Historky z příměsta

Povolání řidiče příměstské autobusové dopravy, je bohaté na mezilidský kontakt. Ne vždy je však tento kontakt snadný a příjemný. Čas od času lze dokonce označit za vyloženě bizarní. Rozhodl jsem se předat některé mnou prožité situace, u kterých mám dojem, že by je nevymyslel ani opravdu dobrý scénárista.

Když audio ani video nestačí

Černý most, sobota, 9:30. Nastoupil mladší muž a celkem dobrou angličtinou se zeptal, jestli jedu do Mnichova Hradiště. Odpovídám, že ano a tisknu lístek za 90 Kč. Nic zvláštního.

Liberec, 11:10, výstupní zastávka: většina lidí vystupuje, ale jeden míří ke mně. To nikdy nevěstí nic dobrého. Pochopitelně to byl právě ten člověk, ale to mi došlo až v průběhu rozhovoru. Ten se odehrával anglicky, ale přepíšu ho česky.

„To je Mnichovo Hradiště?“

„To není Mnichovo Hradiště, to je Liberec, Mnichovo Hradiště už bylo.“

„Ale vy jste říkal, že jedete do Mnichova Hradiště.“

„No ano, tam jsme byli už před hodinou. Asi jste zapomněl vystoupit.“

„Proč jste mi neřekl, že jsme v Mnichově Hradišti?“ na to následovala chvilka ticha na uklidnění.

„Proč jsem vám neřekl? Máte tamhle obrazovku a audio, já nemůžu každému říkat, kde vystoupit.“

„Tak já zůstanu tady a vystoupím cestou zpátky.“

„Jak to myslíte, cestou zpátky? Já teď jedu někam jinam. Jestli chcete zpátky tak nástupiště 20.“

„Ale já nemám další peníze, měl jsem jen na cestu!“

„To mě mrzí, ale s tím vám nemůžu pomoct.“

Přítel na telefonu vám možná zaplatí

Stejný spoj jako v předchozím případě (ten byl vůbec bohatý na zážitky). Přibíhá mladší žena s rodinou v patách.

„Prosim pane tady pan s vama chce mluvit“ a přikládá mi telefon k uchu.

„Prosím vás, co to děláte???!“ ptám se udiveně, ale zároveň se snažím vnímat hlas v telefonu. Nic ale slyšet nebylo.

„Co potřebujete? Nic tam neslyším.“ dodávám.

„My musime v Liberec, ale nemame korunky, čeka nas tam pan, on vam zaplati!“

„To nepřichází v úvahu“, přičemž mi v hlavě běží výpočty, jakou částku bych riskoval nebo co všechno bych musel porušit.

Po chvíli, co se dohadují mezi sebou, přichází již odbavený Ukrajinec zevnitř autobusu a dá se s nimi do řeči. Pak to na mě zkouší už všichni. Tlaku ale odolám. Když mi ti lidé sotva rozumí, těžko se bohužel vysvětluje, že bych si musel vybrat mezi dvěma riziky:

  1. Nevydat jim lístky, což by byl problém pro všechny v případě návštěvy revizora a hlavně je to nefér vůči ostatním.
  2. Vydat jim lístky na můj účet a modlit se, ze v Liberci opravdu bude někdo, kdo to zaplatí.

V každém případě by celé ty dvě hodiny pro mě byly dost nepříjemné.

Když se nechce mluvit

Jedu velmi vytížený spoj z Mladé Boleslavi do Mnichova Hradiště přes areál Škoda, abych tam nabral zaměstnance z ranní směny. Hned na první zastávce nastupuje podivný mladý muž.

„Dobrý den…“ říkám. Opětování se nedočkám, ale to mě nepřekvapí. Spíš mě překvapí, že ten člověk natahuje ruku a chce mi dát nějaké drobné. Já si je prozatím neberu. Chvilku na něj nechápavě koukám a čekám, co bude.

„Potřeboval bych vědět, kam jedete…“ ale dotyčný stále stojí s nataženou rukou a tupým pohledem někam za palubní počítač.

„Haloooo… kam to bude?!“ ptám se znovu a už naléhavě. Čas běží.

„Ukažte, kolik tam máte… Dvacet? Tak fajn, ale za 20 se dostanete nejdál do Zalužan, víte o tom, jo?“ Vytisknutou jízdenku si samozřejmě nebere a neomylně si sedá na přední sedadlo nejblíže ke mně. Vyrážíme na cestu.

Jakmile odbočuji na Zalužany (což dělá jen pár spojů linky 315), náš člověk začíná být očividně mírně znepokojen. Stoupne si a konečně promlouvá.

