Když jsem jezdil v MHD Liberec, pokusil jsem se dát dohromady typickou službu, kdy i mně už takzvaně tečou nervy. Můžete si o ní přečíst zde. Nějaký čas uběhl a já jsem se přesunul na příměstskou a meziměstskou dopravu. Zpočátku se zdálo, že na vesničkách bude větší pohoda – jezdí tam přece méně lidí, jež navíc máte pod větší kontrolou (všichni musí předem), mimo město je slabší provoz na silnicích atd. Ukázalo se ale, že tomu tak není. Snad pokud bych jezdil jako dříve třikrát čtyřikrát týdně, ale při plném úvazku jsem po roce usoudil, že tento režim nechci dále akceptovat. A usoudil jsem také, že naprosto chápu, proč většina řidičů přistupuje k cestujícím tak nepřátelsky. Z článku vyplynou dva hlavní důvody. Pokud se mnou nechcete absolvovat celou celodenní službu, jejich shrnutí je na konci.

Jezdím v režimu krátký/dlouhý týden, ale ve volných dnech často ještě musím vykrývat další služby kolegů, neb je tradičně nedostatek řidičů. Říkám s nadsázkou, že reálně jezdím dlouhý/předlouhý týden. Skutečně, dispečink nemá problém mi pravidelně volat, zda bych vzal práci ve volných dnech dlouhého týdne. Vždy jednou za dva týdny se sejde „trojboj“, kdy jsem v práci v pátek od 5:40 do 18:50 a následující sobotu i neděli od 7:00 do 22:15. To samozřejmě za předpokladu, že den předtím mám volný den, jinak se může jednat i o „víceboj“.

Zkuste si představit následující nedělní službu, do které nastupujete po asi 28 hodinách práce za dva dny, ne zrovna dobře vyspalí a s vyhlídkou dalších 15 hodin v práci. Bude to dlouhé čtení, ale ona ta služba dlouhá prostě je.

Rušitelé a vataři, kteří se nedokážou domluvit

7:05: nástup v garážích Mnichovo Hradiště, první spoj linkou 345 do Prahy. Je neděle ráno, takže jsem v očekávání klidného začátku směny.

7:23: na náměstí na výchozí zastávce čekají pouze 3 lidé. Ideální, říkám si. Po odbavení zavírám dveře a chystám se odjet načas, když v tom se zpoza bloku objeví dva mladíci a běží ke mně.

„Dobrý den,“ že mám ještě celkem dobrou náladu, pozdravím první.

„Čornyj most do osnacati.“

„Čtyřicet pět,“ odpovím zklamaně a mírně otráveně.

Mladík vytahuje tisícovku. Naštěstí mám z předchozího dne spoustu bankovek, tak mu vrátím, ale trvá to. Bez dalšího slova si automaticky sedá na první možné sedadlo nejblíž k řidiči. V mém přiděleném autobusu bohužel není žádná bariéra mezi cestujícími a řidičem a já zase chvíli přemýšlím, proč lidé z východní Evropy obsazují autobus zásadně zepředu.

Druhý mladík nejenže nepozdraví a nepoděkuje, ale rovnou vytáhne taktéž tisícovku a neřekne vůbec nic. Ani jsem nezačal linku a už mám chuť jít zase domů. Prozatím ještě beze slov mu tedy vrátím, protože předpokládám, že jede tamtéž, a doufám, že se brzy neobjeví někdo další s velkou bankovkou, protože na něj už prostě mít nebudu. Kvůli zdlouhavému vracení a pozdnímu příchodu odjíždím z výchozí zastávky později. Jsem odhodlaný příště na opozdilce nečekat.

7:27: mladíci si nahlas pouští videa na telefonu. Mám dvě možnosti: jet takto až do Prahy, nebo zahájit první konflikt dne. Rozhoduji se pro konflikt, protože jen za poslední tři dny se něco podobného opakuje poněkolikáté.

„Hoši tohle ne, buďto to vypněte nebo běžte někam dozadu a nevyrušujte!“

Naštěstí to pochopí a zmizí dozadu.

