se vám stýskat po domově, stačí se zregenerovat na tomto českém ostrově.

Myslím, že si těžko lze vybrat příjemnější destinaci na podzimní prodloužený víkend než Budapešť. Není moc míst, kde se lze během tří dní nabažit úžasné historie a kultury, odpočinout si v termálních lázních a olizovat se nad originální kuchyní. Budu rád, když vám tento článek pomůže k letošnímu poslednímu eurovíkendu. Nezapomeňte na přidruženou stručnou fotogalerii s popisky.

Fotogalerie zde
,

Budapešť

Výběr fotografií z podzimního eurovíkendu v Budapešti. Příslušný článek zde.

Číst dál

Rumunsko: pohoří Maramureš 2 – lidé a technika

Po prvním díle, který se věnoval cestám do rumunských hor a (ne)cestám v těchto horách, je čas se pověnovat rumunským lidem a tomu, co po nich v horách zůstalo.

Úzkorozchodná lesní železnice

Prostor osobního vozu úzkorozchodné dráhy.

Jedete-li do Maramureše, za zastávku rozhodně stojí úzkorozchodná lesní železnice začínající v městečku Vișeu de Sus. Nejenže je to zajímavá a dosud funkční technická památka, ale může i dost pomoct na tracku horami. Z Vișeu de Sus železnice vede na východ do nitra hor směrem k Ukrajinským hranicím nádherným údolím řeky Vaserul. Trať má i několik odboček, ale ty se již nejspíš nepoužívají. U většiny zastávek je několik budov, kde přebývají převážně lesníci a pracovníci trati. U těchto budov lze pohodlně a v bezpečí před povětrnostními vlivy přespat nebo si odpočinout. Ve stanici Bardău nám lesníci ochotně ukázali venkovní přístřešek, kde jsme mohli přespat, a dovolili nám načerpat čistou vodu ze studny. Trochu jsme doufali v možnost někde na trati nakoupit potraviny. Na krámek jsme ale nikde nenarazili, proto doporučuji s touto možností kromě doplnění vody nepočítat. Snad jen od lesníků by se možná dalo něco příležitostně koupit (alkohol rozhodně), ale to jsme nezkoušeli.

Celou fotogalerii k článku najdete zde

Železnicí se dá také přesouvat mezi zastávkami. Když nepočítám pravidelný turistický vlak, který jezdí jen na části trasy, lze se na všechna provozní místa trati dostat společně s lesníky a navíc zdarma. Jen je potřeba mít na paměti režim panující na trati. Ráno a dopoledne nejprve vyrážejí dodávky (skutečně automobilové dodávky s železničním podvozkem) z Vișeu de Sus a rozvážejí lesníky po jednotlivých stanicích. Dodávky mohou být více či méně plné, ale pokud je místo, určitě vás neodmítnou. Po dodávkách následuje vlak s prázdnými vozy na dřevo a vagónem s dalšími lesníky. Ti opět nemají problém vás vzít mezi sebe. Není to samozřejmě zrovna business class komfort, ale právě o tom ten zážitek je. Jízda zakouřeným dřevěným vagónem v krásném údolí daleko od civilizace ve společnosti dřevorubců jedoucích do práce se jen tak někde nekoná. Odpoledne vlak posbírá jednotlivé dřevem naplněné vozy po jednotlivých zastávkách a vrací se do Vișeu de Sus. Po něm se v průběhu večera vrací dodávky. Takto to funguje alespoň v létě. Jak vypadá návrat naloženého vlaku a doprovodné dodávky ukazuje následující video:

