Archív značky pro: libertarianismus

O smyslu života… konečně!

Jednou to přijít muselo. Asi každý se někdy zamyslel nad tím, jaký to má všechno smysl. Chodit ráno do práce, jezdit na dovolené, rodit děti, platit účty, prodělávat nemoci, bavit se s přáteli… prostě žít. A umírat. Já se nad tím pozastavuji často a i když vím, že pravdu se nikdy nedozvím, přesto má smysl o smyslu života debatovat.

Předně je potřeba rozlišit pojmy. Smyslem života můžeme uvažovat smysl existence všeho živého, ale taky smysl bytí každého jednotlivce. Polemizovat se dá i o smyslu existence vůbec něčeho, ale to si nechám na jindy. Začnu smyslem existence života jako takového, protože v tom už mám celkem jasno a hlavně už jsem se tím dopodrobna probral v dřívějším (teď aktualizovaném) článku. Pro úplnost: jde čistě o život pozemský. O jiném zatím nevíme, tak se jím nebudu zabývat.

Vznik života byl nevyhnutelný

Z onoho článku plyne, že vznik života byl zcela nevyhnutelný. Nikdo jej nemusel tvořit ani zdokonalovat. Podle toho, co víme, se vše stalo samo od sebe a dokonce se to stát muselo. Z čistě tohoto poznání podle mě plyne, že život jako takový žádný smysl nemá. Nebyl stvořen za nějakým účelem. Prostě vznikl, protože díky zákonům fyziky a chemie musel. Automatický proces evoluce jej pak zdokonaloval miliardy let (jen si představte to množství času!) až k tak komplexním bytostem, jako jsme my. Je to z hlediska našich každodenních měřítek těžko uchopitelné, ale žádný logický rozpor v tom není a vše je v souladu s našimi poznatky z biochemie a dalších oborů.

Je potřeba se správně ptát

V tomto kontextu je to asi jako ptát se na smysl existence řeky. Může se zdát, že jejím smyslem je odvést vodu ze souše do moře. Ve skutečnosti ale víme, že každá řeka vznikla tak, že na souš napršelo a ta voda musela někam odtéct. Řeka tedy nemá žádný úkol, je to jen struktura – důsledek jiných dějů, který lidé pozorovali a pojmenovali. Stejně jako život. Při pátrání po smyslu existence všeho živého tedy vlastně nejde o to najít správnou odpověď, ale správnou otázku. Ptát se po smyslu všeho živého nedává smysl. Život prostě je, protože vznikl a bude, dokud nezanikne. Tak snadné to je.

Pro co žít?

Složitější polemika nás čeká ohledně smyslu života jednotlivce, či dokonce každého jednotlivého vědomí. Řeka to má jednoduché – odvádí vodu do moře, nemá na výběr a ani si to neuvědomuje (nejspíš). Někde mezi neživou přírodou a lidmi se však objevuje zlom v podobě vědomí. Máme vědomí a iluzi svobodné vůle, což nás nutí přemýšlet o tom, jak naložit se životem, který nám byl dán. Řeka má jasno, ale co mám dělat já? Jak mám žít?

Dost možná se tento problém objevil až u moderního člověka, kdy přestal být život redukován jen na zajištění základních potřeb. Podobné úvahy se objevují už v Buddhových textech, ale nejspíš probíhaly ještě mnohem dříve. Máme relativní bezpečí, dostatek potravin, dokážeme zajistit teplo a sucho… co dál? Jaký je náš smysl, když jsme tohoto dosáhli?

Myslím, že odpověď je obsažená v oněch otázkách. Že se takto ptáme značí, že máme na výběr a žádný smysl nám není „shůry“ dán. Dán je nám život, jeho smysl už si musíme dosadit sami.