7:31: místo po mladících hned na další zastávce (Bakov nad Jizerou) obsadí žena, přestože v autobusu je celkem šest lidí. Okamžitě po dosednutí začíná telefonovat. Dám si nahlas rádio a snažím se nevnímat její slova, ale moc to nejde, takže po chvilce jí rukou naznačím, ať si „ztlumí volume“. Už chápete, proč mají někteří řidiči zablokovaná přední sedadla? Bohužel za to hrozí postih od organizátora dopravy.

7:45: v Mladé Boleslavi čeká asi 30 lidí, většina z nich jsou Východoevropani. Že nezdraví, neděkuji a platí kartou (což je nikoli jejich chybou zdlouhavé) nebo bankovkami vysoké hodnoty jsem si dávno zvykl, ale stejně vždycky zamrzí, když nezazní ani odpověď na pozdrav. Většina služebně starších řidičů už zdravení a děkování dávno vzdala.

8:25: pro slabý provoz na dálnici se daří dohnat zpoždění a přijíždím na Černý Most včas.

Líní zdržovači

9:30: nabírám lidi na Černém Mostě, čeká mě dlouhý zastávkový spoj do Liberce a dále do Polska s odjezdem v 9:35.

„Turnov senior,“ poručí si starší pán.

„Já nejedu do Turnova.“

„Co? Jakto?“ položí zvláštní otázku nepříjemným tónem.

„Jak jakto? Tahle linka prostě nejede přes Turnov, jede tam myslím 720 a 730.“

„Ale tamhle je napsaný, že 345 jede do Turnova.“

„Ano, jeden noční spoj tam zajíždí, ale jinak ne,“ trpělivě vysvětluji.

„A v kolik to jede na Turnov?“

„To vážně nevím, nemám v hlavě všechny jízdní řády,“ odpovídám už mírně otráveně, neboť jízdní řády jsou vyvěšeny asi dva metry od něj. Pán odchází, ne však k jízdním řádům, ale ptát se dalších lidí čekajících na zastávce. Přijímám dalšího zájemce.

„Liberec?“ vyštěkne na mě.

„Ano.“

„Tak dvakrát.“

„Třistačtyřicet korun.“

„Třistačtyřicet?! Já myslela, že to stojí stovku na jednoho,“ podivuje se.

„To stojí Regiojet a Flixbus, u mě to je za 170 a jedu dvě hodiny mimochodem.“

„Dvě hodiny?! Ježíši, co myslíš Karle?“ dohadují se mezi sebou.

„Tak jedete nebo nejedete?“ nervózně se zeptám, zatímco koukám na blížící se čas odjezdu a frontu za nimi.

„Tak mi to dejte no.“

„Dobře, každej budete mít dvě jízdenky.“

Berou si první dvě jízdenky, další dvě padají na podlahu. Sedají si na první sedadlo a paní někomu telefonuje. Telefonuje tak, že sotva slyším, kam chtějí jet další cestující. Po dvou odbavených dvojice opět vstává.

„Prosímvás, můžete nám to vrátit? Pojedeme jinak.“

„Fajn, ale potřebuju ty jízdenky… Dvě se válí tady na zemi, já si je teda vezmu a dvě potřebuju od vás.“

Vystornuji lístky, vrátím peníze a vidím, že už je minuta po odjezdu. Odbavování pokračuje.

„Dobrý den, poloviční mladá Boleslav.“

„Dobrý den, třicet pět,“ načež vyjede lístek.

„Jééé, a šlo by to kartou?“

„Ano, ale je dobrý to říct rovnou,“ zatímco stornuji právě vyjetý lístek a připravuji terminál na platbu kartou.

„Můžete přiložit.“

Klient přiloží peněženku a deset vteřin se nic neděje.

„Evidentně to nebere…,“ koukám na něj.

„…“

„…takže bude potřeba ji asi vytáhnout,“ vydám ze sebe naléhavě.

„Aha, pardon, zdržuju co?“

„Mě ani tak ne,“ odpovídám svou oblíbenou frází. Vytahuje kartu z peněženky a přikládá znovu.