Hornická minulost Maramureše

Další, nenápadně působící technickou památkou jsou opuštěné hornické šachty. V oblasti se aktivně těžilo už před staletími. Svědčí o tom třeba samotný název hlavního města župy Maramureš – Baia Mare, který v překladu znamená velký důl. Na mapě jsou k nalezení nenápadné značky štol třeba v horách nad obcí Băile Borşa. Některé z nich jsou jen otevřená ústí starých štol, jiné jsou doprovázeny starými opuštěnými stavbami, kde zřejmě docházelo k určitému zpracovávání vytěžené horniny. Do většiny štol se dá s opatrností dostat, ale zpravidla v nich teče voda (sever Rumunska suchem rozhodně netrpí). Samozřejmě nelze doporučit chodit moc daleko. Barva vody napoví, co se v dané štole těžilo. Někde vytékají zelené potoky, jinde žluté až tmavě oranžové. Oblasti se nevyhýbaly ani hornická neštěstí, z nichž jedno je dokonce považováno za nejhorší ekologickou katastrofu v Evropě od Černobylu.

Hornická minulost v pohoří Toroiaga.

Památky hornictví, navíc užitečné, lze nalézt i mimo štoly. Pod štolou na cestě mezi stanicí lesní dráhy Măcârlău a městečkem Băile Borşa se nachází na mapě nenápadné, ale v realitě poměrně rozsáhlé opuštěné domy, sloužící kdysi zřejmě jako ubytování pro horníky a lesníky. Ty mohou poskytnout jednak zajímavou podívanou, ale také třeba úkryt před deštěm.

Rumunsko obecně

Rumunsko je od roku 2007 členem Evropské unie a v současnosti má ze všech zemí EU nejrychlejší ekonomický růst. A je to znát. Často lze potkat dopravní a další projekty s klasickými dotačními EU billboardy, jak je známe i u nás. Povědomí o chudém hornatém státu na jihovýchodě Evropy už se nezakládá na pravdě. V Baia Mare ve veřejné dopravě jezdí z většiny nové moderní autobusy a trolejbusy Solaris s klimatizací. O takových se co do obyvatelstva srovnatelnému Liberci může jen zdát. V Rumunsku působí nám známé firmy, výběr v obchodech je téměř stejný. Ceny ve městech jsou podobné jako u nás, na venkově spíše nižší. Venkov již vypadá také velmi podobně, nejsou to uskupení dřevěných chatrčí na úpatí hor. Staví se nové, moderní domy a penziony, jsou dostupné potraviny a další zboží. Stará tradiční obydlí rychle ubývají nebo se rekonstruují.

Autobus a trolejbus Solaris v Baia Mare.

Problémem může být domluva. Rumuni starší a ve středních letech angličtinu a většinou ani jiný cizí jazyk neovládají. Mladší Rumuni anglicky obvykle umí, ale není to pravidlem. Nejedna mladá servírka byla ochotná mluvit pouze rumunsky a neznala ani základní mezinárodní slovíčka. Domluva byla proto poměrně složitá. Dobrým způsobem, jak si získat místní a zároveň se alespoň trochu domluvit, je naučit se základy rumunštiny. Pokud máte povědomí o některém románském jazyku (francouzština, italština, španělština atd.), nebude rumunština zase tak závažný problém. Jde totiž o jazyk s převážně románským a slovanským původem v poměru asi 80:15 (zbytek připadá na jiné vlivy). Výslovnost na první pohled může působit složitě, ale opět odpovídá zásadám románských jazyků, nejvíce italštině.

Rumunsko už z mého pohledu není exotická země, přirovnal bych jej k běžné východoevropské zemi se znatelným vlivem EU. Kromě koní potulujících se po ulici a rozdílnému jazyku se nejedná o zásadně odlišnou zemi od té naší. To ale rozhodně neznamená, že by byla nezajímavá.

