Archív značky pro: biologie

Kniha: Richard Dawkins – Sobecký gen

Už při zakládání blogu jsem měl v plánu psát recenze knih, které nějakým způsobem zasáhly do mého života. Hned po první recenzi výborné Černé labutě od Nassima Taleba jsem na toto téma asi tak na šest let pozapomněl. Ale ne že bych nečetl, takže teď nastal čas začít splácet dluhy.

Tato recenze bude o knize z úplně jiného soudku – evoluční biologie. Člověk by řekl, že literatura faktu zrovna z tohoto oboru nemůže nějak významně ovlivnit myšlení a jednání člověka. Spíš by to mělo být jako u jiných knížek o přírodě – párkrát se pozastavit, říct si „hmm, hmm, zajímavé“, zkouknout obrázky a postupně začít zapomínat. V případě Sobeckého genu (Selfish gene) se toto u mě nestalo. Myšlenky a principy z této knihy mi samy od sebe v některých situacích chodí na mysl a natrvalo ovlivnily, jak o uvažuji o přírodě i o lidské společnosti. První vydání bylo napsáno už v roce 1976.

Kreacionistický marketing jsou vyhozené peníze

Nad úvodem knihy autor asi dlouho přemýšlet nemusel – zabývá se vědeckou představou o vzniku života. Základní rysy této teorie jsem použil v článku Vznik života a zánik svobodné vůle. Nejzásadnější poznatky, které jsem si z kapitoly odnesl, jsou:

  1. Ke zrodu života nebyla potřeba vnější síla. Ne že bych byl z křesťanské rodiny, ale kreacionisté mají natolik dobrý marketing, že málokdo jejich teorie nezná. Když však vědci dali dohromady poznatky z biologie, chemie a teorie pravděpodobnosti, zjistilo se, že Boha k vysvětlení vzniku života prostě nepotřebujeme. Problémem je pouze obrovské časové měřítko, které se vymyká škálám lidského života. Proto je jednak obtížné pojmout fakt, že nízká pravděpodobnost výskytu vhodných podmínek vzniku života rapidně narůstá, když jsou k tomu k dispozici stamiliony let, jednak kvůli tomu těžko tuto teorii ověříme v laboratoři.
  2. Kde není tvůrce, není ani ničitel. Fyzikální zákony jsou neúprosné, a tak pokud existuje způsob vzniku replikujících se molekul, ty za splnění všech předpokladů vzniknou nevyhnutelně. My všichni jsme tedy výsledkem dlouhého sledu chemických reakcí, do kterých nemusela zasahovat žádná metafyzická entita. A tyto reakce se stát musely. Nemohly si říct, že na to kašlou. Důsledkem jsou ale taky moje pochybnosti o existenci svobodné vůle.

Shrnuto jednou větou: život sám od sebe vzniknout mohl a musel.

Evoluce

Téma, které prostupuje většinu knihy, je evoluce. Stručný výklad evoluce života slyšel asi každý. Nějaká zmínka jednou dvěma větami snad padá i ve školách. Stejně tak asi každý slyšel i kreacionistické námitky o tom, že tak komplexní a inteligentní organismy se nemohly vyvinout přirozeně (i takové zmínky asi v některých školách bohužel padají). Jednoznačnou odpovědí knihy je to, že ani tady Boha nepotřebujeme, jakkoliv se to zdá neuvěřitelné. Opět jde o otázku časového rozsahu. Trvalo to všechno přes 3 miliardy let! Mechanismy evoluce jsou nám už od Darwina známy a Dawkins v knize přichází kromě obecného popisu i s detailnějšími podteoriemi, které vysvětlují některé dílčí fenomény pozorované v přírodě. Ty, které mě zaujaly a případně ovlivnily nejvíce, rozepíšu dále. O evoluci jsem si odnesl následující:

  1. Evoluce je emergentní vlastností vyvíjejících se systémů s kritériem přežití. I bez vnějších zásahů vede jednotky ke zdokonalování, tudíž ani zde není třeba vnější síly, která by ji poháněla nebo která by vybírala druhy dle své libosti.
  2. Vývoj pohání dopředu náhodné mutace genů. Ty jsou velice málo pravděpodobné. Ještě méně pravděpodobné jsou takové mutace, které zvýší šanci přežití. Opět jsme ale u toho, že v měřítku miliard let a generací se nízká pravděpodobnost mění naopak téměř v jistotu. Pak stačí, že se albínský medvěd náhodou dostane do zasněženého prostředí a nový prosperující druh je na světě.

Sobecký gen

Pevně zakořeněnou představou většiny lidí o evoluci je, že základní jednotkou přírodního výběru je jedinec. Zdatnější přežije, rozmnoží se a tak dále spíše než méně zdatný. I já jsem tuto představu měl, ostatně takto ji nastolil i sám Charles Darwin. Dawkins šel ale dál a jako základní jednotku evoluce stanovil gen. Pochopení tohoto pohledu je už o něco méně intuitivní, ale na různých příkladech autor ukazuje, že je-li základní jednotkou výběru gen, lze vysvětlit jevy do té doby nevysvětlitelné (a takové, na kterých kreacionisti ukazovali chybnost evoluční teorie).

