Jedu právě autobusem v rámci svých cest po České republice. Cesta je to sice nádherná, ale někdy přesto zdlouhavá a i já jsem zvědavý, jaké osoby opačného pohlaví se v místech vzdálených od mého bydliště vyskytují. Na to už máme moderní vymoženosti nejen pro introverty. Jednou z nich je oblíbená seznamovací aplikace Tinder. To, co jsem to odpoledne díky Tinderu „zažil“, mě doinspirovalo k napsání tohoto článku. Nepůjde ale o erotickou povídku, věnovat se budu efektu takzvaného otvíráku. Aby nebyl pohled genderově jednostranný, na článku se podílela kamarádka Vendy a poděkování patří také jisté Nikole.

Nic není zadarmo

Průběh seznamování se za poslední léta změnil k nepoznání. Běžné seznamování v barech, v práci a na zábavách vytlačuje to elektronické. Byla by jistě zajímavá statistika, který ze způsobů nyní převažuje. Seznamování přes aplikace má své nepochybné výhody – je to snadné, rychlé, pohodlné a mnohem příjemnější zvlášť pro introverty, jako jsem třeba já. Tato pohodlnost má však svou cenu. Známý je fakt, že na seznamce se každý snaží vypadat co nejlépe, podobně jako v životopisech, často v rozporu s realitou. Méně zjevné je ale třeba to, že elektronické seznamování je extrémně citlivé na náhodu. Je jasné, že náhoda hraje klíčovou roli i v běžném seznamování, ale v tomto případě podle mě mnohem vyšší a nadto se závažnějšími následky. O celém výsledku seznámení zde často rozhodne jen jeden jediný moment. Tím je první pronesená věta, takzvaný opener nebo otvírák.

Druhá šance se nekoná

Když se seznamujete s kolegou v práci nebo spolužačkou ve škole, první pronesená věta hraje sice důležitou roli, ale ne zásadní. Pokud se něco nepodaří, máte ještě spoustu možností, jak to napravit (nebo ještě víc pokazit). Jednak je na to víc času, ale hraje zde roli taky psychologický efekt, kdy vás protějšek nemůže několika gesty jen tak zablokovat či vyignorovat jako na telefonu. Na Tinderu si zvláště ženy mohou vybírat z desítek nápadníků. Každý jeden z nich proto není důležitý. První věta, ba i slovo ve spojení s aktuálním rozpoložením obou účastníků může rozhodnout o celé vaší budoucnosti. Srovnejme seznamování dvou zcela totožných lidí, ale ve čtyřech odlišných situacích.

1. Petr a Aneta se potkají na svatbě společného kamaráda. Po obřadu následuje hostina, na které se postupně uvolňuje atmosféra a lidé se dávají náhodně do řeči. Stejně tak Petr a Aneta, když se objeví vedle sebe čekající na drink u baru. Petrovi otevírací fráze moc nejdou, ale Aneta ho něčím zaujala, tak využije odvahy dodané alkoholem a zkusí to. „Ty jsi taky od Karla?“. Aneta je ve veselé náladě, a tak se konverzaci nebrání, přestože doteď si Petra ani nevšimla. „Jo, jo, jsem. Odkud ho znáš ty?“. „Já jsem jeho kolega z práce“. Konverzace se dále dostane od společných známých a kvality večírku až k hlubším tématům. Aneta má hlubší témata ráda, a tak se jí nakonec začne Petr líbit. Vše je na dobré cestě.
2. Stejný Petr a stejná Aneta se v paralelním vesmíru nepotkají osobně, ale „matchnou“ se na virtuální realitě Tinderu, protože usoudí, že v protějšku by mohl být potenciál (Petr podle fotek, kdežto Aneta spíše z popisku). Aneta jako obvykle vyčkává na první zprávu od muže. Petr váhá, co má napsat. Nenapadá ho žádná reakce na fotku a popisek Aneta vyplněný nemá. Není ještě v seznamování po internetu tak zkušený, a tak se zmůže jen na „Ahoj, jak se dnes vede?“. Myslí si, že tím nemůže nic zkazit. U někoho možná ne, ale v případě Anety, která si potrpí na kvalitu konverzace, tenhle otvírák neměl šanci. Seznam jejích propojení se těmito větami hemží. Zásadně na ně nereaguje. Petr to nemohl tušit, a tak přesto, že by si bývali rozuměli, v tomto vesmíru k seznámení vůbec nedojde.
3. Třetí vesmír se od druhého liší jen o jeden drobný detail. Oba se propojí v okamžiku, kdy už jsou v tomto způsobu seznamování o něco zkušenější. Petr tak už ví, že „ahoj, jak se máš?“ není správný začátek a Aneta má vyplněný popisek, kde jasně deklaruje, co nemá ráda, své záliby apod. Petr toho využije a zareaguje na zmínku v popisku, že Aneta je učitelkou na částečný úvazek. „Ahoj, už se ti stalo, že by ses tu propojila s nějakým svým studentem? :-)“. Jenže Aneta nemá zrovna nejlepší den. Den byl náročný, po příchodu domů se jí nechce dělat vůbec nic, jen z nudy projíždí sociální sítě. Vidí na Tinderu několik nových zpráv, včetně té od Petra. I vzhledem k nevhodné fázi cyklu zprávu pochopí bohužel špatně. „I kdyby, co ti je do toho?“ Petr neměl možnost vidět Anetinu náladu naživo, a tak neměl šanci přizpůsobit tomu svůj otvírák. Na to se ale historie neptá, a tak ani zde k seznámení nedojde, naopak dojde ještě k vyvolání negativní reakce.
4. Pak je tu ovšem čtvrtý paralelní vesmír, kde rovněž vládne Tinder. Aneta měla tentokrát fajn letní den a disponuje veselou až bláznivou náladou. Petr je na tom stejně jako v předchozím případě a rozhodne se pro stejný otvírák. Anetu tato neohraná fráze na začátek rozesměje, začne cítit zaujetí a odepíše. „Ahoj, viděla jsem jich tu dost, ale radši se jim vyhýbám :)“. Pak už konverzace plyne dál v pozitivním duchu a opět je vše na dobré cestě. Ovšem dokud se nesejdou, bude stále jejich seznamování velice citlivé na jakoukoli chybu. Zde by se příběh mohl dál větvit na vesmír, kde třeba jen Aneta zapomene jednou odepsat a Petr z ješitnosti už nenapíše – všemu je konec. Vesmír, kde se sejdou, ale Petr si zapomene peněženku – trapas a k dalšímu kontaktu už nedojde. O kolik náročnější je tento způsob seznámení, než v prvním případě…