< Rumunsko: pohoří Maramureš 1 – cesty a necesty
Fotogalerie k článku

Rumunsko: pohoří Maramureš 1 – cesty a necesty

Jako každý rok, i letos to chtělo nějaký ten náročnější výlet do člověkem málo poskvrněné přírody. Cestování totiž nestojí jen na eurovíkendech. Ten pravý restart pro tělo a mysl jsou chvíle, kdy sbíráte poslední síly, abyste došli na vrchol hory a potom, po sklesání do údolí, provedete hygienu v křišťálově čisté řece, bez dosahu signálu a hluku civilizace si uvaříte večeři na ohni a za pozorování čisté hvězdné oblohy spokojeně usínáte. V roce 2019 padla volba na Národní park Pohoří Maramureš na severu Rumunska. Hlavními argumenty pro tento výběr byly: cenová dostupnost, relativní neobjevenost turisty, nádherné výhledy, příznivé klima (pro Čecha) a přítomnost kulturních i technických zajímavostí. Pochopitelně se to ale neobešlo bez překážek. Tento dvoučlánek proto kromě zprostředkování dojmů z pohoří upozorní, jak se vyhnout nepříjemnostem v případě, že budete chtít krásy Maramureše poznat taky. Odstavce na sebe nenavazují, takže je možné přečíst jen to, co vás zajímá.

Celou fotogalerii k článku najdete zde
Modernizované kupé ukrajinského lehátkového vozu.

První zážitek: cesta do Rumunska přes Ukrajinu

Na středně dlouhé cesty po Evropě se téměř vždy vydávám vlakem. Je to pohodlné, mnohde rychlejší než autem, prohlédnete si místa na trase a mohou vás potkat zajímavé zážitky. Tak například cestování ukrajinským vlakem je zážitek vždy. Jedno takové cestování popisuji v samostatném článku (v přípravě). Z Prahy do Maramureše a zpět je možností poměrně hodně. Z Prahy jsme jeli jedním z pravidelných vlaků do Vídně, kde jsme přestoupili na Maďarský vlak do stanice Záhony v maďarsko-slovensko-ukrajinském trojmezí. Vlak vezl také přímé lehátkové vozy z Vídně do Kyjeva. Právě ty jsme využili pro cestu do ukrajinské pohraniční stanice Čop. Nutno říci, že se jednalo o mírně modernizované ukrajinské vozy, kde byla například klimatizace a každé kupé po třech lehátkách mělo vlastní umyvadlo. To ostatní ovšem modernizováno příliš nebylo a vrzání náprav v každém oblouku značně omezilo použitelnost vlaku ke spaní.

Po pasové kontrole a kratším nočním čekání v Čopu následoval další lehátkový vlak do Solotvyna. To už byl klasický sardinkový vůz známý z postsovětských republik jako plackarta. Solotvyno je již na hranicích s Rumunskem a je spojeno hraničním přechodem s městečkem Sighetu Marmației. Přechod lze přejít pěšky po krásném dřevěném mostě a snad nikde jsem nezažil přátelštější celníky než právě tady. Oblast skýtá výbornou příležitost k osvěžení před pokračováním náročné cesty. Solotvyno je známé svými solnými jezery a koupališti, Sighetu Marmației je zase nádherné historické městečko s mnoha muzei a památníky (například Muzeum obětí komunismu). Ze Sighetu jsme se ještě místním osobním vlakem přesunuli blíže k horám do zastávky Leordina. Odtud jsme potřebovali ještě do podhůří k vesnici Repedea. Zafungoval mechanismus typický pro východoevropské odlehlé lokality – každý, kdo má auto nebo dodávku vás za drobný peníz ochotně odveze kamkoliv. V tomto případě jsme dokonce ani nemuseli být aktivní, našel si nás sám starší domorodec s Felicií. 5 lidí a krosen sice pobrala tak tak, ale nakonec byli všichni spokojení.

Soumrak nad nádražím v Baia Mare.

Poslední zážitek: cesta z Rumunska vagónem, do kterého se nedalo dostat

Zpátky jsme jeli pozdě večer z města Baia Mara na severozápadě země. Poměrně překvapivé bylo řazení nočního vlaku z Baia Mare do Temešváru. Na vlaku jely dvě vyřazené motorové jednotky Desiro z Německa. Vůz je to na svůj věk velice kvalitní, ovšem rumunská režie s ním neumí příliš zacházet. Nejenže jde o regionální motorák, který se samozřejmě nehodí na noční cestování, ale v tomto případě ještě vypověděla službu toaleta, a to takovým způsobem, že od určité chvíle obsah toalety začal vytékat zpod dveří do uličky a šířil se do celého vlaku. Pochopitelně se silným zápachem.