Z pohledu evoluce spolu nesoupeří jednotlivci ani druhy, ale geny nebo skupinky spolupracujících genů. Za účelem tohoto soupeření geny tvoří a programují různé nástroje tak, aby zvýšily své šance na replikaci a rozšíření v genofondu. Těmito nástroji nejsou nic jiného než jednotlivé druhy živočichů, rostlin, hub, virů, zkrátka všeho živého. My všichni jsme nástrojem přežití genů. Jsme naprogramováni k zachování a šíření právě těchto genů spíš než k zachování druhu, jak je zažito. Pro jistotu dodám, že geny tyto nástroje netvoří vědomě, ale slepě a náhodně. Přesto díky evoluci vytvořily tak složité stroje, jako jsme my.

Altruismus jako skryté sobectví

Již jsme se smířili s tím, že chování většiny zvířat i lidí je v základu sobecké. Každý se snaží si pro sebe urvat maximum potravy, sexu, peněz, pohodlí a tak dále. Přesto známe i spoustu příkladů altruistického chování. Dawkins na různých příkladech ale ukazuje, že nesobecké chování je ve skutečnosti způsobeno skrytými sobeckými potřebami jednotlivých soupeřících genů. Napadlo by vás, že vaše starost o potomky je nejspíš jen výsledek sobeckého působení genů a snahou o jejich rozšíření? V delším období přežijí spíše ty geny, které tuto rodičovskou lásku způsobují, protože je dost vysoká pravděpodobnost (50 %), že stejný gen jako vy má i váš potomek. Proto se taky láska obvykle snižuje se vzdáleností vztahů. Sestru nebo bratrance bychom ještě asi nezabili a nesežrali, ale tetu přes třetí koleno klidně (zjednodušení+nadsázka).

Známe to dobře i z lidské společnosti. Když vás osloví známý, o kterém jste léta neslyšeli, že by vám najednou rád pomohl konsolidovat finance, je snad zřejmé, že skutečným důvodem je spíš vylepšení jeho financí. Pokud někdo vzdoruje režimu své vlasti, bývá za tím snaha o prosazení jeho ideologie, případně i touha po slávě, pokud by to vyšlo. Když zvíře ve stádu zpozoruje predátora a informuje o tom ostatní, čímž na sebe strhne pozornost, je to proto, že tím ve skutečnosti zvyšuje pravděpodobnost přežití nejen jejich, ale i svou (svých genů). A tak dále.

Stále ale věřím, že když se nám jako lidstvu aspoň částečně podařilo zbavit slepé závislosti na genech a instinktech, tak skutečně čisté a nesobecké morální zásady existují, i když i ty asi způsobuje program našich sobeckých genů. Může jít o „nechtěnou“ genetickou mutaci? Kdoví. Třeba se ukáže, že jsme slepou evoluční větví. Ostatně z hlediska doby existence života jsme tu jen nepatrný okamžik.

Evolučně stabilní strategie a černí pasažéři

Myšlenky z knihy mě napadají i u různých ideologických diskusí o uspořádání společnosti. Argumenty proti utopickým společnostem většinou spočívají v různorodosti lidských povah a potřeb, kterou by bylo potřeba nějakým násilným způsobem rovnat. Ona různorodost podle mě plyne mimo jiné z fenoménu zvaného evolučně stabilní strategie. Ta zjednodušeně říká, že v každé populaci se dříve nebo později najdou černí pasažéři. Proto nikdy nebude možná utopická společnost, ve které budou všichni šťastni.

Dejme tomu, že v populaci psů se nějakým způsobem ocitnou samí altruističtí vlci, kteří se po úspěšném lovu se zbytkem smečky podělí rovným dílem. Časem si jeden z vlků „řekne“, že co by se při lovu nemohl trochu flákat, když stejně nažrat dostane. Jiný si možná řekne, že by rovnou bylo jednodušší ulovené jídlo nenápadně ukrást jiné smečce. Pak si to řeknou další a další, až nakonec zůstane jen pár lovců, kteří budou krmit ostatní. Ti se na to samozřejmě taky budou chtít vykašlat, ale tak zůstanou bez jídla všichni, takže proces se začne zase obracet. Nakonec se poměr lovců a flákačů či zlodějů ustálí v nějakém stabilním poměru, aby celá populace přežila. Taky spatřujete spoustu analogií z lidské společnosti? Nás už (v bohatší části světa) netlačí základní životní potřeby, přesto své geny nezapřeme.

