O vnitřní svobodě

Původně jsem chtěl psát prostě o svobodě. Při psaní jsem si ale uvědomil, že jde o příliš široké téma, na které lze nahlížet z různých úhlů. Už jen co to svoboda je. Je to vnitřní svoboda jako pocit nebo vnější svoboda ve smyslu toho, co všechno můžu dělat či o čem všem můžu mluvit? Myslím, že o té vnější už bylo napsáno mnoho. Mezi české výzkumníky této svobody patří například Urza. Budu se tedy zabývat svobodou vnitřní – pocitem svobody.

Cítíte se svobodní? Poznáte na ostatních, jestli se cítí svobodní? Jak definovat pocit osobní svobody a jak ho dosáhnout?

Pocit svobody je stejně jako ostatní pocity čistě subjektivní. V tom je zásadní rozdíl proti vnějším projevům svobody jako je svoboda pohybu nebo projevu. Pocit svobody tudíž nelze měřit u druhých lidí. V tom se často chybuje a na úrovni národů tato chyba může mít fatální následky v podobě například války. Příslušník zaostalého kmene, který denně zápasí o přežití, se klidně může cítit zcela svobodný. Stejně tak dělník v tvrdé diktatuře. Svobodně se může cítit i člověk se svázanýma rukama. Narážel jsem na tuto myšlenku už při studiu buddhismu a později mi ji připomněl člověk, u kterého bych to v žádném případě nečekal – Ivan Jonák. V posledním díle minisérie Polosvět na samém začátku promlouvá z vězení nedlouho před koncem trestu:

Když máte nějakej, řekněme, bohatej duševní život, tak netrpíte nikde. Ani nepotřebujete prostor.

Myslím, že člověk, který strávil v base přes 12 let, dobře věděl, co prohlásil. A já s ním naprosto souhlasím. Takže svoboda je čistě osobní pocit, který nevychází z vnějšího světa. Svobodným se může cítit i vězeň, přestože nemá svobodu pohybu. Jak k této svobodě dospěl? Zkusím to zjistit.

Jsou to peníze?

Z dřívějších předpokladů by mělo vyplynout, že ne. Peníze přinesou pouze vnější svobodu, hlavně tu materiální. Po vydělání peněz se dostaví skvělý pocit, který lze zaměnit s pocitem vnitřní svobody, ale je to jen dočasná iluze. Vysvětlím proč.

Teď si možná představujete, jaké by to bylo být na jachtě uprostřed moře nebo jaké by bylo probudit se ve vile s bazénem kdesi v Karibiku s veškerým služebnictvem. Pokud by se to fakt stalo ze dne na den, asi byste skutečně byli nadšení a cítili se svobodní. Jenže hédonická adaptace je neúprosná. Někdo to vydrží týdny, někdo měsíce, ale lidí, kteří by se z toho těšili už navždy, je jen málo. A jsou to paradoxně právě ti, kteří by se uměli těšit i z „normálních“ okolností. Člověk potřebuje nějaký cíl, vizi, smysl, rozvoj. Je to napsáno v genech. Ti, kdo nebyli aktivní a neposouvali se dopředu, vymřeli. Nejvíce trpí ti, kteří nemají smysl; ne ti, kteří jsou chudí. Je to přesně ten důvod, proč bohatí chodí do politiky, přestože by se mohli válet kdesi na zámku. Je to důvod, proč někteří usilovně pracují na tom, aby byli ještě bohatší, přestože již více peněz k životu nikdy potřebovat nebudou. Je to důvod, proč spousta bohatých má plné kalendáře a po ruce léky na nervy, i když by už dávno nemuseli. Zkrátka je to přesně ten důvod, proč spousta bohatých není spokojená. Peníze tedy usnadňují pohyb ve vnějším světě, ale k vnitřní svobodě nevedou.

Může to být dokonce naopak, protože majetky zavazují. Nejeden bohatý člověk trpí paranoidním strachem z toho, že by o ně přišel, nebo že jeho blízké okolí jej chce jen využít a okrást. Jste-li bohatí, nikdy si již nemůžete být jisti, že je přízeň vašeho okolí autentická. Stejně tak stojí určité úsilí majetky spravovat a obhospodařovat, i když na tuto práci najmete lidi. Ne každý je schopen těmto tlakům odolat a osvobodit se od nich. Jsou dokonce i takové případy, kdy to bohatí lidé déle nevydrželi a raději vše rozdali nebo utratili či prohráli. Ještě složitější je situace, kdy je člověk navíc slavný. Zkuste si jako známá osobnost vyrazit jen tak na procházku městem nebo na pivo do oblíbené hospody a cítit se u toho svobodně. Pro přehlídku psychických poruch u slavných lidí nemusíme chodit daleko.

Je to chudoba?

Bezdomovce tyto věci netrápí. Vídám v ulicích Liberce už dlouhá léta jednoho takového. Od ostatních se liší tím, že jsem ho nikdy neviděl s flaškou, nikdy nikoho neobtěžoval, nikdy nedělal nepořádek. Brouzdá po ulicích města klidným krokem ve své potrhané péřovce, ať je léto nebo zima. Má svá oblíbená místa, kam chodívá večer sedávat. Vždycky sedí klidně a mlčky hledí před sebe. Po několika hodinách se zvedne a jde spoustu kilometrů někam do Horního Hanychova. Nikdy jsem ho neviděl s někým promluvit. Vždycky když ho vidím, říkám si, co se mu asi tak honí hlavou? Ví o všech problémech, které řeší svět, stát, město? Má ještě nějaký majetek kromě své igelitky? Cítí se svobodný? Podle mě musí jít o nejsvobodnější mysl, se kterou jsem se kdy setkal, ale kdoví, do hlavy mu nevidím.

