Archív značky pro: recenze

Kniha: Richard Dawkins – Sobecký gen

Už při zakládání blogu jsem měl v plánu psát recenze knih, které nějakým způsobem zasáhly do mého života. Hned po první recenzi výborné Černé labutě od Nassima Taleba jsem na toto téma asi tak na šest let pozapomněl. Ale ne že bych nečetl, takže teď nastal čas začít splácet dluhy.

Tato recenze bude o knize z úplně jiného soudku – evoluční biologie. Člověk by řekl, že literatura faktu zrovna z tohoto oboru nemůže nějak významně ovlivnit myšlení a jednání člověka. Spíš by to mělo být jako u jiných knížek o přírodě – párkrát se pozastavit, říct si „hmm, hmm, zajímavé“, zkouknout obrázky a postupně začít zapomínat. V případě Sobeckého genu (Selfish gene) se toto u mě nestalo. Myšlenky a principy z této knihy mi samy od sebe v některých situacích chodí na mysl a natrvalo ovlivnily, jak o uvažuji o přírodě i o lidské společnosti. První vydání bylo napsáno už v roce 1976.

Kreacionistický marketing jsou vyhozené peníze

Nad úvodem knihy autor asi dlouho přemýšlet nemusel – zabývá se vědeckou představou o vzniku života. Základní rysy této teorie jsem použil v článku Vznik života a zánik svobodné vůle. Nejzásadnější poznatky, které jsem si z kapitoly odnesl, jsou:

  1. Ke zrodu života nebyla potřeba vnější síla. Ne že bych byl z křesťanské rodiny, ale kreacionisté mají natolik dobrý marketing, že málokdo jejich teorie nezná. Když však vědci dali dohromady poznatky z biologie, chemie a teorie pravděpodobnosti, zjistilo se, že Boha k vysvětlení vzniku života prostě nepotřebujeme. Problémem je pouze obrovské časové měřítko, které se vymyká škálám lidského života. Proto je jednak obtížné pojmout fakt, že nízká pravděpodobnost výskytu vhodných podmínek vzniku života rapidně narůstá, když jsou k tomu k dispozici stamiliony let, jednak kvůli tomu těžko tuto teorii ověříme v laboratoři.
  2. Kde není tvůrce, není ani ničitel. Fyzikální zákony jsou neúprosné, a tak pokud existuje způsob vzniku replikujících se molekul, ty za splnění všech předpokladů vzniknou nevyhnutelně. My všichni jsme tedy výsledkem dlouhého sledu chemických reakcí, do kterých nemusela zasahovat žádná metafyzická entita. A tyto reakce se stát musely. Nemohly si říct, že na to kašlou. Důsledkem jsou ale taky moje pochybnosti o existenci svobodné vůle.

Shrnuto jednou větou: život sám od sebe vzniknout mohl a musel.

Evoluce

Téma, které prostupuje většinu knihy, je evoluce. Stručný výklad evoluce života slyšel asi každý. Nějaká zmínka jednou dvěma větami snad padá i ve školách. Stejně tak asi každý slyšel i kreacionistické námitky o tom, že tak komplexní a inteligentní organismy se nemohly vyvinout přirozeně (i takové zmínky asi v některých školách bohužel padají). Jednoznačnou odpovědí knihy je to, že ani tady Boha nepotřebujeme, jakkoliv se to zdá neuvěřitelné. Opět jde o otázku časového rozsahu. Trvalo to všechno přes 3 miliardy let! Mechanismy evoluce jsou nám už od Darwina známy a Dawkins v knize přichází kromě obecného popisu i s detailnějšími podteoriemi, které vysvětlují některé dílčí fenomény pozorované v přírodě. Ty, které mě zaujaly a případně ovlivnily nejvíce, rozepíšu dále. O evoluci jsem si odnesl následující:

  1. Evoluce je emergentní vlastností vyvíjejících se systémů s kritériem přežití. I bez vnějších zásahů vede jednotky ke zdokonalování, tudíž ani zde není třeba vnější síly, která by ji poháněla nebo která by vybírala druhy dle své libosti.
  2. Vývoj pohání dopředu náhodné mutace genů. Ty jsou velice málo pravděpodobné. Ještě méně pravděpodobné jsou takové mutace, které zvýší šanci přežití. Opět jsme ale u toho, že v měřítku miliard let a generací se nízká pravděpodobnost mění naopak téměř v jistotu. Pak stačí, že se albínský medvěd náhodou dostane do zasněženého prostředí a nový prosperující druh je na světě.

