Izraelský zázrak 2 – život se samopaly

V prvním díle dvoučlánku o Izraeli jsme se teprve do Izraele dostali. V tomto článku už se porozhlédneme po jeho vnitrozemí. Od dopravy, přes nevšední každodenní život až po místa, kam vyrazit.

Sen každého cestujícího

Nejen dopravního nadšence, ale i obyčejného cestujícího zaujme jedna zásadní věc ovlivňující kvalitu dopravy po Izraeli. V evropských státech jsme zvyklí, že každé město, kraj, ale i každý dopravce má svůj vlastní dopravní systém. Z toho plyne nutnost předem si zjistit podrobnosti o tarifu, nákupu jízdenek, odbavení apod. Nikoli v Izraeli. Celá země je zaintegrována do jednoho jediného systému. Jsou zde různé dopravní prostředky, provozují je různí dopravci, ale cestujícího to vůbec nemusí trápit. V praxi to znamená, že si koupíte jednu jedinou kartičku, tu si online nabíjíte, nebo si na ni nahráváte různé typy jízdenek, a jezdíte. Neřešíte, jestli je to vlak státních drah, tramvaj v Jeruzalémě, soukromý autobusový dopravce mezi městy, nebo MHD od Haify na severu po Eilat u Rudého moře. Všude vás na ni odbaví, jen je potřeba mít nahranou tu správnou jízdenku nebo dostatečnou sumu peněz. A pak, že to nejde. Více informací najdete na oficiální stránce Rav-Kav.

Všudypřítomné zastávky

Podívejte se na následující dvě mapky.

Co se vám na nich zdá zvláštního? Mě zaujalo množství zastávek. Původně jsem to považoval za chybu mapového portálu, pro který je Izrael přece jen už velká exotika. Nicméně o chybu se nejedná, zastávky jsou v Izraelských městech často doslova na každém rohu. Pro příklad, linka 331 mezi Haifou a 40 km vzdáleným Nazaretem má 53 zastávek. A to je prosím příměstská linka. Linka 10 v rámci MHD Tel-Avivu má zastávek 54 a pouhých 30 km. V průměru tedy staví každých 550 metrů. Naštěstí jsou všechny zastávky po celé zemi na znamení. Snad jde o snahu nalákat do MHD co nejvíce lidí, protože izraelská infrastruktura praská ve švech. Daň za hustou síť zastávek je samozřejmě o něco pomalejší doprava. Na druhou stranu, při věčném poskakování v kolonách je to stejně jedno.

Všudypřítomné kolony

Ve špičkách pracovních dnů se ve všech větších městech a v jejich okolí tvoří dlouhé kolony a centra měst kolabují. Přestože izraelská infrastruktura je na dobré úrovni, hlavně v severní části to nestačí. Praha je oproti Izraeli pohádka. Zmíněnou linkou 331 jsme měli jet do Nazaretu asi 40 minut, ale reálná jízdní doba byla trojnásobná. Podobně dopadla cesta od hranic do zkolabovaného Jeruzaléma. Proto kde to půjde, určitě preferujte vlak, vyplatí se to. A kde to nepůjde, aspoň to nebudete mít daleko na zastávku.

Zlobivý soused

Poslední intifáda sice skončila již před léty, ale vztahy s Palestinci jsou napjaté stále a poslední dobou se hlavně dílem Donalda Trumpa spíše zhoršují. Nejdříve uznáním Jeruzaléma jako hlavního města Izraele (většina světa uznává Tel-Aviv a Jeruzalém si jako hlavní město nárokuje i Palestina), teď podporou plánu nové „dohody“ mezi Izraelem a Palestinou zahrnující třeba anexi izraelských osad na palestinském území. Různé formy útoků (a to i poměrně bizarní) z pásma Gazy, ale i z jiných oblastí, jsou stále běžné. Izrael však za ta léta bombardování vyvinul velice efektivní způsob obrany stojící na dvou pilířích. Prvním je účinný protiraketový štít, který zlikviduje naprostou většinu raket krátce poté, co naruší izraelský vzdušný prostor. Druhým je vojenská služba pro všechny Izraelce. Nejedná se však o vojnu, jak ji známe z nedávné doby u nás. Oba pilíře promlouvají do každodenního života Izraelců.

