2022: rok, který ze mě udělal libertariána

Libertarianismus je skupina politických ideologií, které vnímají osobní svobodu a autonomii jako svou ústřední hodnotu. Libertariánské směry sdílí skepsi k autoritám a státní moci, liší se ovšem ve svých názorech na adekvátní ekonomický systém.

Zdroj: Wikipedie

Tři příběhy

1. Žil byl obyčejný člověk, říkejme mu třeba Karel. Karel jednoho dne koupil nemovitost v ústraní poblíž přírody, tak jak si to vždycky přál. Později zjistil, že starý dům je ve špatném stavu a rekonstrukce by byla příliš nákladná. Dům, kterému už téměř spadla střecha, po poradě s odborníky, obcí a místními strhl a na jeho místě začal stavět nový. Takový, který by lépe zapadl do přírody a díky moderním technologiím se k ní také lépe choval (například by nepouštěl odpad přímo do potoka). Navíc měl být mnohem menší než ten původní. Karel také uklidil okolí od starých přilehlých staveb plných azbestu a dalšího nepořádku, který do přírody nepatří. Jenže jakmile stavba začala, přišel email ze stavebního úřadu. V něm stálo, že Karel porušil spoustu různých nařízení a že je obviněn a předvolán k výslechu a místnímu šetření. Paní Klára ze stavebního úřadu nepůsobila, že by ji zvlášť vadilo, co Karel udělal. Přesto trvala na tom, že musí dodat obrovskou spoustu dokumentů a zaplatit pokutu. Zákon je zákon a kdyby jej nevymáhala, stát by ji připravil o práci. Karla získávání dokumentů stálo skoro 2 roky a spoustu peněz. Přitom z těch, kteří se na jejich tvorbě podíleli, přímo na místě prakticky nikdo nebyl. To, že Karel nikomu neublížil a naopak udělal spoustu prospěšných věcí pro přírodu, nikoho nezajímalo. A pokud by přesto odmítl zaplatit a dodat dokumenty, hrozily by mu další pokuty, stržení domu i vězení. Pokud by odmítl zaplatit nebo nastoupit do vězení, přišlo by násilí. To vše přesto, že nikomu neublížil a místní, kterých se stavba dotýkala, s ní souhlasili.
2. Karel prodal krátce po sobě dvě nemovitosti, což znamená, že po něm stát chtěl část jeho zisku. Stát je ale tak hodný, že za určitých podmínek Karlovi toto výpalné odpustí. U jedné nemovitosti mu to s Karlovým překvapením odpustil automaticky. U té druhé bůhvíproč Karel musel napsat a poslat úředníkům zprávu, kde prohlašuje, že má na osvobození od výpalného nárok. To Karlovi sdělila úřednice finančního úřadu. Zpráva však musí přijít do určitého data. Bylo již po tomto datu. Karel to měl prý (nějak) vědět sám, zřejmě měl znát asi 2 miliony právních norem, které v Česku máme. Přesto danou větu poslal, byť pár týdnů po termínu – na samotném faktu se přece nic nezměnilo. Úřednici to ale nezajímalo a Karel tak musel odevzdat výpalné téměř sto tisíc. Ani zde nikomu neublížil, dokonce splnil podmínky pro odpuštění, jen to pozdě oznámil… A i zde by v případě odporu následovalo násilí.
3. Po zemi se začala šířit epidemie. Stát řekl, že se pokusí zlepšit epidemickou situaci tím, že omezí různé služby. Dotklo se to i Karlova podnikání, a tak Karel pro jistotu začne více pracovat jako zaměstnanec, aby si trochu přivydělal. Následně stát přišel za Karlem s nabídkou, že mu za ty nepříjemnosti dá nějakou kompenzaci. Karel řekl „ok, díky“ a skutečně peníze zanedlouho dostal. Za dva roky ovšem přišla zpráva. Karel si prý o dotaci řekl neoprávněně, protože lidí, kteří si přivydělávali, se to netýkalo. Karel musel celou částku vrátit a ještě zaplatit tučné úroky.

Pokud vám ty příběhy připadají úplně absurdní, pak vězte, že i přes některá zjednodušení se všechny staly, a to během jediného roku. Takže díky státe, žes mi do těch ran, které mi rok 2022 způsobil sám o sobě, nasypal ještě pár kilo soli. Teď bude následovat nepohádkový komentář ke zmíněným příběhům. Pokud vám je jasné, co se stalo, klidně přeskočte na poslední kapitolu, kde se dozvíte, jaké změny v pohledu na svět ve mně tyto události iniciovaly.