Nechci tím říct, že bezdomovectví vede ke vnitřní svobodě. Většinou to tak není, protože naši bezdomovci bývají v zajetí omamných látek a tak si pocit svobody navozují jen uměle a dočasně a po něm přichází strmý pád (nejsou svým způsobem omamnou látkou i peníze?). Dle článku Křivka života aneb volme správně mezi sinusoidou a přímkou je jejich životem sinusoida s velkou amplitudou. Kauzalita mezi svobodou a chudobou působí totiž opačně. Pokud už se stanete skutečně svobodnými, je jedno, jestli jste bohatí nebo chudí a nic na tom nezmění ani odchod do bezdomoví. Ať už dobrovolný, nebo násilný. Opačně to dělali a dodnes dělají jen mniši po patřičné průpravě, protože duševního osvobození dosáhnou rychleji tam, kde na to mají mít patřičný klid od všech světských vlivů (a v oblasti, odkud tradice pochází, k tomu taky mají příznivější klima).

Co to tedy je?

Definitivní odpověď bude možná zklamáním, protože recept na vnitřní svobodu není snadný, ani rychlý. Kdyby byl, hemžilo by se to tu krásně svobodnými a „v pohodě“ lidmi, ale to se neděje. Naši předkové však již dávno vypátrali cestu, která by k ní měla vést. Vede hlavně přes přemýšlení o světě, o samotné podstatě věcí a dějů, o sobě samém. Vede přes vědomé zkoumání a vnímání. Potud jde možná o příliš abstraktní výrazy, proto je převedu do několika uchopitelných příkladů z reálného života.

1. Zkoumejte svůj původ. Třeba biologicky, astronomicky, filozoficky, to je jedno. Zjistíte, že nejste nikým vyvolení, nejste nejspíš ani nikým stvoření. Jste náhodným výsledkem pradávné chemické reakce na náhodně vzniklé planetě u jedné z miliard hvězd, které tvoří jednu z miliard galaxií. Nebo jste třeba součástí simulace à la Matrix, ale pokud si to tvůrce nebude přát, nedozvíte se to, takže je to jedno. Stejně nezbývá než žít.
2. Přemýšlejte o situacích, jejich závažnosti a vašich reakcích. Řve na vás v práci zákazník? Máte hádku s partnerem? Někdo urazil vaše ego? Nejde o život ani zdraví ohrožující situace, takže jim nevěnujte přehnanou pozornost. Pokuste se je vyřešit důstojně a klidně, pomáhá třeba metoda pozorovatele. Co by na danou situaci řekl nezaujatý pozorovatel? V extrémním případě: jste uvězněni? Na mučidlech? Pokud s tím nejde nic dělat, důstojně si to „užijte“ a vězte, že bez vás půjde život taky dál.
3. Studujte statistiku a pravděpodobnost. Zjistíte, že některé jevy jsou v přímém rozporu s vaší intuicí nebo emocemi. Rozešel se s vámi partner? To se z dlouhodobého pohledu dalo čekat, není to smůla ani schválnost vesmíru a ani ten další nejspíš nebude do konce života. Měli jste po cestě do práce všude červenou? Zaznamenejte si, kolikrát máte v jiných dnech třeba vždycky zelenou (a započítejte poměr času zelené k červené). Zemřel váš blízký? Lidé umírají z různých příčin denně. Důstojně se s ním rozlučte a je to. Potkali jste zrovna jednoho konkrétního známého? Strašná náhoda? Ani ne, protože šance, že potkáte jakéhokoli známého už je docela vysoká.
4. Když už studujete pavědy, mějte na vědomí, že jsou to pavědy. Mezi pavědy patří třeba esoterika, numerologie nebo astrologie. Je důležité si jejich závěry nejdříve vyzkoušet sám na sobě a nevěřit jim slepě. Jejich metody zkoumání prostě nejsou správné, ale pokud vám psychologicky z jakéhokoliv důvodu pomáhají, je to v pořádku. Jen je dobré vědět, proč v ně věříte. Je dobré vědět, proč v cokoli věříte.
5. Zkoumejte své ego a jeho vliv na váš život. Jedete na drahou dovolenou proto, protože vás to činí skutečně šťastnějším a odpočatějším člověkem, nebo jde spíš o následnou okázalost na sockách? Jdete na pivo proto, protože skutečně chcete vidět kamarády, nebo je jen nechcete urazit? Skutečně vás nebaví vaše práce, nebo jen chcete zapadnout do věčně si stěžujícího kolektivu? Pokud vás nebaví, proč v ní jste? Ze své vůle, nebo proto, že vás k tomu nutí někdo jiný? Někdo jiný mohou být třeba vaše děti, kolegové, šéfové, bankéři. V každém případě jde o výmluvu ega.
6. Pokládejte si otázky. Ideálně typově ty z předchozího bodu.

Zase ten buddhismus

Aniž bych to plánoval, uvědomil jsem si, že výše uvedený seznam je shrnutí části buddhistického učení přepsané do moderní řeči. Vnitřní svobodu a klid jsem začal studovat na vysoké škole. Nejvíce mě ovlivnil právě buddhismus a dodnes mi dává největší smysl. Nevím o jiném učení, jehož základní premisou je „nevěřte mi, jen mě vyslechněte, zkuste si to a sami se rozhodněte„. Popravdě nevím, proč je buddhismus považován za náboženství. V původním učení se skrývá na svou dobu pozoruhodně propracovaná psychologie člověka, která má vést právě k absolutnímu vnitřnímu osvobození (nibbáně/nirváně), rozvoje moudrosti a k dobrému životu celé společnosti. Mezi další konkrétní techniky vedoucí k urychlení cesty ke svobodě patří třeba meditace nebo minimalismus. O nich určitě někdy příště. Zatím přeji úspěšnou cestu.