Sobecký gen

Pevně zakořeněnou představou většiny lidí o evoluci je, že základní jednotkou přírodního výběru je jedinec. Zdatnější přežije, rozmnoží se a tak dále spíše než méně zdatný. I já jsem tuto představu měl, ostatně takto ji nastolil i sám Charles Darwin. Dawkins šel ale dál a jako základní jednotku evoluce stanovil gen. Pochopení tohoto pohledu je už o něco méně intuitivní, ale na různých příkladech autor ukazuje, že je-li základní jednotkou výběru gen, lze vysvětlit jevy do té doby nevysvětlitelné (a takové, na kterých kreacionisti ukazovali chybnost evoluční teorie).

Z pohledu evoluce spolu nesoupeří jednotlivci ani druhy, ale geny nebo skupinky spolupracujících genů. Za účelem tohoto soupeření geny tvoří a programují různé nástroje tak, aby zvýšily své šance na replikaci a rozšíření v genofondu. Těmito nástroji nejsou nic jiného než jednotlivé druhy živočichů, rostlin, hub, virů, zkrátka všeho živého. My všichni jsme nástrojem přežití genů. Jsme naprogramováni k zachování a šíření právě těchto genů spíš než k zachování druhu, jak je zažito. Pro jistotu dodám, že geny tyto nástroje netvoří vědomě, ale slepě a náhodně. Přesto díky evoluci vytvořily tak složité stroje, jako jsme my.

Altruismus jako skryté sobectví

Již jsme se smířili s tím, že chování většiny zvířat i lidí je v základu sobecké. Každý se snaží si pro sebe urvat maximum potravy, sexu, peněz, pohodlí a tak dále. Přesto známe i spoustu příkladů altruistického chování. Dawkins na různých příkladech ale ukazuje, že nesobecké chování je ve skutečnosti způsobeno skrytými sobeckými potřebami jednotlivých soupeřících genů. Napadlo by vás, že vaše starost o potomky je nejspíš jen výsledek sobeckého působení genů a snahou o jejich rozšíření? V delším období přežijí spíše ty geny, které tuto rodičovskou lásku způsobují, protože je dost vysoká pravděpodobnost (50 %), že stejný gen jako vy má i váš potomek. Proto se taky láska obvykle snižuje se vzdáleností vztahů. Sestru nebo bratrance bychom ještě asi nezabili a nesežrali, ale tetu přes třetí koleno klidně (zjednodušení+nadsázka).

Známe to dobře i z lidské společnosti. Když vás osloví známý, o kterém jste léta neslyšeli, že by vám najednou rád pomohl konsolidovat finance, je snad zřejmé, že skutečným důvodem je spíš vylepšení jeho financí. Pokud někdo vzdoruje režimu své vlasti, bývá za tím snaha o prosazení jeho ideologie, případně i touha po slávě, pokud by to vyšlo. Když zvíře ve stádu zpozoruje predátora a informuje o tom ostatní, čímž na sebe strhne pozornost, je to proto, že tím ve skutečnosti zvyšuje pravděpodobnost přežití nejen jejich, ale i svou (svých genů). A tak dále.

Stále ale věřím, že když se nám jako lidstvu aspoň částečně podařilo zbavit slepé závislosti na genech a instinktech, tak skutečně čisté a nesobecké morální zásady existují, i když i ty asi způsobuje program našich sobeckých genů. Může jít o „nechtěnou“ genetickou mutaci? Kdoví. Třeba se ukáže, že jsme slepou evoluční větví. Ostatně z hlediska doby existence života jsme tu jen nepatrný okamžik.