„Autorizace neproběhla.“

„Ježíš pardón, špatná karta :)))).“

„Mhm, tak do třetice…“

Opozdilci a ignoranti

Platba kartou se konečně daří. Odbavuji ještě jednoho cestujícího a slyším přijíždět metro. Lidé vidí autobus, běží po schodech a já udělám co? Zavírám a odjíždím, byť mám prakticky oční kontakt s jedním z nich. Ten si asi o mně říká cosi sprostého, ale netuší, že to zpoždění, které už teď mám, se se mnou potáhne další 4 hodiny. Není důvod ho ještě zvyšovat kvůli několika lidem, kteří neumí přijet včas.

9:55: před omezením na D10 u Benátek nad Jizerou je nehoda a kolona, která přidává dalších 15 minut zpoždění. Málokdy se stává, aby na tak dlouhé lince žádné omezení nebylo. Výhodou je, že lidé jsou na to zvyklí. Nevýhodou je, že jen po Liberec, kde tato linka končí.

11:45: přijíždím do Liberce. Vyrovnávací čas mezi spoji je jen 5 minut, takže již v 11:30 jsem měl odjíždět směrem na polský Świeradów Zdrój. To je linka plnící funkci místní dopravy ve Frýdlanstkém výběžku a dopravy turistů do Lázní Libverda a zmíněného polského lázeňského městečka. Odbavování je zde ale úplně jiné než v pražské integrované dopravě. Lidé mohou platit hotově, platební kartou, Opuscard s nahraným kreditem, ale mohou mít na téže kartě také časový kupón nebo QR kód s jízdním dokladem v mobilu. Od toho se odvíjí způsob odbavení.

„Lázně Libverda,“ madam s východním přízvukem vytahuje červenou kartu, co vypadá jako Opuscard.

„Dobře a máte tam kupón nebo peněženku?“ aniž by se na mě podívala přikládá kartu. Vidím, že má kredit na peněžence.

„Takže z peněženky, děkuji za informaci, ale přiložte ji až vám řeknu, musím to tam nejdřív naťukat,“ opět bez reakce stále drží kartu na snímači, takže ji nemůžu odbavit.

„Prosím vás, můžete tu kartu dát pryč?“

„Hm?“

„Dejte tu kartu pryč a přiložte ji, až vám řeknu,“ snažím se ještě být relativně zdvořilý.

Nakonec se domluvíme, ale opět odbavuji jednoho člověka dvě minuty.

12:45: Lázně Libverda, zpoždění asi 20 minut a na zastávce přibližně 20 důchodců, co chtějí jet na výlet do Polska. Přibližně každý druhý utrousí něco ve smyslu „já už myslela, že nepřijedete“, „no konečně“, ostentativní „snad to vůbec stihneme projít“ nebo ještě hůř „no kde jste?!“.

Řidič zařídí všechno a kdykoliv. Hlavně v Polsku.

13:15: konečně přijíždím na konečnou zastávku do Polska. Důchodcům vysvětluji, kudy kam a odkud se jede zpátky. Na telefonu vidím dva nepřijaté hovory, tak volám zpět. V tu ránu přijde k otevřeným dveřím pán.

„Dobrý den pane, kam jedete?“ bez varování spustí v polštině. Naštěstí už celkem dobře rozumím i mluvím.

„Prosím tě vydrž chvíli, tady zase někdo něco chce…. “ přeruším hovor.

„Dobrý den, do Čech… Liberec, Praha.“

„V kolik?“

„V pět,“ odpovídám a snažím se mít lehce nechápavý výraz a tón.

„A jak často tenhle spoj jezdí?“

„Vždycky jednou denně o víkendech… promiňte, ale telefonuju, tamhle je jízdní řád,“ ukazuji směrem k nástěnce.

Pán naštěstí odchází, já pokračuji v hovoru a preventivně zavírám dveře. Neuběhne ani minuta a další člověk klepe na dveře. S telefonem odcházím dozadu a nezajímá mě to. Netuším čím to je, ale Poláci na náš běžný příměstský autobus pravidelně koukají jako na zjevení a mají tendenci si z řidičů dělat informační centrum. Zajímavé je, že vždy spustí po polsku, jako by se nechumelilo. Nějak si nedokážu představit, že bych v Česku vyrazil za řidičem polského autobusu začal se ho vyptávat na různé informace. Holt jiný kraj… Jakmile dotelefonuji, jdu v rychlosti projít autobus.