Smysl života objektivní a subjektivní

Smyl života je tedy otázkou volby a vnitřního nastavení. Nejde ale tak úplně o svobodnou volbu, neboť jsme ovlivněni mnoha faktory, jako je prostředí, společnost nebo fyzické dispozice. Navíc, jak bylo taky rozebráno v článku, svobodná vůle jako taková je jen iluze. Otázka po smyslu života se nám tak zredukovala na definici životních cílů a způsobu života. První část této volby je čistě subjektivní (osobní), druhou lze objektivizovat, protože jsme součástí společnosti.

Za objektivní smysl života považuji soubor časem prověřených morálních zásad, které, v případě dodržování, zajistí, že se lidem ve společnosti bude žít dobře. Shrnout se dají do jedné jediné věty:

Nečiň jinému to, co nechceš, aby jiní činili tobě.

Všechna světová náboženství

Tak jednoduché to je. Když budeme ignorovat všelijak ohnutá učení různých církevních organizací a budeme studovat jen původní texty hlavních náboženství, dojdeme k tomu, že se na tomto shodnou všechna. Vše ostatní jsou v podstatě jen komentáře, podobenství a další rozvoj této myšlenky. Křesťanství má své desatero, důraz dává na lásku, buddhismus a hinduismus mluví o soucitu a nezištné pomoci druhým atd. Mimochodem, stejnou zásadu razí i libertarianismus pod pojmem „princip nenásilí„.

Osobní smysl života je druhým dílem do mozaiky. Pod ním si představíme konkrétní životní cíle a zásady; „to, co nás naplňuje“. Pro někoho je to zplození a výchova potomků, pro jiného práce, pro dalšího pomoc znevýhodněným lidem nebo zvířatům. Pro Eckharta Tolleho je to třeba čisté uvědomování si přítomnosti, pro mnichy duchovní rozvoj, pro sportovce zlepšování výkonu těla. Cílů může být samozřejmě víc současně. Pro většinu lidí je zřejmě jedním ze smyslů života dosažení pocitu štěstí, což činí dříve zmíněnými činnostmi. Jde pravděpodobně o cíl i těch lidí, kteří říkají, že žádný smysl života nemají. Na základě vnějších podmínek se smysl života může redukovat na boj o holé přežití a důstojnost, jak popsal třeba Viktor Frankl, který prošel několik koncentračních táborů.

Byl bych strašně rád, kdyby subjektivní životní cíle všech lidí byly v souladu s těmi objektivními, ale ne vždy tomu tak je. Smyslem života radikálních islamistů je pozabíjet co nejvíce bezvěrců. Pro ně jde o prostředek naplnění smyslu života, přestože rozhodně není v souladu s principem nenásilí. Totéž platilo pro nacisty. Tito lidé ale musejí počítat s následky svých činů, jak o tom ostatně taky většina náboženství hovoří. Jak ale historie mnohokrát ukázala, snaha tyto lidi násilím přivést k rozumu vedla většinou k ještě horším výsledkům.

Osobní smysl života se samozřejmě může v čase měnit tak jak se člověk vyvíjí. Pro mě to dříve byla snaha vydělat peníze a „něco dokázat“. Naštěstí jsem se poměrně včas přesměroval a nyní je mým nekompletním smyslem života klid, nezávislé štěstí (to ještě rozvinu v dalším článku), vnímání přítomnosti, rozvoj moudrosti, minimalismus, moje práce a to vše za maximální snahy naplnění obecného smyslu života.

Poznámka k rozmnožování

Spousta lidí tvrdí, že daný smysl života je rozmnožit se a vychovat potomstvo. Toto by se snad dalo nazvat biologickým smyslem života, který je ale způsoben vlivem genů, jak o tom psal Richard Dawkins v teorii sobeckého genu. Touha po rozmnožování a výchově je podmíněna biologicky podobně jako třeba hlad a žízeň. Této touze se můžeme, ale nemusíme podřídit, a tak tvrdím, že o univerzálně platný smysl života nejde.

