Výběr fotografií z provozu na liberecké městské tramvajové trati Lidové Sady – Horní Hanychov. Fotografie jsou pro přehlednost seřazeny směrem od Lidových Sadů k Hornímu Hanychovu. Vše ostatní se o linkách obsluhujících tuto trať dozvíte na stránkách projektu Liberecké linky.
Neutuchající chaos v libereckém dopravním podniku, který vygradoval předčasným odchodem subdodavatele (Busline) na konci ledna letošního roku, způsobil poměrně zajímavý vývoj. Při ježdění autobusem po Liberci jsem si uvědomil, že jezdím v MHD plné paradoxů, na které jinde v ČR a ve světě jen tak člověk nenarazí. Článek nelze vnímat jako kritiku, pouze jako s nadsázkou konstatovaný fakt, za který je zodpovědné spíše město než dopravní podnik. Přestože v oněch sedmi bodech píšu „jen v Liberci“, neznamená to, že se zmíněný jev za žádnou cenu nemůže vyskytnout v jiném městě. Šance je ale malá.
Tolik podle mě ty nejpalčivější body naší MHD, dalších větších či menších nedostatků by se samozřejmě našla celá řada. Ale abych jen nekritizoval, je třeba dodat, že to, jak se dopravní podnik popasoval s předčasným koncem Busline, je obdivuhodné. Extrémní nedostatek řidičů a poté i vozidel se podařilo vyřešit za relativně snesitelnou cenu. Sice musely být přijaty určité změny v dopravě, zatím se ale nestalo, že by nějaký spoj nevyjel. Řidiči, kteří pracují v režimu 6 dní práce, 1 den volno a často chodí jezdit i v tom dni volna, kancelářští pracovníci, kteří se snaží rovněž vypomoct, ale také ostatní zaměstnanci, kteří drží značně poškozenou loď podniku nad vodou, mají můj obrovský respekt.
Přesto, tyto problémy spolu se spoustou dalších mají neblahý vliv na cestování po našem městě. Proto je třeba vytvořit tlak na město, které jako jediné s tím může něco dělat.
Všechny tři linky jezdí po jediné městské trati v Liberci a vzájemně se kryjí, proto jim patří jeden místopisný článek. Článek a vše ostatní o lince si můžete zobrazit také na stránce projektu Linky liberecké MHD – přehled, historie, místopis.
Jak poznávám další a další tratě v jiných městech v Česku i v zahraničí, stále nepochybuji o tom, že se jedná o jednu z nejkrásnějších. Především úsek od Šaldova náměstí do Lidových Sadů je a vždycky byl výstavní. Která trať spojuje lesy dvou různých pohoří, projíždí krásnou prvorepublikovou čtvrtí a doveze vás až ke sjezdovce? Trojkou se dostanete během půl hodinky z Ještědsko-kozákovského hřbetu na hranici Jizerských hor. A jako bonus projedete kolem několika libereckých dominant, jako je budova bývalých lázní, Severočeské muzeum nebo nejstarší zoologická zahrada v ČR.
Výběr fotografií z provozu na liberecké městské tramvajové trati Lidové Sady – Horní Hanychov. Fotografie jsou pro přehlednost seřazeny směrem od Lidových Sadů k Hornímu Hanychovu. Vše ostatní se o linkách obsluhujících tuto trať dozvíte na stránkách projektu Liberecké linky.
Je 14. 2. 2019. Kromě toho, že někteří lidé slaví svátek zamilovaných, protože nevědí, co s penězi a/nebo nechtějí zklamat své drahé polovičky a jejich followery na sociálních sítích, probíhá v Liberci běžný pracovní den. Já prožívám méně běžný pracovní den, protože jsem poprvé dostal důvěru řídit kloubový autobus ve víru odpolední špičky. Jinak je ale vše normální – linka 12, ucpaný Růžodol, ucpaný Šalďák, zpoždění jde k deseti minutám, lidí v autobusu je tolik, že se mě téměř dotýkají (v těch staronových kloubácích z Německa není mezi řidičem a cestujícími skleněná přepážka).
Přijíždím na zastávku Krejčího, to je poslední zastávka před konečnou a vystupuje tam většina lidí. Další kolečko skoro za mnou, říkám si. Po výstupu většiny cestujících si všímám v zrcátku dobře vypadající ženy s dítětem, jak míří směrem ke mně a uvažuji, co jsem udělal špatně, co jsem neudělal anebo co je s autobusem (to pozitivní myšlení mi v souvislostmi s lidmi stále moc nejde). Nebo mi jde říct jen na shledanou? Překvapuje mě (pozitivně), kolik lidí si tu práci dá a aspoň ta slůvka rozloučení nebo poděkování prohodí. Čekal jsem zkrátka všechno, ale to, co přišlo, ne.
„Pane řidiči, já bych vám chtěla s dcerkou popřát krásného Valentýna a předat vám tady malý dárek“. Chvíli jsem se snažil zaostřit, jestli tu ženu neznám a není to vtípek. Nebyl. Další chvíli jsem přemýšlel, jak reagovat. Nenapadlo mě v tu chvíli nic horšího než „Jee, čím jsem si to zasloužil“ a převzal jsem pytlík čokoládových bonbónů z Veselé veverky. Na to žena odvětila, že chápe, jak náročné povolání je být řidičem autobusu. Ještě jsme prohodili pár vět, podala mi ruku a dokonce jsem dostal malou pusu. Poté obě vystoupily a odešly nejspíš k sobě domů. Ve tváři jsem musel mít něco mezi úžasem a zděšením, zhruba asi jako měla její dcerka. Po počátečním šoku se ale pocity přelily směrem k úžasu. Myslím, že tohle se stalo málokterému řidiči včetně těch, kteří jezdí desítky let (několik takových v Liberci je).