„A vy ichartu ijož ďot tudak bam astanóvku?“ (tohle asi neřekl, ale nějak tak mi to znělo)

„Já vám ale vůbec nerozumím.“ a přemýšlím, co to bylo za jazyk. Nejspíš ruština, ale nebylo slyšet žádné povědomé město nebo název zastávky, takže nebylo nač reagovat.

„Širak kelbrtum garazím tel aržuk ťukbuk charsók žulazberačkávať“

„Ani teď nerozumím, musíte česky nebo anglicky“, ale pán si raději sedá. Já už si připravuji řeč do Zalužan, kde ho budu muset vyhodit.

Dojíždíme do Zalužan a k mému překvapení dotyčný sám vystupuje. Ulevuje se mi, ovšem ne na dlouho. Odbavím všechny cestující a za chvíli se zase vrací a promlouvá v podobném stylu jako předtím.

„Stále vám nerozumím, netuším kam chcete a zdá se, že už ani nemáte peníze. Já musím jet…“ Zavřel jsem a vyrazil. Špatný pocit jsem z toho neměl, v Mladé Boleslavi je možná vyšší šance, že narazí na někoho, kdo mu rozumí, než na někoho, kdo mu nerozumí. Já byl ten den v Boleslavi naposledy a ani by mě nenapadlo, že se ještě uvidíme.

Dotyčný člověk se objevil asi o tři hodiny později v Mnichově Hradišti a nastoupil ke mně do vesnického spoje směr Sezemice. Patrně někde objevil další drobné, ovšem zase jen 20 Kč. Řekl jsem mu, že s tím dojede do Koryt.

V Korytech samozřejmě nevystoupil, bylo mi to už celkem jedno. K mému překvapení vystoupil sám od sebe na konečné v Sezemicích. Ten den to byl poslední spoj, takže nevím, jestli se potřeboval dostat právě tam, nebo se jen chtěl projet.

Dotazy bez kontextu

Na závěr ještě kapitolka věnovaná bizarnímu typ otázek, které však dostávám až podezřele často. Jsou to takové ty dotazy, které vyžadují znalost kontextu, jež však zůstává jen v hlavě tázajícího. Většinou není čas se zdlouhavě vyptávat na podrobnosti, tak raději odpovím krátce a blbě, aby tazateli ten problém došel. Někdy to vyjde, někdy ne.

Když se někdo zeptá v Liberci: „jedete na náměstí?“

Samozřejmě, že „na několik.“

„Jedete nahoru/dolu?“ na to existuje víc odpovědí, zkusil jsem už dvě.

„No asi jedu, ale netuším, které nahoru/dolů myslíte.“

„Jedu trochu dolů, nahoru, pak rovně, zase nahoru, dolů, rovně… takže asi jo.“

Omylem jsem se začal i smát, když se mě někdo v Praze na Černém Mostě před zastávkovým spojem přes několik měst (linka 315) zeptal: „iďotě v Penny?“

„Kam?!“

„Penny, mahazin.“

Věděl jsem, že to je ukrajinsky obchod, ale jak sakra máte v krátkém čase vysvětlit někomu, kdo sotva rozumí, že k Penny jedete hned několikrát v různých městech a že fakt netušíte, jestli má na mysli některý z nich. Pro zajímavost jsem si teď našel, že 315 staví u čtyř Penny marketů. Jediná správná stručná odpověď v tu chvíli zní „možná ano, možná ne“.

Když neexistuje odpověď

„Máte zpoždění, víte o tom?“ tázal se nepříjemným tónem starší pán.

Čekal jsem, že podobná otázka někdy přijde. Úžasně ironické na tom je, že já se jí poprvé dočkal, když jsem jel přesně na čas. Nestihl jsem vymyslet odpověď, která by dostatečně vystihovala nesmyslnost té situace. Došlo mi to až později. Byla zrovna celozávodní dovolená ve škodovce, tudíž daný spoj jel asi o 17 minut dřív a ten předchozí nejel vůbec. Onen člověk mě tak považoval za zpožděný předchozí spoj.

Na úplný závěr přidám konverzaci, která se skutečně stala a kterou bylo také lepší ponechat nedokončenou. Odehrála se v asi 7 minut zpožděném spoji na Prahu, což je ve špičce pracovního dne běžná záležitost.

„Dobrý den, myslíte, že dorazíme na Čerňák včas?“

„Dobrý den, no na dálnici možná něco stáhneme, ale ještě máme zastávky v Boleslavi, takže bych s tím nepočítal.“

„A nemohl byste prosím přidat? Takhle mi ujede metro a přijdu pozdě na schůzku.“

Takže tak.

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *