Istanbul 3 – velehory uprostřed města

Po povinném oběhání památek, o kterých zde záměrně nepíšu, přišel čas na něco zajímavého. Na něco, kam běžní turisti nechodí. A ukázalo se, že ani místní. Máte-li zájem o přehled istanbulských památek, vezměte jakéhokoliv turistického průvodce nebo Google. Já jsem se vydal na nejvyšší bod Istanbulu: 537 m vysoký vrch Aydos Dağı s přilehlým, docela rozlehlým lesíkem. Rozhodl jsem se tuhle zelenou oblast obklopenou ze všech stran městem projít skrz naskrz a vyklubal se z toho půldenní výlet.

Netušil jsem, co mě tam čeká, ale právě to mě lákalo víc, než obejít si památky, kde je většinou již předem známo, co člověk uvidí a zažije. A kouzlo nečekaného opět přineslo své ovoce. Opět se vyplatilo nedržet se průvodců.

Příměstský liduprázdný les

I v tomto lesíku bylo hned jasné, že jsem v jiné kultuře. Pokud totiž člověk vyrazí do jakéhokoliv lesa za Prahu nebo třeba do Jizerek, stejně si tam často připadá jako na Václaváku. Tady jsem za celou asi 10 km dlouhou procházku potkal jednoho hlídače vysílače, který byl na vrcholu, a jednu muslimskou rodinku (ta na úvodní fotce). Takže Turci do přírody očividně moc nechodí, přestože bylo slunečno a ještě celkem vycházkových 12 stupňů. Nebo chodí jinam. Pravda, bylo odpoledne pracovního dne, ale kolem žije ze všech stran dohromady přes 15 milionů lidí a nikdo z nich se neodvážil vyrazit právě sem.

Odpadky mezi květinami

To je bohužel tradiční nešvar jižních a jihovýchodních národů. Bordel. Strašný, všude a bohužel i v lese. Naštěstí čím výš, tím ho ubývalo. Zachránil to jen objev barevných květin na vrcholu kopce. Uprostřed ledna jsem něco takového nečekal.

Když vás svolávají ze všech stran

Výhled na celou asijskou část Istanbulu je samozřejmě úžasný, to jsem ale ještě nečekal, že k tomu dostanu bonus. Když už jsem se chystal scházet z kopce směrem do města, stalo se něco, co člověk zažije jen v muslimských zemích. Aniž bych s tím počítal, přišel čas modlitby. Představte si, že jste na vrcholu kopce a pod vámi ze všech stran svolávají muezzíni desítek mešit k modlitbě. A navíc jste tam úplně sami. Opět jsem si říkal, že to je zvláštní, že tu nikdo jiný není, aby si to poslechl se mnou, když už třeba není příznivcem kopců a lesů. Ale vůbec mi to nevadilo, bylo to to pravé kouzlo nečekaného okamžiku. Pokusil jsem se tu atmosféru zachytit na následujícím videu. Dojem ruší jen vítr. Doporučuji dát na maximální hlasitost.

A najednou ticho

Kouzlo nečekaného se projevilo znovu jen o pár minut později, když už jsem scházel do civilizace. Vybral jsem si cestu údolím, které směřuje k jinému neobydlenému kopci a jeho svahy dokonale izolují veškerou civilizaci. Zastavil jsem se na křižovatce cest a něco se mi nezdálo. Po chvilce mi to došlo. Nic neslyším. Utišil se vítr, ale neslyším ani město. Přestože za okolními kopci žilo velkoměsto s 15 miliony obyvatel, hromadou silnic, továren a dalších hlučných staveb, najednou nebylo slyšet a vidět vůbec nic, co by se týkalo civilizace. Jak jsem scházel dolů, přibývalo jen zvuku potoka, který se s novými přítoky stále zvětšoval z malého proudu vody až na říčku. K tomu opět nikde nikdo a já si místo v Istanbulu přišel jako kdesi daleko od civilizace v tureckých horách. To je další věc, kterou u Sultanahmetu nezažijete.