Nacházím rozbitou malou skleněnou lahev a kolem ní zaschlou šťávu, spoustu jízdenek, zbytek nějakého pečiva a další nepořádek. Na to jsem zvyklý z města, ovšem na příměstě to má lehce posunutý rozměr. Je jasné, že s každým z těchto bordelářů jsem musel přijít do styku. Musel si říct o jízdenku, v lepším případě dokonce pozdravit a poděkovat. Přesto udělá tohle. Bádání, kdo to asi tak mohl být, nemá smysl. Uklidím to, mizím z autobusu si nakoupit, najíst se a na chvilku natáhnout.

16:55: Skupina důchodců už je preventivně nacpaná u dveří. Jak se přes ně prodírám, říkám jim, že mi zabere pár minut vše připravit, ať jdou zatím hezky ke staničnímu sloupku. Dva z nich se přesto plazí za mnou, takže už mi opět začíná stoupat tlak. Naštěstí se ukáže, že mají legitimní požadavek.

„Copak? Něco nebylo jasné?“

„Nějakej divnej chlap vám asi vzal zadní erzetu. Před chvílí se vyloupl tady z parku a pak utekl.“

„Cože??“

Jdu se podívat dozadu. Registrační značka naštěstí nechyběla, ale byla otočená naruby. Jsem sám ze sebe překvapen, že mě to vlastně ani moc emočně nezasáhlo. Nemám sílu se už ani divit. Zároveň mě mrzí, že jsem už předem byl na ony důchodce nabroušený, přestože chtěli udělat správnou věc. Bohužel to vychází ze zkušenosti.

No nic, otáčím registrační značku správným směrem a jdu odbavovat. Přede mnou je 5 hodin jízdy, nejdříve do Prahy a pak ještě zpět do Mnichova Hradiště.

17:20: V Novém Městě se po přejezdu hranic tradičně zasekne strojek, musím ho restartovat.

18:30: Na cestě do Liberce je naštěstí spousta vaty, takže se mi daří přijet včas. Mám asi tak 3 minuty na krátký oddych. Další spoj směr Černý Most odjíždí sice v 18:40, ale je vrchol nedělní návratové špičky, takže odbavování bude trvat dlouho. Jen co zaparkuji autobus na odstavné ploše, přibíhá mladá žena ke dveřím. Ukazuji jí směr k nástupišti, ze kterého pojedu. Nepomáhá to, pořád tam stojí a klepe, tak to nevydržím a otevřu.

„A vy do Pragi?“

„Jo, pojedu z nástupiště 20, který je tamhle…“

„Jeden“

„Co jeden? Běžte k ostatním na nástupiště 20! Jedu za pět minut.“

Nic, pořád stojí na schodech.

„Vy mi nerozumíte, co?“ kroutí hlavou, že ne.

„Fajn, tak do Prahy jo?“ zeptám se otráveně.

„Bondi,“ čímž myslí patrně Mladou Boleslav, autobusové stanoviště. Východoevropani této zastávce prakticky neřeknou jinak než podle přilehlého obchodního centra, ovšem se špatnou výslovností.

„Devadesát čtyři,“ a rovnou přikládá Opuscard.

„Kartou? No tak počkejte…“ naťukám potřebné údaje a vyzvu k opětovnému přiložení.

„Nedostatečný zůstatek, je potřeba dobít.“ Zašmátrá v peněžence, dává mi 200, dobíjíme a odbavujeme znovu. Na konci to nevydržím a utrousím jízlivou poznámku: „Zajímavý, že teď už jste všemu rozuměla perfektně…“

Podvodníčci

Slečna odchází (kupodivu dozadu), já startuji motor a najíždím na nástupiště. Opět pozdě a bez potřebného aspoň krátkého uvolnění. Asi jako pátý v pořadí nastupuje člověk pochybného vzezření, ukáže mi ošoupanou jízdenku a bleskurychle mizí vzadu.

„Vraťte se! Ukažte mi to,“ ukazuje mi týdenní jízdenku EURO-NISA Ticket. Ovšem zakoupenou před dvěma měsíci.

