Zázraky se dějí i při řízení autobusu

Je 14. 2. 2019. Kromě toho, že někteří lidé slaví svátek zamilovaných, protože nevědí, co s penězi a/nebo nechtějí zklamat své drahé polovičky a jejich followery na sociálních sítích, probíhá v Liberci běžný pracovní den. Já prožívám méně běžný pracovní den, protože jsem poprvé dostal důvěru řídit kloubový autobus ve víru odpolední špičky. Jinak je ale vše normální – linka 12, ucpaný Růžodol, ucpaný Šalďák, zpoždění jde k deseti minutám, lidí v autobusu je tolik, že se mě téměř dotýkají (v těch staronových kloubácích z Německa není mezi řidičem a cestujícími skleněná přepážka).

Dobré skutky přicházejí nečekaně

Přijíždím na zastávku Krejčího, to je poslední zastávka před konečnou a vystupuje tam většina lidí. Další kolečko skoro za mnou, říkám si. Po výstupu většiny cestujících si všímám v zrcátku dobře vypadající ženy s dítětem, jak míří směrem ke mně a uvažuji, co jsem udělal špatně, co jsem neudělal anebo co je s autobusem (to pozitivní myšlení mi v souvislostmi s lidmi stále moc nejde). Nebo mi jde říct jen na shledanou? Překvapuje mě (pozitivně), kolik lidí si tu práci dá a aspoň ta slůvka rozloučení nebo poděkování prohodí. Čekal jsem zkrátka všechno, ale to, co přišlo, ne.

Na svatého Valentýna políbím třeba i řidiče autobusu

„Pane řidiči, já bych vám chtěla s dcerkou popřát krásného Valentýna a předat vám tady malý dárek“. Chvíli jsem se snažil zaostřit, jestli tu ženu neznám a není to vtípek. Nebyl. Další chvíli jsem přemýšlel, jak reagovat. Nenapadlo mě v tu chvíli nic horšího než „Jee, čím jsem si to zasloužil“ a převzal jsem pytlík čokoládových bonbónů z Veselé veverky. Na to žena odvětila, že chápe, jak náročné povolání je být řidičem autobusu. Ještě jsme prohodili pár vět, podala mi ruku a dokonce jsem dostal malou pusu. Poté obě vystoupily a odešly nejspíš k sobě domů. Ve tváři jsem musel mít něco mezi úžasem a zděšením, zhruba asi jako měla její dcerka. Po počátečním šoku se ale pocity přelily směrem k úžasu. Myslím, že tohle se stalo málokterému řidiči včetně těch, kteří jezdí desítky let (několik takových v Liberci je).

Multiplikační efekt dobrého skutku

Ve výsledku ve mně celá událost způsobila ne moc častý pocit, který člověka nutí se prostě usmívat. Zřejmě šlo o nekontrolovanou akutní emisi endorfinů. Trvalo mi to celé další kolo a ještě úžasnější na tom bylo všímat si, kolik jiných takových emisí můj upřímný úsměv vykouzlil. V podstatě jde o analogii multiplikačního efektu v ekonomii, který říká, že peníze tvoří další peníze. Stejně tak dobré věci plodí další dobré věci. Ať už byly pohnutky této ženy jakékoliv, provedla úžasnější věc, než si možná myslí. A to i přesto, že můj generátor teorií přišel mimo jiné s variantou, že se jedná o svobodnou matku a prostě chtěla někomu dát na Valentýna aspoň pusu. Další variantou byla reakce na moje účinkování v náborové kampani, kdy můj obličej jezdí po celém Liberci a možná se jí zalíbil (málo pravděpodobná varianta, kontakt mi nenechala). Ať tak či jinak, dělejme podobné věci a díky multiplikačnímu efektu dobré nálady se zlepší práce řidičů autobusu, cestování cestujících a ve finále i život nás všech.