Ve městě Oradea, kde se konal přestup na lehátkový vůz do Budapešti jsme zjistili, že ani Maďaři nejsou zrovna precizní. Stevard zřejmě zaspal a neodemkl dveře do vozu. Museli jsme nastoupit jiným vozem a čekat, až se uráčí odemknout. V horší situaci ovšem byla mladá slečna, která na místě chtěla vystoupit. Jistě se v časných ranních hodinách těšila domů, ale místo své postele se proti své vůli musela projet dokonce do cizího státu (Oradea je blízko hranic s Maďarskem). Doufám, že vše dobře dopadlo. U nás nakonec ano a ve slovenském voze s maďarskou vlakovou četou jsme se dobře vyspali. Z Budapešti již cesta pokračovala Čechům dobře známými spoji.

Zarostlá cesta na sestupu z hory Pietrosu Bardău. Na skále vpravo se krčí červená značka ukazující do zarostlého lesa.

Hory: žádní turisté, ale místy ani cesty

Maramureš patří stále ještě mezi ne tolik profláknutá pohoří. Na Ukrajinské straně hor nebo ve známějším rumunském pohoří Fagaraš se jiným turistům nevyhnete. Některá místa připomínají veliké kempy, přestože jsou relativně odlehlá. V Maramureši je situace odlišná. Zdá se, že odtud civilizace spíš odchází, než aby sem prorůstala. V prvním dni, kdy jsme z vesnice Repedea vylezli na poměrně známou horu Farcău, jsme několik turistů potkali. Následujících 5 dní, kdy jsme cestovali směrem na jih, jsme ovšem kromě vesnic a lesní dráhy nepotkali zhola nikoho. Tedy žádného turistu. V okolí salaší lze potkat pouze baču se svým stádem a ochranářskými psy. Na ty pozor, protože na rozdíl od bačů nemusí být vždy přátelští. Hodí se mít po ruce hůl a pro jistotu i malé kameny. Nepřítomnost turistů a civilizace má osvobozující účinek, ale nese s sebou i jistá rizika. Je potřeba počítat s možností setkání s medvědem nebo vlkem. Šance je minimální, ale přesto se doporučuje otevřené jídlo dávat na noc dál od stanů a pokud možno do výšky, třeba na strom. A za druhé, cesty, po kterých nikdo nechodí, zanikají. Z toho důvodu nic nemusí být tak, jak to vypadá na mapě. První podezření by mělo nastat ve chvíli, kdy zjistíte, že mapy se neshodnou na tom, kde vede jaká značená cesta. V horším případě se neshodnou ani na tom, zda na daném místě vede vůbec nějaká cesta. Pár příkladů z naší praxe:

Zničená cesta po velké vodě.

Raději přibalte GPS

Z městečka Repedea na oblíbenou horu Farcău s výhledem na rumunsko-ukrajinskou hranici vede podle internetové mapy modře značená trasa, podle papírové červená a obě se liší v tom, kde je cesta značená a kde ne. To je ještě nevinný rozdíl, v reálu se ztratit nelze, protože cesta je kvalitní po celé trase. Pokud bychom ale na/z Farcau šli z/do vesnice Luhei, situace se změní. Na trase a barvě značky se sice obě mapy shodly, ale realita je taková, že nad lesem v oblasti porostlé lukami je cesta zcela neznatelná. Dle GPS (která je zde téměř nutností) jsme se neustále od cesty odchylovali a znovuobjevili jsme ji teprve v lese. Ani zde to ještě takový problém není, neboť kudy přejdete louku, je celkem jedno. Bez GPS je ale snadné se odchýlit poměrně daleko a pak se složitě vracet na správnou cestu.