Teorie chaosu opět zasahuje

Dva stejní lidé se stejnými mozky, čtyři situace – čtyři odlišné výsledky. V jednom dochází k rychlému seznámení, ve druhém ke zdlouhavému seznamování plném citlivých momentů. Ve třetím nedojde k vůbec žádnému kontaktu a ve čtvrtém dokonce ke konfrontaci. Lze to přirovnat k teorii chaosu, kde drobná změna na vstupu radikálně ovlivní výsledek. Řešili jsme zde jen první minuty po seznámení. Co když porovnáme seznámení a dobu za rok? V některých vesmírech se ti dva nebudou vůbec znát, v jiných budou mít šťastný vztah. Je to šílené. Billiardoví a kulečníkoví hráči to moc dobře znají. Podrobněji jsem se na téma teorie chaosu rozepisoval zde. Je dobře, že takový „detail“, jako je prvních pár slov rozhoduje o budoucnosti vztahů a celých životů? Těžko říct, ale pozitivní je, že každý může tyto důsledky alespoň u sebe ovlivnit.

Poznejte člověka, než ho odepíšete

Znám spousty příkladů, kdy se člověk protějšku na začátku prostě jen netrefil do vkusu a tím skončil. Nebýt toho jednoho škobrtnutí na začátku, třeba by se k sobě ti dva lidé perfektně hodili a rozuměli by si, nikdy to ale už pro svou povrchnost nezjistí. Jako já v případě Nikoly, kdy se nevinná reakce na popisek zvrhla v dlouhotrvající hejt. Na jednu stranu jsem ocenil, že se se mnou vydržela dohadovat tak dlouho, ale negativní první dojem zůstal zakořeněný natolik, že jsem to už nezachránil. I tak ji ale považuji za inteligentní ženu a podle mě bychom za jiných okolností mohli vést příjemnou konverzaci.

V prostředí, kde si lidé mohou vybírat, je na první dojem kladen extrémní důraz. Není tam vůle druhého člověka i přes špatný začátek skutečně poznat. Za rozhodující platí jen to, co vidíme na povrchu. Málokdo si uvědomí, že to, jak vidíme ostatní, do velké míry záleží na tom, jak se aktuálně cítíme. A málokdo si uvědomí, že povrchním hodnocením lidí může sám sobě uškodit. Je to jako odsoudit celou restauraci na základě toho, že nám nechutnala první dvě sousta polévky. Zkuste, prosím, lidi nejprve poznat, než si uděláte jasný názor. A ve chvíli, kdy budete mít jasno, to hlavně dejte na vědomí!