„Vždyť je to dva měsíce prošlý! Co to tady zkoušíte?“

Polsky mě přesvědčuje o tom, že je ta jízdenka platná, že ji dneska kupoval na nádraží kdesi v Polsku a že to je asi chyba tisku. Trochu ho překvapí, že mu rovněž polsky vysvětlím, že to je sice hezký, ale ta jízdenka je prostě neplatná a ať zaplatí, nebo si vystoupí. Následně naříká, že se nutně potřebuje dostat do Boleslavi a že nemá peníze. Opáčím, že to není můj problém a už vůbec to není problém těch lidí, co by rádi odjeli. Vystoupí, odbavím zbytek lidí a zkouší to zase. Jsem neodbytný, zavírám a odjíždím. Přestože vím, jak to v neděli chodí, tyto situace předvídat nelze, a tak stejně odjíždím pozdě.

19:05: v Hodkovicích nad Mohelkou nastupuje kromě hromady studentů teenager.

„Poloviční na Husu z peněženky,“ říká a já si už říkám v hlavě něco o volech, neb Paceřice, Husa je hned další zastávka.

„Nedostatečný zůstatek.“

„Tak prosím nabít 12 korun na kartu.“

„To nemyslíte vážně…“

19:55: v Mladé Boleslavi se pět minut po odjezdu přiřítí normálně vypadající člověk.

„Dobrý den, ZTP Praha.“ praví. Normálně průkazky nevyžaduji, protože postižení bývá viditelné. V tomto případě jsem měl ale podezření a hlavně echo od kolegyně, na kterou to zkoušel taky.

„Průkazku máte?“

„Nemám.“

„No tak 70 korun.“

„Já mám jenom 20 ale.“

„Tak to máte asi smůlu.“

„Takže vy mě nevezmete na to ZTP za těch 17?“

„Ne, nevezmu. To bych takhle mohl brát každýho, jakej by to mělo smysl?“

„Fakt by to nešlo?“ a v tu chvílí už mám chuť zařvat na celou Boleslav „VEEEEEEEN!“, ale do té fáze jsem stále ještě na rozdíl od spousty jiných řidičů nedošel. Zbytek zábran ještě zůstává, takže říkám: „Ne a potřebuju jet, takže jestli nemáte 70, vystupte si.“

Pán si možná myslí, že by mi nijak neublížilo účtovat mu (a proč ne všem, že?) nižší cenu jen tak pro nic za nic. Neuvědomuje si ale, že kdyby přišel revizor, problém z toho budu mít i já. Vlastně nejspíš pouze já, protože on by si z případné pokuty patrně nic nedělal. A to pomíjím ještě ten fakt, že veřejná doprava, už tak z většiny dotovaná, není zdarma z dobrého důvodu.

Závody kvůli zákonu

20:40: návratová špička na D10 v kombinaci s vysokou frekvencí cestujících a se všemi zdrženími způsobí, že mám na příjezdu do Prahy 15 minut zpoždění. To je vzhledem k okolnostem ještě dobrý výsledek. Na obrat v Praze je 20 minut, takže zbývá 5 minut. To však není žádná výhra, protože jednak objet Černý Most zabere dvě tři minutky, ale hlavně na spoji ve 20:45 z Prahy do Mladé Boleslavi, Bakova a Mnichova Hradiště běžně čeká množství lidí na hraně kapacity autobusu. Mohl bych si klidně dát bez ohledu na lidi pauzu, ale samozřejmě i já chci být co nejdřív doma a potom do celé věci promlouvá ještě zákon. Ten mimo jiné neumožňuje celkovou délku směny delší než 15 hodin. Doba řízení se automaticky zapisuje na kartu řidiče, takže tuto dobu musím stihnout, jinak budu mít na kartě navždy zápis o porušení.

I dnes Černý Most odbavuji asi 13 minut, několik lidí stojí (mám jen 50 sedadel). Ani tentokrát se to neobešlo bez menšího nedorozumění, když nastoupil mladší pár s východním přízvukem (jak jinak).

„Dva“ a mává platební kartou.

„Dva co?“

„Dorosly“ (dospělí)

„To vidím, ale kam?“ bez odpovědi a přikládá platební kartu.