Nevyměníš jeden dům za jiný

Občas se mě někdo zeptá, proč nepokračuje série o stavbě nemovitosti. Je to kvůli zásahu úřadů. Dovolil jsem si v roce 2021 nahradit polorozpadlou ruinu (která na místě v nějaké formě stála nejspíš přes 100 let) přírodní dřevostavbou, a to v menších rozměrech. Tušil jsem, že dle zákona bych asi na tuto změnu měl mít nějaké povolení, ale nenapadlo mě, že to někomu bude vadit. Komu jinému by to, zde na konci světa, mohlo vadit než několika málo sousedům v dohledu? Navíc bývalý dům musel být již z minulosti povolen, když byl v katastru. Všichni sousedi, i zastupitelka obce a místostarosta, můj záměr podpořili. Bylo mi jasné, že kdybych se přesto pustil do jednání s úřady, papírování by mohlo trvat roky. Roky, které bych musel dál trávit v centru města. A tak jsem se pustil do díla.

Netrvalo dlouho a stavební úřad se o tom nějak dozvěděl. Okamžitě následovaly výzvy k zastavení stavby, pokuty, místní šetření, označení za černou stavbu, vyhrožování odstraněním stavby a dalším násilím. Přišel jsem si jako zločinec. A přitom… nikomu v okolí změna, kterou jsem udělal, nevadí, aspoň pokud vím. Nevadí to dokonce ani paní ze stavebního úřadu, ale dělá svou práci, aby i ona nebyla napadena za nečinnost. Po mém zásahu:

• ruina už neohrožuje své okolí,
• po přilehlé cestě se zase dá normálně projít,
• ničí práva nejsou porušena ani omezena,
• chalupáři jakožto nejbližší sousedi jsou rádi, že mají svůj majetek pod lepším dohledem,
• místo stoky přímo do potoka zde funguje čistička odpadních vod,
• z přilehlého okolí zmizely stovky kilogramů nebezpečného azbestu a dalšího odpadu,
• zmizely zbytky dalších starých (černých) staveb.

Nyní slavím první výročí papírování, aby tato stavba byla oficiálně povolena a já ji mohl dokončit. Jsem sotva v polovině. Celý ten proces je jen o tom, že se vytiskne velká hromada papírů, které oběhnou různé úřady a specialisty a nakonec na jednom z nich přibyde to správné razítko, přičemž mě to pochopitelně bude stát hodně peněz. Co se změní reálně v místě? Vůbec nic. O povolení budou rozhodovat lidé, kteří zde nikdy nebyli, netuší okolnosti stavby a nemají v místě žádný zájem. Budou rozhodovat podle map, limitů a vyhlášek, které mohou, ale nemusí být aktuální. A už vůbec nemusí být smysluplné.

Největší paradoxy, se kterými se potýkám

• O dění v místě rozhodují lidé ze vzdálených měst, kteří zde nikdy nebyli ani nebudou a je jim úplně jedno, co se tady odehraje. Mají jen své tabulky a zákony.
• Několikrát se stalo, že jeden úřad po mně chtěl, abych něco získal od jiného úřadu (zpravidla různá vyjádření). Proč, proboha, se ty úřady nespojí samy? Mně je upřímně úplně jedno, že úřad A chce něco od úřadu B.
• Přístupová cesta se používá nejméně sto let, aniž by to někomu vadilo. Až nyní je vyžadováno zřízení služebností (dříve se to jmenovalo věcné břemeno). Všichni soukromníci mi služebnost bezplatně a bez problému poskytli. Jediná obec (jiná, než pod kterou spadá nemovitost) služebnost blokuje. Argumentují zachováním průchodnosti cesty jako celku. Cesta už ale dávno v některých úsecích nevede po obecním pozemku, ale po soukromých pozemcích včetně mého. Předmětná parcela je pro obec zcela bezcenná, přesto mi ji neprodají a místo toho mě geodeti a znalci na ocenění nemovitostí stojí další desetitisíce korun a měsíce času.
• Při pracích kolem domu jsem na vlastní náklady zlikvidoval menší přilehlý polorozpadlý dřevník (obehnaný eternitem) a starou skládku stavebního odpadu. Až později jsem zjistil, že tyto objekty byly už částečně na cizím pozemku, bohužel opět obecním (jde o stejnou obec jako v předchozím bodě). Patrně tam kdysi vznikly a stály desítky let a nikomu to doteď nevadilo. Nyní jsem za zásah do obecního pozemku popotahován a hrozí mi další pokuty a řízení. Starosta a místostarosta obce zde dlouhá léta nebo nikdy nebyli a doteď se nepřišli podívat, co strašného jsem provedl. Hlavně, že jednají podle zákona.
• Neznalost prý neomlouvá. Při této větě, kterou rádi používají úředníci, na mě jdou mdloby. Existuje snad člověk, který zná celý náš nesmyslně složitý právní řád?

Tohle však není nic proti různým dalším mediálně známým případům a paradoxům. O jednom jsem slyšel nedávno od kamaráda projektanta. Majitel pozemku chce stavět dům. Vedle tohoto pozemku se nachází JEHO parcela, na které roste tráva. V katastru je však vedena jako les. Úřednice stavbu nepovolí, neboť se nachází v ochranném pásmu lesa. To asi další komentář nevyžaduje. Tolik k věci stavby.

Kouzelnou větu pošleš včas

Další dvě zásadní události se týkaly finančního úřadu.