Když už ani nevnímáte náletové sirény

Při každém náletu se rozezvučí sirény upozorňující Izraelce na možné nebezpečí. Jak bylo řečeno, naprostá většina raket je zlikvidována ještě ve vzduchu, což je „oznámeno“ vzdáleným výbuchem. Přesto stále existuje šance, že raketa systému unikne a zasáhne pozemní cíl. Právě proto se rozeznívají sirény, které Izraelcům říkají, že se mají urychleně schovat do nejbližší budovy nebo alespoň do zákrytu. Čím blíže pásmu Gazy a obecně palestinským územím, tím jsou útoky častější a čas na úkryt kratší. Může se jich objevit i několik denně. Jak to při takovém útoku vypadá, jsme se my sami neměli možnost přesvědčit, ale stalo se to například blízkovýchodnímu zpravodaji ČT Davidu Borkovi v živém vstupu – můžete se na něj podívat zde. Největší koncentrace útoků je poblíž pásma Gazy, které ovládá hnutí Hamás. To je radikálnější než hnutí Fatáh, které má tradičně větší vliv na Západním břehu Jordánu, a je dokonce některými zeměmi považováno za teroristickou organizaci. Z těchto důvodů není doporučeno poblíž území Gazy cestovat. Naštěstí tam není nic turisticky až tak zajímavého.

Mladé slečny se samopaly

Druhým pilířem Izraelské obrany je povinná vojenská služba pro všechny bez rozdílu, tedy i pro ženy. Muži slouží tři roky, ženy obvykle necelé dva, a to ještě před nástupem na vysokou školu. Tito mladiství se pak přímo angažují v obraně státu, především té preventivní. Není vlaku, ve kterém byste nepotkali několik ozbrojenců teenagerů, jsou na ulicích měst, v autobusech, prostě všude. Paradoxně se tak v konflikty zmítaném Izraeli cítíte bezpečněji než v Evropě. Všichni včetně potenciálních útočníků totiž moc dobře vědí, že pokud někdo někde začne dělat neplechu, nikdo se nebude na nic ptát a během chvíle bude zlikvidován. Výsledkem tohoto přístupu je prakticky nulová kriminalita. Opět mě v souvislosti s evropskými diskusemi napadá věta „a pak, že to nejde“.

Pozor na ceny potravin

Izrael patří mezi nejdražší státy na světě. Obzvlášť znát je to na cenách potravin. Oběd pro dva v restauraci v době obědového menu vyjde spolehlivě v přepočtu na 1000 Kč, za základní potraviny v marketu pak dáte 2x – 3x tolik než u nás. Je potřeba se psychicky připravit na chleba za 60 Kč a 200 g šunky klidně za 150 Kč.

Kam vyrazit

Na závěr snad několik stručných doporučení, kam vyrazit. Ať jste věřící, nebo ne, považuji za povinnost nahlédnout do centra hned tří náboženství, která změnila svět jako nic jiného. Jde samozřejmě o Jeruzalém, ale nic nezkazíte ani Nazaretem nebo Betlémem. Betlém doporučuji i z jiného důvodu – je to jedno z mála míst uvnitř palestinského území, kam se lze celkem bez problému dostat, a to navíc autobusem MHD z Jeruzaléma (pozor, tyto linky samozřejmě nejsou zaintegrovány do izraelského dopravního systému). Jak vypadají a co způsobují zdi mezi národy, tady můžete během hodinky vyzkoušet na vlastní kůži. Stejně tak poznáte v nejryzejší podobě odlišnost těchto národů, kdy v Palestině se náhle ocitnete ve zcela jiném, totiž arabském světě.

Jste-li zahradníky, nebo zkrátka máte-li rádi kultivovanou přírodu, nesmí vás minout severní přístavní město Haifa se svými posvátnými zahradami. Pokud budete potřebovat odpočinek u moře, s bohatým nočním životem poslouží Tel Aviv, ale nejznámějším izraelským resortem je Eilat na samém jihu u Rudého moře, který je poněkud klidnější. V místních chladnějších měsících nezapomeňte na výlet do pouště, třeba do Rudého kaňonu, ale lze se odtud také pohodlně dostat do Jordánských turistických center.

Šotoušům a dopravním nadšencům doporučím starou trať z Tel-Avivu do Jeruzaléma s přestupem v městečku Bet Šemeš. Není to nejrychlejší cesta, ale izraelská příroda na této trati vás možná překvapí. Zpátky pak můžete zkusit novou trať.

Izrael není velká země. Nám se osvědčilo zůstat 5 nocí v Tel-Avivu a odtud podnikat výlety po severní části země. Všude se dostanete vlakem nebo autobusem do hodiny (pokud zrovna netrefíte kolonu). Když jsme zvládli sever, přesunuli jsme se na odpočinek do zmíněného Eilatu. Zde už kromě pouště a Jordánské Aqaby není moc kam cestovat, jižní část Izraele tvoří nehostinná Negevská poušť, která je navíc z velké části vojenským prostorem. I přes malé území má Izrael rozhodně co nabídnout a týden bych považoval za absolutní minimum. Před odjezdem si ještě připomeňte první díl aneb co neříkat na odjezdových pohovorech.