„Potřeboval bych vědět, kam jedete… mám víc zastávek. Mám vám to dát až na konečnou?“

„Eh?“

„Kam? Gdě? Kuda???!“

„Aaaah Bondi.“

„Hurá…“

I tady by vás asi překvapilo, jak často někomu vysvětluji, že potřebuji znát jeho cílovou zastávku.

Da, pan řidič mluví všemi světovými jazyky

21:30: v Mladé Boleslavi vystupuje většina autobusu. Při vystupování na mě začne hulákat starší dáma a zdá se, že něco naléhavě potřebuje. Problém je v tom, že mluví rusky a dost rychle. Rozumím jen výrazu „avtostancija“, takže se zmůžu jen na: „Já vám ale vůbec nerozumím, avtostancija je tady,“ ale nepomáhá to, ptá se pořád dál a dál a já vůbec nevím, co chce. Jelikož jde o další typickou vlastnost těchto národů, nemám ani chuť s ní cokoliv řešit. Řešení se překvapivě najde mezi lidmi čekajícími na odbavení, kde chlápek, který už asi taky chce být doma, zařve: „Ježiš vypadněte už z toho autobusu!“ čímž mi přečte myšlenku. Paní skutečně odchází a venku nachází další shodně mluvící, takže snad svou odpověď našla. I když nejsem příznivcem tohoto typu jednání, jsem rád, že mě dotyčný od ní vysvobodil a spěchám dál.

21:40: nikde nikdo, ale za Kosmonosy dojedu tmavé SUV jedoucí asi 40 km/h. Povolená rychlost na úseku činí 90 km/h, ale já nemám možnost jej předjet. V Bakově stavím na zastávce, ale po chvíli jej opět dojedu. Brzy následuje železniční přejezd, za kterým je kruhový objezd. Jelikož přejezd přejíždím pomalu, SUV mi poodjede a je na kruhovém objezdu o něco dřív. V hlavě si říkám: „Snad pojede někam jinam…“ Přejíždí můj výjezd, skvělá zpráva, říkám si, když v tom přijde zvrat. Auto objede celý kruhový objezd, takže mu musím dát přednost. Jelikož to nečekám, nepříjemně brzdím. No a pochopitelně opouštím kruhový objezd stejným výjezdem za ním. A to už si zase říkám dvě věci:

1. Co to jako mělo být? Bloudí, nevěnuje se řízení nebo to snad udělal úmyslně?
2. Není nějaká jiná volná planeta vhodná k životu?

Poslední zastávkou to nekončí

21:55: při zátahu do garáží už na mě bliká tachograf, že mám do několika minut ukončit směnu. Tentokrát to o kousek vyšlo, ale stát se to někde na trase, správně bych měl prostě autobus odstavit a jít domů se vyspat. Praxe je však taková, že zpravidla řidič na své riziko vytáhne kartu z tachografu, což je samozřejmě proti předpisům. Ano, k tomuto jsou často řidiči nepřímo (někdy i přímo) nuceni ze strany dopravců a organizátorů dopravy kvůli našponovaným službám balancujícím na hraně zákona. To by ale bylo na celý další nehezký článek.

22:00: pokud si myslíte, že si teď jen seberu věci a odcházím konečně domů, bohužel tomu tak není. Na „městě“ by to tak bylo. Na „příměstě“ ale ještě plním roli přípraváře, uklízeče a pokladní(ho). Musím tedy natankovat pohonné hmoty, zamést a vytřít autobus, vyházet odpadky a odevzdat tržbu prostřednictvím automatu. To vše je přibližně na další půlhodinku. Při troše štěstí se mi podaří vyhnout ukecanému vrátnému. Domů přijíždím v jedenáct večer a jsem rád, že jsem tenhle třídenní maratón přežil.

Nepřeháním

Služba, kterou jsem pro tento článek vybral, nebyla ničím vyloženě speciální. Kromě otočené RZ jsem záměrně vybral jen situace, které se opakují pravidelně i víckrát denně. Nezahrnul jsem méně časté situace, jako jsou různé technické závady na vozidle, na palubním počítači, mimořádnosti v provozu atd. Nevešel se tam ani žádný „kecálek“, tedy člověk, který má pocit, že může řidičovi vykládat za jízdy svá životní moudra. Pro vyloženě bizarní situace s cestujícími jsem pak raději vyhradil samostatný článek.

