V rámci cestování v lednu 2020 jsme z Jordánska pokračovali na 10 dní do Izraele. Postřehy z této pozoruhodné země jsem sepsal právě do tohoto dvoučlánku. Největší část prvního dílu zabere povídání o strastiplném přechodu hranic dovnitř Izraele i ven. Popíšu ji tak upřímně, že po zveřejnění tohoto článku už nejspíš nebudu moci nikdy cestovat do Izraele. Nejdříve ale zcela výjimečně věnuji jeden odstavec historii Izraele.

Mimořádný výlet do mimořádné historie

Odstavce tohoto typu ze zásady nepíšu – nezdá se mi, že bych tím k něčemu přispěl, když historií jednotlivých oblastí jsou dopodrobna popsány Wikipedie, jiné webovky i chytré knihy. V tomto případě však musím udělat několikařádkovou výjimku. Krátká historie moderního židovského státu Izrael je fascinující. Neznám moc národů, které by přes to všechno, co na nich bylo v nedávné době pácháno, byly schopné se vzchopit do takové míry, že jde nyní o jeden z nejvyspělejších států na světě. Neznám moc národů, které by touha po vlastním státu vyburcovala k takové bojovnosti, že si poradila s obrovskou arabskou přesilou ze všech stran. Izrael to dokázal. Snad byl holocaust právě tím impulsem, který vyvolal neskutečně silné odhodlání docílit existence vlastního státu v místě jeho pradávného původu. Jeho budování ostatně začalo právě s druhou světovou válkou. Nedlouho na to se zrodil židovský stát uprostřed arabských zemí, které si jeho území dodnes nárokují (především Palestinci, u kterých se ovšem ne všichni shodnou, zda jde vůbec o národ, nebo jen skupinku Arabů, která se potřebovala nějak pojmenovat a vymezit vůči Izraelcům). I přes veškeré války a intifády (označení pro palestinské vlny teroru) si Izrael své postavení zachoval a okolní státy daleko předběhl ve svém rozvoji, především co se týče technologií. A je to znát na první pohled. Ať už přijedete z Palestiny, Jordánska nebo z Egypta, vyprahlá země se náhle změní v zelené úrodné lány (pokud tedy nepřijíždíte zrovna do Negevské pouště), dopravní chaos se změní v řád a nepořádek na ulicích zmizí. Města, kde se zastavil čas vystřídají progresivní metropole. Napjaté vztahy s Palestinci však zasahují do každodenních životů Izraelců dodnes. To bude rozebráno o několik odstavců dál.

Důkladná prověrka na hranicích

O izraelských mnohdy až absurdně důkladných pohovorech na hranicích kolují po internetu stovky historek a zkušeností, tudíž jsme s tím počítali. Přesto neprobíhalo vše tak, jak mělo. Přicestovali jsme z Jordánska severním hraničním přechodem po Allenbyho mostu. Druhý pozemní přechod pro turisty už je jen na samotném jihu mezi Aqabou a Eilatem. Začalo se očekávaně menším pohovorem. Pokud pojedete do Izraele, budou se vás stoprocentně ptát, kam přesně cestujete, proč tam cestujete, kde budete ubytovaní, v jakém jste vztahu s případnými spolucestovateli, zda znáte nějaké Izraelce a další celkem očekávatelné dotazy. Otázky mohou být někdy nepříjemné až vyhrocené, dejte si třeba pozor na to, aby slovo „tourist“ znělo z vašich úst jako tourist, jinak se vás okamžitě budou snažit obvinit z toho, že jste řekli „terrorist“ (protože je přece logické, že když pojedete do Izraele s cílem spáchat tam teroristický útok, tak jim to na hranicích předem oznámíte). Celá záležitost by měla zabrat do deseti minut. Svět kolem mě ale nemá ve zvyku chovat se bezproblémově, a tak se stalo, že z nás dvou jednomu trval vstupní pohovor asi 5 minut a druhému – mně – půl hodiny. Občas jde někdo na důkladnější pohovor (třeba hodinový), i to je k nalezení v historkách, volba tentokrát padla na mě. Nikdo neví, zda je výběr dílem náhody, nebo hrají roli i jiné okolnosti. Po úvodním pohovoru přišel člověk s pozvánkou do kanceláře. Měl jsem na jazyku něco ve smyslu, že nejsem tak lehce k mání, ale vtipkování zde musí jít stranou. Zní to trochu děsivě, ale nešlo o žádný výslech pod lampičkou se svázanýma rukama za židlí. Tazatel se snažil být celkem milý, kancelář vypadala jako normální úřednická místnost (kávu ani čaj mi ovšem nenabídli). Co bylo dál?