Evolučně stabilní strategie a černí pasažéři

Myšlenky z knihy mě napadají i u různých ideologických diskusí o uspořádání společnosti. Argumenty proti utopickým společnostem většinou spočívají v různorodosti lidských povah a potřeb, kterou by bylo potřeba nějakým násilným způsobem rovnat. Ona různorodost podle mě plyne mimo jiné z fenoménu zvaného evolučně stabilní strategie. Ta zjednodušeně říká, že v každé populaci se dříve nebo později najdou černí pasažéři. Proto nikdy nebude možná utopická společnost, ve které budou všichni šťastni.

Dejme tomu, že v populaci psů se nějakým způsobem ocitnou samí altruističtí vlci, kteří se po úspěšném lovu se zbytkem smečky podělí rovným dílem. Časem si jeden z vlků „řekne“, že co by se při lovu nemohl trochu flákat, když stejně nažrat dostane. Jiný si možná řekne, že by rovnou bylo jednodušší ulovené jídlo nenápadně ukrást jiné smečce. Pak si to řeknou další a další, až nakonec zůstane jen pár lovců, kteří budou krmit ostatní. Ti se na to samozřejmě taky budou chtít vykašlat, ale tak zůstanou bez jídla všichni, takže proces se začne zase obracet. Nakonec se poměr lovců a flákačů či zlodějů ustálí v nějakém stabilním poměru, aby celá populace přežila. Taky spatřujete spoustu analogií z lidské společnosti? Nás už (v bohatší části světa) netlačí základní životní potřeby, přesto své geny nezapřeme.

Rozšířený fenotyp a memy

Ve výčtu zajímavých vlastností evoluce a teorií bych mohl pokračovat dlouho, ale nejlepší bude si knihu přečíst, pokud hodláte být ohromeni tím, čeho jsou geny schopny.

Autor na konci odkazuje na další své zajímavé teorie. První je teorie rozšířeného fenotypu, která si vysloužila knihu stejného názvu. Říká, že působení genů lze extrapolovat i mimo tělo hostitele. Ostatně proč by bobří hráze, schránky chrostíků nebo dálnice nemohly být považovány za výsledky působení genů jejích stavitelů?

Další je teorie memů. Slovo meme má dnes poněkud posunutý význam, ale poprvé jej použil právě Dawkins v této knize ve smyslu myšlenky. Na myšlenky lze podle něj pohlížet podobně jako na geny podléhající evoluci, kdy kritériem přežití je jejich přijetí v lidské společnosti. Některé memy rychle zaniknou, jiné se drží po tisíciletí (např. náboženství), dále se vyvíjejí i mísí s ostatními memy.

Přečtěte si Sobecký gen – donutí vás jinak chápat obrovské časové rozměry, život, evoluci, možná i sebe a navíc různé fenomény, které pozorujeme v přírodě nebo v lidské společnosti.

Černá labuť – kniha, která ovlivnila můj život

O čem tato kniha není

Pro filmové nadšence mám nedobrou zprávu – v tomto článku se nejedná o knižní předlohu psychologického thrilleru s Natalií Portman. Film určitě stojí za zhlédnutí, ale Černá labuť od Nassima Nicholase Taleba, o které se zde rozepíšu, je z úplně jiného soudku. Tak jiného, že je to jako den a noc, oheň a voda nebo jako psychologický thriller vs. společensko-filozofické pojednání o neurčitosti.

Můj Lifechanger

Ke knize jsem poprvé čirou náhodou přišel v mých asi 20 letech. Díky tomu, že Taleb pracoval jako trader, často v knize používá příměry k finančním trhům, kde nahodilost a neurčitost hrají klíčovou roli. To knihu dostalo i do recenzí českých webů zabývajících se obchodováním, které jsem tehdy hltal. Nebyla to sice kniha, která by slibovala, že mě naučí obchodovat a které jsem tehdy kupoval (dnes si za to klepu na čelo), ale přesto se zdálo, že mě může určitým způsobem obohatit, a tak jsem do toho šel.