V roce 2021 jsem prodal dvě nemovitosti. To znamená povinnost přihlásit se k dani z příjmů, pokud nejsou od této daně osvobozeny. Oba tyto prodeje osvobozeny byly, jenže… V prvním případě (bydlení v nemovitosti déle než 2 roky) to není třeba dokazovat, FÚ si sám je schopen vše potřebné dohledat z katastru a dalších registrů (wow!). V případě druhém (použití financí na uspokojení bytové potřeby) je nutnost tuto skutečnost oznámit do data odevzdání daňového přiznání (nebo tak nějak). To jsem neudělal, respektive udělal jsem to zpětně poté, co jsem se o tomto nenápadném paragráfku dozvěděl. Bylo to k ničemu. Paní Drexnerová mě skutečně nechala zaplatit skoro sto tisíc navíc na dani z příjmů jenom proto, protože jsem papír s jednou větou textu odevzdal o měsíc později, než to vyžaduje zákon. Opět: na skutečnosti se nic nezměnilo, ničí práva jsem neomezil, nikomu jsem neublížil. A přesto kdybych nezaplatil, hrozí mi žalář.

Vzpomínáte si na rok 2020 a začátek covidu? Stát tehdy všem podnikatelům, kterým klesly příjmy, nabídl příspěvek. Šel jsem si tedy pro něj a dostal jsem jej, aniž by někdo protestoval. Po dvou letech si stát vzpomněl, že jsem nejspíš nesplnil všechny podmínky pro tento bonus. Problém byl v tom, že jsem tehdy jezdil na částečný úvazek u dopravního podniku a „vydělával“ jsem si k tomu podnikání 10 – 20 tisíc měsíčně (což asi mělo ten konec podnikání vyvážit). No dobře, uznal jsem chybu, že jsem si pečlivě nepřečetl všechny podmínky a peníze jsem vrátil. Měsíc na to ale ještě přišlo vyměření úroků. Sazba byla v dvouciferné oblasti a výsledný úrok v pěticiferné. Říkám si, proč stát nepočkal třeba ještě další rok nebo pět či deset? Mohl mě obrat o mnohem víc peněz na úrocích. Bylo by to krásné podnikání.

Najděte si náhodného člověka na ulici a nabídněte mu peníze. On si je nejspíš vezme, proč by to neudělal. Za pár let za ním zajděte s baseballovou pálkou a oznamte mu, že je chcete zpátky a ještě vám dluží dalších 20 % na úrocích. Přijde mi to jako totéž.

Přechod k libertariánství

Na základě těchto událostí, které mi nejdříve připadaly jen absurdní, jsem se rozhodl přijít na to, co se s tím dá dělat. Přivedlo mě to k anarchistickým a minarchistickým ideologiím. Pak už mi ty události a další věci, které stát činí, přišly nejen absurdní, ale také nemorální. Pokud budete chtít, seznámíte se s libertariánskými ideologiemi sami (v češtině je asi nejlepším zdrojem Martin Urza), vypíchnu zde jen rysy, které oslovily mě:

• Snaha o co nejmenší roli státu a byrokracie v životě jedince, případně o jejich úplnou neexistenci.
• Decentralizace (samosprávná, ekonomická, finanční atd.).
• Princip neagrese neboli nenásilí. Některé směry akceptují násilí v sebeobraně, některé ani to ne. Hlavním poselstvím je, že lidé by neměli vůči ostatním a jejich majetku vyvíjet jakoukoli formu násilí. Nejde jen o fyzické násilí, neměli by jim také nic vnucovat, krást či poškozovat. Veškerý obchod by se měl odehrávat na dobrovolné bázi. Jde o krásný a jednoduchý princip, který je společný také s většinou náboženství včetně mého oblíbeného buddhismu (byť není náboženstvím). Přestože by se na těchto principech shodla většina lidí, mnoho z nich si ani nevšimne, že je porušuje právě jejich stát, i když zpravidla nepřímo. Nutit mě platit třeba umělce, které považuji za špatné, je násilí. Pod pohrůžkou si ode mě každý rok brát peníze jenom proto, protože bydlím ve vlastním domě (který jsem postavil za zdaněné peníze), je násilí. Takto bych mohl pokračovat dlouho.

Je možná škoda, že libertariánských směrů je obrovské množství. Některé jdou i přímo proti sobě. Neshodnou se hlavně v otázce uspořádání trhu a (duševního) vlastnictví a ani já ještě nemám zcela jasno v detailech. S výše uvedenými hlavními principy se ale plně ztotožňuji a postupně je uvádím do praxe. Aplikace principu nenásilí je asi jasná. Pokud jde o decentralizaci, velké možnosti „obyčejným“ lidem přinesly a ještě přinesou kryptoměny a technologie blockchainu. Nemluvím o jejich investičním potenciálu, ale praktickém využití decentralizovaných peněz a aplikací. Určitě se o nich ještě někdy rozpovídám. Kryptoměny vyžadují určitou technickou zdatnost, ale praktikovat nenásilí a pochopit, že největší násilí páchají státy, můžete i vy. Teď a tady.