Závěr (TL;DR)

Život jako takový žádný smysl nemá, vznikl a rozvinul se čirou náhodou dle fyzikálních zákonů. Život jednotlivce žádný předem daný smysl taky nemá, každý si ho musí určit sám pro sebe. Mělo by jít o něco, „co nás naplňuje“ a odpovídat zásadě „nečiň jinému to, co nechceš, aby jiní činili tobě“ jakožto časem prověřené univerzální morální zásadě – principu nenásilí.

2022: rok, který ze mě udělal libertariána

Libertarianismus je skupina politických ideologií, které vnímají osobní svobodu a autonomii jako svou ústřední hodnotu. Libertariánské směry sdílí skepsi k autoritám a státní moci, liší se ovšem ve svých názorech na adekvátní ekonomický systém.

Zdroj: Wikipedie

Tři příběhy

  1. Žil byl obyčejný člověk jménem Karel. Karel jednoho dne na svobodném trhu koupil nemovitost. V ústraní poblíž přírody, tak jak si to vždycky přál. Později zjistil, že starý dům je ve špatném stavu a rekonstrukce by byla příliš nákladná. Dům, kterému už téměř spadla střecha, po poradě se sousedy a místními strhl a na jeho místě začal stavět nový. Takový, který by lépe zapadl do přírody a díky moderním technologiím se k ní také lépe choval (například by nepouštěl odpad přímo do potoka). Navíc měl být mnohem menší než ten původní. Karel také uklidil okolí od starých přilehlých staveb plných azbestu a dalšího nepořádku, který do přírody nepatří. Jenže jakmile stavba začala, přišla Klára. Klára řekla, že ji posílá David, kterému se vůbec nelíbí to, co Karel provádí a chce po něm různé dokumenty a peníze. David na místě nikdy nebyl a ani Klára nedokáže vysvětlit, proč to všechno po Karlovi chce. Prostě to tak chce a kdyby se mu Klára nebo Karel vzepřeli, použil by proti nim sílu. Kláru by připravil o živobytí, Karla o dům a další peníze. David se vůbec nezajímá o to, co dobrého Karel udělal pro okolí a pro přírodu. Nezajímá se ani o to, jestli Karel tímto jednáním někomu ublížil. Karel se musel dát do práce. Zadal vypracovat desítky různých dokumentů Pepovi, Romaně, Honzovi a spoustě dalších, přestože David je klidně mohl poprosit sám, když ty dokumenty bůhvíproč tak moc potřebuje. Bude to Karla stát spoustu peněz a mnoho měsíců času, ale udělat to musí, protože se Davida bojí.
  2. Karel na svobodném trhu prodal dvě nemovitosti. David se to příští rok dozvěděl, načež za Karlem přišel a oznámil mu, že mu z utrženého zisku z prodeje část musí dát, jinak ho zavře do šatlavy. David je ale tak hodný, že za určitých podmínek Karlovi toto výpalné odpustí. U jedné nemovitosti mu to s Karlovým překvapením odpustil automaticky. U té druhé bůhvíproč Karel musí napsat a poslat Davidovým sluhům větu, kde prohlašuje, že má na osvobození od výpalného nárok, a to navíc do určitého data. Karel o tom neměl tušení, protože David mu to řekl až po termínu. Karel to měl prý (nějak) vědět sám. Přesto danou větu Davidovi poslal, byť pár týdnů po termínu. Davida to nezajímá a stejně chce po Karlovi výpalné téměř sto tisíc. Karel sice netuší, komu tak ublížil tím, že svůj nárok deklaroval o trochu později, ale protože se Davida bojí, raději zaplatí.
  3. Po zemi se začala šířit epidemie. David, který v zemi v té době vládl, řekl, že bude lepší, když sníží šíření choroby tím, že omezí různé služby. Dotkne se to i Karlova podnikání, a tak Karel pro jistotu začne více pracovat jako zaměstnanec, aby si trochu přivydělal. Následně David přišel za Karlem s nabídkou, že mu za ty nepříjemnosti dá nějakou kompenzaci. Karel řekl „ok, díky“ a skutečně peníze zanedlouho dostal. Za dva roky ovšem rozčilený David přišel za překvapeným Karlem. Oznámil mu, že si dotaci vzal neoprávněně, protože lidí, kteří si přivydělávali, se to netýkalo. Nejenže teď David chce kompenzaci zpátky, ale ještě si naúčtoval tučný úrok. Karel dotaci vrátil a raději zaplatil i úroky, neboť jinak by ho David opět zavřel do basy.