Zrádné značky

Výrazný nesoulad mapy a reality jsme zaznamenali při sestupu z hory Pietrosu Bardău k zastávce lesní železnice Bardau. Na trase i značení se shodly oba podklady. Realita se ovšem od doby zaznamenání do mapy značně změnila. Při sestupu z vrcholu se cesta po pár stech metrech ztrácí kamsi do louky, naštěstí jedna z červených značek je ještě celkem snadno k nalezení. Ukazuje ovšem směrem do neudržovaného lesa bez jakéhokoliv náznaku cesty, navíc v příkrém srázu. Že je potřeba prudce klesat nám bylo jasné, ale za přítomnosti popadaných stromů, vzrostlé vegetace a skrytých kamenů to není ani rychlé, ani bezpečné. Po chvilce sestupu po zdánlivě jediné možné trajektorii zjišťujeme s pomocí GPS, že se odkláníme od červené značky. Tu složitě znovunajdeme a skutečně uprostřed pralesa objevíme na stromě značku. Nikde v okolí značky ovšem není nic, co by se podobalo i kdyby dávné cestě, a tak pokračujeme ve fyzicky náročném sestupu a hlídáme si odchylku od červené značky. Pokud bychom neměli GPS, těžko bychom našli původní cestu, zřejmě bychom sestupovali dál vybraným směrem a to by mohlo mít fatální následky, protože bychom asi jen tak nenalezli brod přes řeku v údolí.

Koryto řeky přímo ve značené cestě.

Tichá voda břehy mele

Nakonec dojdeme na neznačenou cestu, která je na mapě a která skutečně očividně kdysi docela velkou cestou byla. Dost velkou i na nákladní automobily, které snad příležitostně jezdívaly pro dřevo. Dnes je ovšem silně zarostlá a z většiny si ji zvolil potok za své koryto. Časem jak klesáme, se začíná ukazovat pravděpodobná příčina zániku cesty ve vyšších nadmořských výškách. Cesta je stále zničenější očividně důsledkem silného proudu vody. V některých místech voda do cesty vymlela neuvěřitelné 2 metry hluboké kamenné koryto široké přes celou cestu. To často způsobilo i pády stromů na cestu, což dále znemožňuje chůzi, natož průjezd těžké techniky, která by cestu opravila. Zřejmě se jedná o důsledek silných dešťů v kombinaci s nesprávným odvodněním cesty. Níže, když dorazíme k hlavnímu toku v údolí, jsou znatelné další změny. Proud řeky musel být tak silný, že se rozdělil na dva toky a nakonec se přesměroval. Původní koryto je tak prázdné a novým korytem se asi na 1 km úseku stala původní cesta. Naštěstí tok je za běžného stavu poměrně malý a kameny velké, takže s opatrností se dá projít celkem hladce. V nižších nadmořských výškách dělají problémy již jen spadlé stromy a kompletně opravená cesta je jen cca jeden kilometr od nejnižšího bodu sestupu – zastávky Bardău známé lesní železnice z Vișeu de Sus do hor. 8 km dlouhý úsek se v důsledku uvedených okolností místo očekávaných 2 – 3 hodin protáhl na 7 hodin. Je potřeba s touto možností v Maramureši počítat i u značených cest. V případě zahájení sestupu dejme tomu 4 hodiny před setměním by mohl nastat velký problém, neboť v takovém terénu samozřejmě nebylo možné se utábořit a pokračovat v noci by rovněž bylo téměř nemožné i s baterkami.

Po této zkušenosti jsme byli nuceni pro jistotu změnit zbývající trasu. Další úsek měl totiž vést po cestě, která na jedné mapě byla značena červeně, ale na druhé mapě nebyla vůbec. Jde o úsek od stanice lesní železnice Faina na horu Toroiaga. Vzhledem k tomu, že se jedná o stejnou oblast a i na upravené trase nedaleko odtud chyběly mosty přes řeky, kdoví, jak tento úsek skutečně nyní vypadá. Dalším argumentem pro změnu trasy byla nepříznivá předpověď počasí. Hrozí-li silné bouřky, rozhodně není radno nocovat na polonině pod vrcholem.