Ve výsledku ve mně celá událost způsobila ne moc častý pocit, který člověka nutí se prostě usmívat. Zřejmě šlo o nekontrolovanou akutní emisi endorfinů. Trvalo mi to celé další kolo a ještě úžasnější na tom bylo všímat si, kolik jiných takových emisí můj upřímný úsměv vykouzlil. V podstatě jde o analogii multiplikačního efektu v ekonomii, který říká, že peníze tvoří další peníze. Stejně tak dobré věci plodí další dobré věci. Ať už byly pohnutky této ženy jakékoliv, provedla úžasnější věc, než si možná myslí. A to i přesto, že můj generátor teorií přišel mimo jiné s variantou, že se jedná o svobodnou matku a prostě chtěla někomu dát na Valentýna aspoň pusu. Další variantou byla reakce na moje účinkování v náborové kampani, kdy můj obličej jezdí po celém Liberci a možná se jí zalíbil (málo pravděpodobná varianta, kontakt mi nenechala). Ať tak či jinak, dělejme podobné věci a díky multiplikačnímu efektu dobré nálady se zlepší práce řidičů autobusu, cestování cestujících a ve finále i život nás všech.
Karosy řady 900 se sice na hromadné dopravě v Liberci podílely jen okrajově, ale přesto na ně nelze zapomenout. Jsou to poslední „pravé“ Karosy. Mimo to až do ledna 2019 sloužily tyto autobusy pravidelně jako jediné i v kloubové variantě. Tato galerie představuje výběr toho podle mě nejlepšího z různých míst, linek i počasí. Standardní…
Karosy řady 700 se svou hranatou karosérií patřily na přelomu tisíciletí neodmyslitelně k české veřejné dopravě. Nejinak tomu bylo i v Liberci. V letech 2009 – 2012, na sklonku jejich provozu, jsem se snažil jejich službu Liberci zvěčnit. Tato galerie představuje výběr toho podle mě nejlepšího z různých míst, linek i počasí.
MHD. Městská hromadná doprava. Prostředek, jak se dostat do práce, do školy, na výlet, na schůzku, domů. Častá zpoždění, lidi kašlající, zapáchající, tepelný diskomfort. To je jeden pohled. Existuje ale i jiný.
Já vnímám systém MHD jako jeden velký organismus. Jeho základní součástí jsou linky. Organismus jako celek, ale i jednotlivé linky mají svůj účel, svou historii a taky svou specifickou atmosféru, kterou vnímám a která se značně odvíjí od toho, jakou roli ta konkrétní linka plnila v mém životě. Některou jsem jezdil do školy, jinou na výlety, další k babičce. Věřím, že to tak vnímá každý pravidelný uživatel MHD, i když třeba jen podvědomě. Cestu z podvědomí do vědomí může usnadnit třeba právě projekt Liberecké linky. Veřejná doprava je ale také prostředníkem poznání.
Podle mě je obrovská škoda MHD vnímat jako nutné zlo, i když jeho služby samozřejmě nejsou vždy takové, jaké si představujeme. Platí to jak pro MHD v domovském městě, tak pro MHD kdekoliv jinde; třeba tam, kde jsme zrovna na výletě. Využívání veřejné dopravy umožňuje skutečně poznat místo, kde se právě nacházím.
Znám spousty lidí, kteří jsou zvyklí v MHD spát, číst knihy nebo cosi dělat na mobilu. Já to chápu. Pokud jedu po stoosmdesáté z místa A na místo B, není moc chuť koukat kolem. Já to ale přesto často dělám (jako řidič samozřejmě vždy). Vnímám místa, kterými daná linka projíždí za různých ročních období, za různého počasí, za různé denní doby; rozlišuji typy lidí, kteří na různých místech nastupují a vystupují. Vnímám velké i drobné mimořádnosti, a to v rámci běžného denního provozu, tak z dlouhodobého hlediska. Mám to tak od malička. A tak vím, že nejenom město nebo čtvrť, ale i každá linka MHD má svoje specifické kouzlo. Svoje unikátní vlastnosti a charakter, který tvoří místa, kterými projíždí, lidé, kteří jimi jezdí, ale i její postavení v konkrétním systému MHD. Žije svým životem a stejně jako ostatní organismy se v průběhu času mění.
To samé platí ale i o městě, kde jsme třeba na výletě. Pokud bydlím v turistickém hotelu, kopíruji osu průvodce a pro cesty používám taxík, moc se to neliší od cestování prstem po mapě a scrollování sociálních sítí. Stačí ale přesednout do MHD a najednou můžu vnímat i to místo jako takové. Slyším mluvit místní, pozoruji je a pozoruji i běžné okolí, tedy nejen to nalakované pro turisty. Za nejlepší zdroj objevování považuji třeba náhodnou cestu na nějakou zdánlivě bezvýznamnou zastávku. Tam vždycky objevím to, co mi žádný turistický průvodce nenabídne (samozřejmě je někde dobré u toho myslet na bezpečnost). Mačkat se se stovkami lidí na malém prostoru, abych viděl to samé co oni, mi nedává smysl. K čemu je jet k Eiffelově věži a zjistit, že tam fakt je a vypadá přesně jako na fotkách? Radši se nechám překvapit kouzlem Paříže jako takové a k tomu mi pomáhá mimo jiné MHD. Pomáhá mi stát se na chvíli rutinní součástí města.
N
Prvních 20 let života jsem měl to štěstí na byt s výhledem na nejznámější geografickou dominantu Liberecka – horu a vysílač Ještěd. Ještěd mě vždy fascinoval, především jako objekt, na kterém se odráží meteorologické jevy. Tyto jevy a různé situace jsem se snažil zachycovat od mého prvního fotoaparátu…