Pokud to není zřejmé, Karel představuje v tomto příběhu mě a David je stát. Pokud vám ty příběhy připadají úplně absurdní, pak vězte, že i přes některá zjednodušení se všechny staly, a to během jediného roku. Takže díky Davide, žes mi do těch ran, které mi rok 2022 způsobil sám o sobě, nasypal ještě pár kilo soli. Teď bude následovat nepohádkový komentář ke zmíněným příběhům. Pokud vám je jasné, co se stalo, klidně přeskočte na poslední kapitolu, kde se dozvíte, jaké změny v pohledu na svět ve mně tyto události iniciovaly.

Nevyměníš jeden dům za jiný

Občas se mě někdo zeptá, proč nepokračuje série o stavbě nemovitosti. Je to kvůli zásahu úřadů. Dovolil jsem si v roce 2021 nahradit polorozpadlou ruinu (která na místě v nějaké formě stála nejspíš přes 100 let) přírodní dřevostavbou, a to v menších rozměrech. Tušil jsem, že dle zákona bych asi na tuto změnu měl mít nějaké povolení, ale nenapadlo mě, že to někomu bude vadit. Komu jinému by to, zde na konci světa, mohlo vadit než několika málo sousedům v dohledu? Navíc bývalý dům musel být již z minulosti povolen, když byl v katastru. Všichni sousedi, i zastupitelka obce a místostarosta, můj záměr podpořili. Bylo mi jasné, že kdybych se přesto pustil do jednání s úřady, papírování by mohlo trvat roky. Roky, které bych musel dál trávit v centru města. A tak jsem se pustil do díla.

Netrvalo dlouho a stavební úřad se o tom nějak dozvěděl. Okamžitě následovaly výzvy k zastavení stavby, pokuty, místní šetření, označení za černou stavbu, vyhrožování odstraněním stavby a dalším násilím. Přišel jsem si jako zločinec. A přitom… nikomu v okolí změna, kterou jsem udělal, nevadí, aspoň pokud vím. Nevadí to dokonce ani paní ze stavebního úřadu, ale dělá svou práci, aby i ona nebyla napadena za nečinnost. Po mém zásahu:

  • ruina už neohrožuje své okolí,
  • po přilehlé cestě se zase dá normálně projít,
  • ničí práva nejsou porušena ani omezena,
  • chalupáři jakožto nejbližší sousedi jsou rádi, že mají svůj majetek pod lepším dohledem,
  • místo stoky přímo do potoka zde funguje čistička odpadních vod,
  • z přilehlého okolí zmizely stovky kilogramů nebezpečného azbestu a dalšího odpadu,
  • zmizely zbytky dalších starých (černých) staveb.
Takhle vypadá tok, který je u Povodí Labe veden jako občasný. Přiznávám, vyfotil jsem jej po velkých deštích, ale podstatné je, že za celé dva roky, co místo navštěvuji, nikdy zcela nevyschl. Přesto mi škatulka „občasný tok“ dost zkomplikovala povolení čističky. Že šel ze staré stavby odpad přímo do tohoto toku, to problém nebyl.

Nyní slavím první výročí papírování, aby tato stavba byla oficiálně povolena a já ji mohl dokončit. Jsem sotva v polovině. Celý ten proces je jen o tom, že se vytiskne velká hromada papírů, které oběhnou různé úřady a specialisty a nakonec na jednom z nich přibyde to správné razítko, přičemž mě to pochopitelně bude stát hodně peněz. Co se změní reálně v místě? Vůbec nic. O povolení budou rozhodovat lidé, kteří zde nikdy nebyli, netuší okolnosti stavby a nemají v místě žádný zájem. Budou rozhodovat podle map, limitů a vyhlášek, které mohou, ale nemusí být aktuální. A už vůbec nemusí být smysluplné.