Tolik k cestování a cestám v Rumunsku. O technických památkách v horách, lidech a Rumunsku samotném, pojednává následující díl.

Fotogalerie k článku
Rumunsko: pohoří Maramureš 2 – lidé a technika >
,

Rumunsko: pohoří Maramureš

Výběr fotografií z tracku po pohoří Maramureš v severním Rumunsku a cest do/z Rumunska. První díl doprovodného článku najdete zde.

Číst dál

Černobyl: v zóně smrti

Sobota 26. dubna 1986 se stala nechvalně známým dnem pro životy tisíců lidí, elektrárenský průmysl, přírodní ekosystémy a vůbec celý svět. Řeč je o černobylské katastrofě, při které došlo v důsledku nešťastné shody okolností k sérii explozí ve 4. bloku Černobylské jaderné elektrárny a k uvolnění radioaktivního materiálu do okolního prostoru i do ovzduší, kde se rozšířil po celém světě. V reakci na katastrofu bylo vytvořeno ochranné pásmo zákazu vstupu v okruhu 30 km a blok byl zakryt železobetonovým „sarkofágem“. V současné době je oblast na krátkodobé pobyty zpřístupněna, čehož jsem v roce 2012 využil. Výsledek zprostředkuji v tomto článku a přidružené fotogalerii. Některé informace však již nemusí být aktuální.

Vstup do zóny je snadnější, než si myslíte

Opuštěné domy vesnice Černobyl, podle které byla elektrárna pojmenována.

V dnešní době už je velice snadné se do „zóny smrti“ dostat. Zájezdy zprostředkovávají desítky agentur z různých zemí včetně Česka. Stačí vygooglit výraz „černobyl zájezd“ a vyběhne vám několik relevantních výsledků. Pokud umíte anglicky, rusky nebo ukrajinsky, doporučil bych spíše dostat se k nějaké místní důvěryhodné agentuře, bývají levnější a spolehlivější. Jen se budete muset sami dopravit pravděpodobně do Kyjeva. To by ale neměl být problém, letenky jsou levné, pro dobrodruhy můžu doporučit zážitek ve formě cesty vlakem, která zabere dvě noci. O cestě píšu v samostatném článku. Zájezd s cestou i ubytováním je sice pohodlnější, ale bude to stát méně zážitků a výrazně větší peníz.

Pro získání povolení ke vstupu budete nejspíš potřebovat jen potvrzení od praktického lékaře, že vám neškodí ionizační záření, což dostanete vždy, pokud nejste těhotná žena nebo nemáte např. poruchu krvetvorby.

Ze zapovězeného území atrakcí

Památník obětem katastrofy s turisty, v pozadí původní sarkofág reaktoru.

Vstup do zóny sám o sobě je zpoplatněn, ale nejde o zásadní částku. V roce 2012 jsme za jednodenní prohlídku a cestu z Kyjeva zaplatili asi 1000 dolarů pro 7 lidí, tedy kolem 150 dolarů na osobu. Vliv na cenu mají určitě kurzy měn, počet osob, typ zájezdu, ale i politická situace Ukrajiny, která se od té doby zásadně změnila. Co jsem se ale díval, vypadá to, že dnes budou ceny velice podobné. Co vyhnala inflace a poptávka zase srazil dolů kurz hřivny, která se po Majdanu propadla. Lze si vybrat z různých typů zájezdů od skupinových na pár hodin až po vícedenní se soukromým průvodcem.

Silný nárůst turismu v oblasti se však bohužel projevuje v jejím vzhledu. To, co bývalo tajemné a nedotknuté, je teď přeplněno turisty. Odpadky po turistech nejsou k rozeznání od odpadků, co zbyly po bývalých obyvatelích. Jindy jsou naopak některá místa uměle přetvářena pro větší dramatičnost. Ale tak je to bohužel se vším.