Zabalte si adekvátní množství věcí

Napadlo mě, že jedním z důvodů důkladnějšího pohovoru byla možná moje firemní minulost, která je patrná v rejstříku. Kolem mého podnikání se ostatně točila úvodní část rozhovoru. To bych chápal. Potom ale došlo na googlení mého jména a tazatel objevil tento blog (zahřálo mě, že až do Izraele sahá moje SEO optimalizace). Přestože je psaný v jazyce, kterému nerozumí, přál bych si, aby takovýto entusiasmus měli mí čtenáři. Automatický překlad do angličtiny tazateli moc nezafungoval. Výsledky nepochopil ani po tom, co přispěchal na pomoc jeho kolega. Překládat jsem tudíž musel já. Nejdřív nadpisy posledních článků, potom si vybrali článek o cestování v čase a chtěli přeložit prvních pár odstavců. A vězte, že překládat základy teorie relativity a vztažných soustav pro mě nebylo zrovna snadné a oni se rovněž tvářili, jako kdybych přepnul do xhoštiny. Po tomto porodu následovaly otázky typu „když pracujete jako řidič autobusu, jak je možné, že píšete o cestování časem a financích?“. „Prostě mě to všechno baví“, načež tazatel patrně se svým nedůvěřivým pokerfacem čekal, že ze mě vypadne něco víc, ale nevěděl jsem co. Následně se začal věnovat mým zavazadlům. To, že zkoumal, co si vezu, chápu, ale potom jsem musel vysvětlovat, jak je možné, že toho mám na tři týdny cest s sebou tak málo. Působilo to na mě spíš tak, že je třeba zabít se mnou nějaký čas, a tak se budou ptát na úplné nesmysly.

Prošel jsem, návrat nejistý

Po půl hodině jsem poměrně vyčerpaný vypadl za přepážku s barevným lístečkem. Měl stejnou barvu jako moje spolucestující, takže nakonec ve mně asi Izraelci nespatřili hrozbu. Traduje se, že existují lístečky různých barev, ovšem nikdo neví, co které barvy znamenají. Nedivil bych se, kdyby to neznamenalo vůbec nic. Zajímavé je, že velmi podobným, i když obvykle kratším pohovorem, je potřeba projít i při odjezdu ze země. Budou se vás ptát především na to, co jste v Izraeli dělali, zda jste přišli do styku s místními a zda jste někdy neměli pod dohledem svá zavazadla. Otázky jsou jak u vstupu, tak u výstupu poměrně návodné a bývá zřejmé, jakou odpověď chtějí slyšet. A upřímně, to, že jste si dali zavazadla do úschovny na nádraží, bych raději zatajil, nemuseli byste stihnout svůj let…

Minibusem proklouznout do Jeruzaléma

Krátce po přechodu jordánsko-izraelské hranice zjistíte, jak paradoxní situace zde panuje. Neocitnete se totiž v Izraeli, ale v Palestině. Palestinská samospráva má sice svou autonomii, ale vnější hranice kontroluje Izrael. Existuje zde naštěstí jakási Palestinci tolerovaná smluvní doprava z hranic do Jeruzaléma. Po přechodu je tak potřeba počítat s výdajem za tuto přepravu (kolem 50 izraelských šekelů za osobu + drobné za zavazadla). Minibus, po tom, co se naplní (stále jste v arabském světě), vyráží bez zastávky směr Jeruzalém. Cesta by měla trvat kolem 40 minut, nám však zabrala přes hodinu kvůli jeruzalémským kolonám. V Jeruzalémě vás nevysype na autobusovém nádraží, nýbrž na zapadlém dvorku s malou tržnicí, ale alespoň v centru. A teprve tady si můžete říct, že jste to dokázali.

V chystaném druhém díle už se podívám do nitra Izraele. Velký důraz bude jako obvykle kladen na dopravu, ale proberu i všední život Izraelců, který je plný nevšedních prvků.