Největší paradoxy, se kterými se potýkám

  • O dění v místě rozhodují lidé ze vzdálených měst, kteří zde nikdy nebyli ani nebudou a je jim úplně jedno, co se tady odehraje. Mají jen své tabulky a zákony.
  • Několikrát se stalo, že jeden úřad po mně chtěl, abych něco získal od jiného úřadu (zpravidla různá vyjádření). Proč, proboha, se ty úřady nespojí samy? Mně je upřímně úplně jedno, že úřad A chce něco od úřadu B.
  • Přístupová cesta se používá nejméně sto let, aniž by to někomu vadilo. Až nyní je vyžadováno zřízení služebností (dříve se to jmenovalo věcné břemeno). Všichni soukromníci mi služebnost bezplatně a bez problému poskytli. Jediná obec (jiná, než pod kterou spadá nemovitost) služebnost blokuje. Argumentují zachováním průchodnosti cesty jako celku. Cesta už ale dávno v některých úsecích nevede po obecním pozemku, ale po soukromých pozemcích včetně mého. Předmětná parcela je pro obec zcela bezcenná, přesto mi ji neprodají a místo toho mě geodeti a znalci na ocenění nemovitostí stojí další desetitisíce korun a měsíce času.
  • Při pracích kolem domu jsem na vlastní náklady zlikvidoval menší přilehlý polorozpadlý dřevník (obehnaný eternitem) a starou skládku stavebního odpadu. Až později jsem zjistil, že tyto objekty byly už částečně na cizím pozemku, bohužel opět obecním (jde o stejnou obec jako v předchozím bodě). Patrně tam kdysi vznikly a stály desítky let a nikomu to doteď nevadilo. Nyní jsem za zásah do obecního pozemku popotahován a hrozí mi další pokuty a řízení. Starosta a místostarosta obce zde dlouhá léta nebo nikdy nebyli a doteď se nepřišli podívat, co strašného jsem provedl. Hlavně, že jednají podle zákona.
  • Neznalost prý neomlouvá. Při této větě, kterou rádi používají úředníci, na mě jdou mdloby. Existuje snad člověk, který zná celý náš nesmyslně složitý právní řád?

Tohle však není nic proti různým dalším mediálně známým případům a paradoxům. O jednom jsem slyšel nedávno od kamaráda projektanta. Majitel pozemku chce stavět dům. Vedle tohoto pozemku se nachází JEHO parcela, na které roste tráva. V katastru je však vedena jako les. Úřednice stavbu nepovolí, neboť se nachází v ochranném pásmu lesa. To asi další komentář nevyžaduje. Tolik k věci stavby.

Kouzelnou větu pošleš včas

Další dvě zásadní události se týkaly finančního úřadu.

V roce 2021 jsem prodal dvě nemovitosti. To znamená povinnost přihlásit se k dani z příjmů, pokud nejsou od této daně osvobozeny. Oba tyto prodeje osvobozeny byly, jenže… V prvním případě (bydlení v nemovitosti déle než 2 roky) to není třeba dokazovat, FÚ si sám je schopen vše potřebné dohledat z katastru a dalších registrů (wow!). V případě druhém (použití financí na uspokojení bytové potřeby) je nutnost tuto skutečnost oznámit do data odevzdání daňového přiznání (nebo tak nějak). To jsem neudělal, respektive udělal jsem to zpětně poté, co jsem se o tomto nenápadném paragráfku dozvěděl. Bylo to k ničemu. Paní Drexnerová mě skutečně nechala zaplatit skoro sto tisíc navíc na dani z příjmů jenom proto, protože jsem papír s jednou větou textu odevzdal o měsíc později, než to vyžaduje zákon. Opět: na skutečnosti se nic nezměnilo, ničí práva jsem neomezil, nikomu jsem neublížil. A přesto kdybych nezaplatil, hrozí mi žalář.