Pokud vás nezabije cesta, radiace rozhodně ne (netýká se Američanů)

V Kyjevě jsme se sešli s průvodci a vyrazili větší dodávkou předělanou na minibus na sever směrem k elektrárně. Po meziměstské silničce snadno zaměnitelné s tankodromem jel náš řidič asi 130 km/h a nezdálo se, že by to tam bylo nějak mimořádné. Zřejmě razili teorii, že ty díry v silnici je lepší přeskákat vysokou rychlostí než nízkou. A nejspíš to skutečně bylo lepší. Cestou nás čekalo několik kontrolních stanovišť, kde se většinou kontrolovaly pasy a/nebo povolení. Už poblíž hranice zóny jsou vidět opuštěné domy. U vstupu do zóny se vytvoří větší skupinka lidí a pokračuje se podle programu. Podle agentury dostanete různé ochranné pomůcky. My jsme dostali pouze roušku a doporučení ji nosit, na druhou stranu potkali jsme i návštěvníky v něčem, co připomínalo skafandry (byli to Američané, na obrázku památníku vlevo). Dostali jsme taky jeden dozimetr, abychom se mohli přesvědčit, že na vybetonovaných plochách je radiace minimální. Ověřili jsme si také, že ve vegetaci se stále drží nadnormální hodnoty. Obecně ale (prý) za celou prohlídku dostanete asi takovou dávku jako na rentgenu u zubaře.

Ukázka strojů, které pomáhaly s eliminací škod po výbuchu.

Jak už bylo řečeno, programy prohlídek mohou být různé, my jsme po vstupu zamířili do vesničky Černobyl, kde se ještě vyřizovaly nějaké záležitosti. Podle této obce je sice pojmenovaná elektrárna, ta je ale vzdálena ještě asi 15 km. Následoval pobyt u památníku přímo v areálu elektrárny, od kterého je výhled na „sarkofág“ zakrývající reaktor. Tehdy v roce 2012 to byl ještě ten původní. Nový, který byl dosazen koncem roku 2016, se ale už tou dobou nedaleko připravoval. Elektrárnu a její součásti bylo zakázáno fotit, ale porušování zákazu nikoho netrápilo, takže nějaké fotky v galerii (a kdekoliv jinde) najdete.

Boršč v černobylské kantýně

Další zastávkou bylo samozřejmě narychlo opuštěné městečko Pripjať. To hlavní, proč se do zóny jezdí. Prošli jsme si v zásadě hlavně ta nejprofláklejší místa, jako je zábavní park, bazén, škola, supermarket a hotel. Více řeknou fotografie. Potom že prý je čas na oběd. Mysleli jsme si nejdřív, že jde o vtip a že už máme jet zpátky do Kyjeva se najíst, ale skutečně jsme šli do kantýny v rámci areálu elektrárny. K jídlu jsme byli nedůvěřiví, ale černobylský boršč byl výborný a žádné zdravotní problémy nás nečekaly. Cestou zpátky byla ještě poslední zastávka u památníku zvláštních obětavých strojů, které pomáhaly s likvidací škod po katastrofě, ale ne moc úspěšně. Vedle byl místní mahazin (neboli magazin, v ukrajinštině došlo ke změně g -> h naprosto všude, i v některých cizích slovech), kde se dalo občerstvit.

Stojí to za to

I přes to, že už to není takové dobrodružství jako dříve, podívat se do Černobylu rozhodně doporučuji. Když nezvolíte „senzační“ agenturu, která z vás vytáhne zbytečné peníze, je to cenově dostupný výlet do krajiny, která nemá na světě obdoby. Připomenout si, že naše vlastní technologie nás taky mohou pořádně potrápit, určitě neuškodí. Dobrodružství si můžete dodat cestou po vlastní ose a výlet lze spojit s jinými cíli, tradičně to bývá Kyjev, který je po cestě. O východ Ukrajiny se nejedná, takže se (v době psaní článku začátkem roku 2019!) nemusíte obávat bezpečnostních problémů.

Fotografie z černobylské zóny