Ve 20 letech nebylo vůbec snadné se jí prokousat, jde místy o náročné čtení vyžadující alespoň nějaké znalosti o filozofii a dalších oborech. Ale to, že mě kniha donutila doplnit si vzdělání, nebylo vůbec na škodu. Dnes jsem ji asi po sedmi letech podruhé přečetl (i tentokrát jsem musel místy číst velmi pomalu) a mohu s klidem prohlásit, že kniha mi skutečně změnila myšlení a v důsledku i život. U některých pasáží jsem měl pocit, že by měly být součástí výuky na školách. To se ovšem asi nestane, když autor akademiky kritizuje.

Vzácné a nebezpečné zvíře

Černá labuť je v autorově pojednání neočekávaná událost, která je sice málo pravděpodobná, ale má dalekosáhlé následky. Lidé mají tendenci tyto události a jejich dopady silně podceňovat, ne-li úplně ignorovat. Koncept je aplikovatelný jak pro společnost jako celek, tak pro jednotlivého člověka nebo jiné entity. Na škále jednotlivce může jít o úmrtí blízkého, výpověď v práci, ale také třeba výhru ve sportce. Dalekosáhlé důsledky mohou být totiž jak negativní, tak i pozitivní. V měřítku společnosti se může jednat o živelní pohromu, teroristický útok apod.

Ochočte si pravděpodobnost

Základním východiskem knihy je, abychom s událostmi negativního dopadu počítali, pokud možno se proti nim pojistili, a naopak těm pozitivním se otevřeli. Z tohoto důvodu Taleb vůbec neodrazuje od finančních spekulací, stačí mít ochranu proti neočekávaným ztrátám (takzvaný stoploss). Ale současně je dobré například v případě pojišťoven počítat s extrémními záplavami, jejichž pravděpodobnost se zdá být téměř nulová (vzpomeňte na rok 2002 a teprve následné změny záplavových zón). Bohužel spousta lidí se chová přesně opačně. Nemá problém poslat svoje úspory do fondu, který má sice dobré výsledky, ale ani je nenapadne, že stačí byť málo pravděpodobný propad a mohou o všechno přijít. A naopak, když se před nimi objeví podnikatelská nebo obchodní příležitost, která nevyžaduje vysoké počáteční náklady, ale v případě málo pravděpodobného úspěchu je může zajistit do konce života, tak do toho nejdou. Škoda. Je to právě tento jednoduchý princip, který mi umožnil dělat, co mě baví.

Kdy se nenechat klamat mozkem

S tím vším souvisí některé nedokonalosti našeho myšlení, kterými se často necháváme klamat a které autor rovněž vyzdvihuje a rozebírá. Například taková, že černé labutě předem obvykle nikdo neočekává (války, finanční krize), ale ex post se objeví řada „expertů“, kteří budou tvrdit, že na základě různých ukazatelů bylo vlastně naprosto jasné, že se daná událost stane. Jinými slovy „po bitvě je každý generál“, odborněji „iluze zpětné vysvětlitelnosti“. Krásně se tato potřeba věci vysvětlovat aplikuje taky na finanční trhy, kde analytici mají tendenci vysvětlovat každý pohyb, i když se jedná o běžné tržní pohyby v důsledku běžných transakcí. Ve škole na předmětu, kde jsme toto dělali, jsem vysloveně trpěl.