Vzpomínáte si na rok 2020 a začátek covidu? Stát tehdy všem podnikatelům, kterým klesly příjmy, nabídl příspěvek. Šel jsem si tedy pro něj a dostal jsem jej, aniž by někdo protestoval. Po dvou letech si stát vzpomněl, že jsem nejspíš nesplnil všechny podmínky pro tento bonus. Problém byl v tom, že jsem tehdy jezdil na částečný úvazek u dopravního podniku a „vydělával“ jsem si k tomu podnikání 10 – 20 tisíc měsíčně (což asi mělo ten konec podnikání vyvážit). No dobře, uznal jsem chybu, že jsem si pečlivě nepřečetl všechny podmínky a peníze jsem vrátil. Měsíc na to ale ještě přišlo vyměření úroků. Sazba byla v dvouciferné oblasti a výsledný úrok v pěticiferné. Říkám si, proč stát nepočkal třeba ještě další rok nebo pět či deset? Mohl mě obrat o mnohem víc peněz na úrocích. Bylo by to krásné podnikání.

Najděte si náhodného člověka na ulici a nabídněte mu peníze. On si je nejspíš vezme, proč by to neudělal. Za pár let za ním zajděte s baseballovou pálkou a oznamte mu, že je chcete zpátky a ještě vám dluží dalších 20 % na úrocích. Přijde mi to jako totéž.

Přechod k libertariánství

Na základě těchto událostí, které mi nejdříve připadaly jen absurdní, jsem se rozhodl přijít na to, co se s tím dá dělat. Přivedlo mě to k anarchistickým a minarchistickým ideologiím. Pak už mi ty události a další věci, které stát činí, přišly nejen absurdní, ale také nemorální. Pokud budete chtít, seznámíte se s libertariánskými ideologiemi sami (v češtině je asi nejlepším zdrojem Martin Urza), vypíchnu zde jen rysy, které oslovily mě:

  • Snaha o co nejmenší roli státu a byrokracie v životě jedince, případně o jejich úplnou neexistenci.
  • Decentralizace (samosprávná, ekonomická, finanční atd.).
  • Princip neagrese neboli nenásilí. Některé směry akceptují násilí v sebeobraně, některé ani to ne. Hlavním poselstvím je, že lidé by neměli vůči ostatním a jejich majetku vyvíjet jakoukoli formu násilí. Nejde jen o fyzické násilí, neměli by jim také nic vnucovat, krást či poškozovat. Veškerý obchod by se měl odehrávat na dobrovolné bázi. Jde o krásný a jednoduchý princip, který je společný také s většinou náboženství včetně mého oblíbeného buddhismu (byť není náboženstvím). Přestože by se na těchto principech shodla většina lidí, mnoho z nich si ani nevšimne, že je porušuje právě jejich stát, i když zpravidla nepřímo. Nutit mě platit třeba umělce, které považuji za špatné, je násilí. Pod pohrůžkou si ode mě každý rok brát peníze jenom proto, protože bydlím ve vlastním domě (který jsem postavil za zdaněné peníze), je násilí. Takto bych mohl pokračovat dlouho.

Je možná škoda, že libertariánských směrů je obrovské množství. Některé jdou i přímo proti sobě. Neshodnou se hlavně v otázce uspořádání trhu a (duševního) vlastnictví a ani já ještě nemám zcela jasno v detailech. S výše uvedenými hlavními principy se ale plně ztotožňuji a postupně je uvádím do praxe. Aplikace principu nenásilí je asi jasná. Pokud jde o decentralizaci, velké možnosti „obyčejným“ lidem přinesly a ještě přinesou kryptoměny a technologie blockchainu. Nemluvím o jejich investičním potenciálu, ale praktickém využití decentralizovaných peněz a aplikací. Určitě se o nich ještě někdy rozpovídám. Kryptoměny vyžadují určitou technickou zdatnost, ale praktikovat nenásilí a pochopit, že největší násilí páchají státy, můžete i vy. Teď a tady.