Hlavní poselství

Hlavní poselství tohoto příběhu je dvojí a vzájemně se doplňuje.

1. Množství času v práci je nepřiměřeně vysoké.

Nechci tuto část rozebírat do detailu, protože už to za mě udělal kolega Radim Botek. Ve zkratce jde o to, že čekání mezi spoji (v tomto případě 4 hodiny v Polsku a hodina ráno v Praze), se nepočítají do pracovní doby. Pokud sečtete dobu řízení s čekacími dobami a třeba ještě dalšími pracemi, vychází můj měsíční čas strávený v práci na 230-250 hodin měsíčně, ale může to být klidně až 300 hodin. Bez jediné hodiny odpracovaného přesčasu. Tato služba trvá od příchodu do odchodu více něž 15 hodin, počítá se ale jako necelých 11. Tak hovoří speciální zákon pro linkovou dopravu. Jeho vznik byl reakcí na nedostatek řidičů autobusu. Trvám však na tom, že jeho existence nedostatek řidičů na jednu stranu eliminuje, ale současně i prohlubuje, takže je kontraproduktivní.

2. Většině nepříjemných situací a zdržení lze předejít.

Všimněte si, že většina nedorozumění vychází z lenosti, ignorance, neschopnosti nebo prosté drzosti. Neházím však všechno jen na cestující, jednodušším to rozhodně nedělají ani komplikovanost a nepřehledost tarifních systémů či nedotaženost technických řešení. V době internetu, světelných tabulí a vyvěšených jízdních řádů nemám pochopení pro takové množství dotazů, které by šlo snadno vyřešit bez pomoci řidiče. Rád samozřejmě pomůžu babičce o holi, ale to je minimum případů. Jako nekonfliktního introverta mě unavují neustálé konflikty s lidmi, kteří nerespektují základní pravidla slušného chování při cestování nebo osobní prostor a čas řidiče. Vlastně mnohdy nerespektují nic a typově jsou to pořád ti stejní. Je skutečně těžké být na lidi milý, když přijíždíte na zastávku a už předem podle vzezření tušíte, co se asi bude dít. A téměř vždy máte pravdu. Nebudu chodit kolem horké kaše, protože se na tom shodují naprosto všichni řidiči. Jsou to většinou lidé ze zemi východní a jihovýchodní Evropy. Říkám většinou, ne vždy.

Výpověď

To, co mě od pokračování v tomto režimu odrazuje, přestože mě tato práce baví, je kombinace zmíněných dvou faktorů. Když je člověk na celodenní směnu odpočatý a zažívá tyto situace v běžném množství pracovní doby, dá se to brát jako součást práce. Když je však tato pracovní doba uměle vyhnána na 1,5 násobek a více a tyto situace se opakují pořád dokola, nevydržel by to podle mě ani Buddha. Trpělivost s lidmi klesá přímo úměrně době strávené v práci. No a když jsem v práci prakticky pořád…

A naopak, pokud by tyto situace byly občasné a nikoli na denním pořádku, dalo by se jezdit i nad rámec běžné pracovní doby. Jenže tomu tak není a já se bojím, že bych dopadl jako většina starších řidičů, kteří lidi nenávidí a z principu jsou na ně automaticky nepříjemní až zlí. Nebo jsou naopak apatičtí a je jim všechno už úplně jedno, ale o tom, jak se s realitou různí řidiči vypořádávají, jsem už psal. Zkušenost s nepříjemným řidičem má asi každý, kdo někdy cestoval autobusem. Snad už trochu tušíte, čím to je.

Na druhou stranu jsem za tuto zkušenost i vděčný. Asertivita nikdy nebyla mou silnou stránkou, to se však za poslední rok změnilo. Rád se vrátím ke svému původnímu režimu, že si půjdu zajezdit jen párkrát týdně a dám opět větší prostor městu. Ne že by tam člověk nepříjemnosti neřešil, ale je jich méně a pracovní doba je férová.