Další je třeba klasické konfirmační zkreslení. Pokud něco (ne)očekáváme nebo (ne)chceme, máme tendenci všechny nové okolnosti považovat za potvrzení našeho názoru a ty, co ho vyvrací, ignorovat. Typickým příkladem je podpora politika nebo strany. S příznivými informacemi máme sklon souhlasit a vyhledávat je, negativní bagatelizovat. Většina diskutujících o sobě ale přesto nejspíš prohlásí, že jsou zcela objektivní. Proto mají podporu i politici, kterým se prokázal podvod nebo korupce. Říct, že jsem celou dobu podporoval nesprávného člověka, je pro ego těžké. Jednodušší je věřit tomu, že soudy a policie jsou zkorumpované. Stejně tak na trzích. Pokud spekulujeme na růst ceny, ale ta jde místo toho dolů, i já jsem si říkával „no jasně, trh se musí zkorigovat, nabrat sílu, najít kupce a brzo bude pokračovat vzhůru“. V tomto případě bývá konfirmační zkreslení drahou záležitostí.

Zmíním také zkreslení následkem přežití typické pro články o úspěšných lidech. Najdeme stovky publikací o tom, jaké vlastnosti je třeba mít nebo jaké činnosti je třeba provozovat, abychom byli úspěšní. Ty vznikají ale analýzou právě těch úspěšných, nikoli všech lidí, kteří v dané oblasti (třeba psaní blogů) zkoušeli štěstí. Kdyby ovšem někdo analyzoval i skupinu neúspěšných, nejspíš by došel k podobným vlastnostem. Taleb to ilustruje na příkladu s námořníky, kteří prohlašovali, že když se pomodlí, zajistí si, že se jejich loď nepotopí. Jenže ti, kteří se potopili, se taky modlili, jen se jich na recept úspěšné plavby už nikdo nezeptá. A i my vidíme ve všem, co hodnotíme, jen ty, kteří přežili; a máme pocit, že je to jejich schopnostmi nebo snad pověrčivými zvyky. Ve skutečnosti za to možná může prosté štěstí. Ignorovat ty, kteří nepřežili, je zásadní chyba.

Jako poslední uvedu moje oblíbené ignorování pravděpodobnosti a vlastní minulé zkušenosti. S kolika partnery jste si mysleli, že spolu budete do konce života? A přesto až budete tvořit další vztah, budete si to nejspíš myslet znovu, přestože je všeobecně známo, že jen minimum vztahů přežije dlouhá léta. Shrnuto jednou krásnou větou z knihy: „když přemýšlíme o zítřku, nebereme v potaz, co jsme si předevčírem mysleli o včerejšku„.

Na změnu života může stačit Závěr

Pochopitelně tyto iluze našeho vnímání pravděpodobnosti a neurčitosti nejsou nebezpečné vždy. Někdy jsou dokonce žádoucí a je potřeba si je patřičně užít. Oznámit nové přítelkyni, že není pravděpodobné, že vás vztah vydrží déle než rok, není zrovna dobrý nápad. Když jde ale o klíčové záležitosti našeho života, je dobré je mít na paměti a snažit se jimi nenechat oklamat. Taleb tyto a další myšlenky dopodrobna vysvětluje ve své knize, dokonce i s technickými detaily. Z toho důvodu je kniha poměrně obsáhlá, ale zároveň sám autor zdůrazňuje, že není třeba ji číst celou. Kdo není kovaný v matematice, může klidně některé pasáže přeskočit. Koho zajímá jen to podstatné a ještě neví, zda chce knihu číst, doporučuji přečíst spíše závěr než úvod. Má pouhé 3 strany. Pro zájemce o finanční trhy je tato kniha povinnou četbou (nebo autorovo předchozí dílo Zrádná nahodilost).

Pokud dáte Talebovi za pravdu a kniha změní vaše vidění světa, možná vás svět začne trochu víc děsit a začnete občas připadat ostatním divní, ale budete mít svůj život pod větší kontrolou. Zaujal mě také neotřelý styl, který dělá z náročného textu zábavné čtení a vkusně kombinuje odborný text s beletrií. Doporučuji skutečně každému. Zájemcům o filozofii, ekonomii, sociologii, trhy nebo vědu obecně doporučuji dvojnásob. Teď se těším na další rozvoj Talebových myšlenek v knize Antifragilita.