Rozšířený fenotyp a memy

Ve výčtu zajímavých vlastností evoluce a teorií bych mohl pokračovat dlouho, ale nejlepší bude si knihu přečíst, pokud hodláte být ohromeni tím, čeho jsou geny schopny.

Autor na konci odkazuje na další své zajímavé teorie. První je teorie rozšířeného fenotypu, která si vysloužila knihu stejného názvu. Říká, že působení genů lze extrapolovat i mimo tělo hostitele. Ostatně proč by bobří hráze, schránky chrostíků nebo dálnice nemohly být považovány za výsledky působení genů jejích stavitelů?

Další je teorie memů. Slovo meme má dnes poněkud posunutý význam, ale poprvé jej použil právě Dawkins v této knize ve smyslu myšlenky. Na myšlenky lze podle něj pohlížet podobně jako na geny podléhající evoluci, kdy kritériem přežití je jejich přijetí v lidské společnosti. Některé memy rychle zaniknou, jiné se drží po tisíciletí (např. náboženství), dále se vyvíjejí i mísí s ostatními memy.

Přečtěte si Sobecký gen – donutí vás jinak chápat obrovské časové rozměry, život, evoluci, možná i sebe a navíc různé fenomény, které pozorujeme v přírodě nebo v lidské společnosti.

Koronavirus – přeceněný akční seriál?

Rozdíl mezi koronavirem a chřipkou – vládci světa – pozitivní dopady koronaviru – poučení.

Proč koronavirus a ne chřipka?

Země jedna za druhou uzavírají hranice, vyhlašují nouzové stavy, zákazy vycházení, testují se tisíce lidí a další bezprecedentní opatření. Otázka zní ovšem proč? Jasně, chtějí zamezit koronaviru, aby se šířil a zabíjel. Pak ale – proč státy nedělají totéž kvůli každoroční sezónní chřipce a dalším virózám? U té už nikomu nevadí, že se každý rok nekontrolovaně šíří a zabíjí? Teď nejspíš poznamenáte, že koronavirus je něco nového, neznámého. Na rozdíl od chřipky, která lidstvo provází už věky. A já souhlasím, koronavirus je (aspoň v této formě a síle) vskutku něco nového. Čemu ale vadí, že je nový? Jaké jsou jeho projevy? Jeho nakažlivost a úmrtnost? Je to nějaký nový zákeřný virus, který decimuje produktivní obyvatelstvo ve velkém? Není. Mám pocit, že nevnímáme reálný stav věci. Projevy jsou podobné jako u chřipky, úmrtnost dokonce výrazně nižší.

Nechápejte mě špatně

Nejsem proti zavedeným opatřením. To, že chráníme své blízké před koronavirem, je nepochybně správné. Jen mi není jasné, proč je tedy nechráníme před zákeřnější a rozšířenější chřipkou. Není mi jasné, proč těmto dvěma virům, co se chovají podobně, měříme úplně jiným metrem. Děláme to, co u chřipky už dávno nikdo nedělá.

Problém konvenčního označení

Představte si, že bychom nevěděli, že se jedná o „nový typ koronaviru“ (třeba kdybychom neměli tak dobré metody virové analýzy a nedokázali bychom jej odlišit od viru chřipky). Nejspíš by se vyvolávané onemocnění neoznačovalo děsivým názvem „COVID-19“, ale prostě „chřipka“. U většiny lidí dokonce spíše „zánět průdušek“ nebo „nachlazení/kašel“. U leckoho vůbec nic. Nikoho by netankovalo, že virus mají u nás tisíce a ve světe statisíce lidí. Nikoho by netankovalo, kde to chytil. Život by šel normálně dál a čas od času by někdo na komplikace spojené s virózou zemřel, tak jako tomu bylo i předtím.

Nezáleží co, ale jak

Ano, na koronavirus se umírá. Stejně jako se umírá na chřipku (respektive méně). Chronicky nemocní lidé zkrátka někdy podléhají i těmto nemocem. Tak to bylo, je a bude. Jak sleduji různé reakce a komentáře, většina lidí si to uvědomuje. Tak proč si tedy necháváme touto novou „chřipkou“ decimovat ekonomiku a zásadně se omezovat na svobodě? Není to spíš způsobem, jakým nám celou věc servírují média? Pokud by byl virus prezentován takový, jaký skutečně je, nebo by nebyl prezentován vůbec, nikdo by si ničeho ani nevšiml. Vidím to následovně:

Kdo je na začátku řetězce?

Média a aktivní jednotlivci začnou srdceryvně řešit každou smrt na záhadný nový virus, analyzovat počty nakažených, televize zavedou extra speciální mimořádná vysílání -> společnost se nepozastaví nad tím, jestli je skutečně důvod k obavám, jestli je virus skutečně tak nebezpečný, začne mít strach a řešit to -> vytvoří se tlak na politiky, kteří jakožto odpovědní musí něco udělat, jinak by přišli o politické body (ti zkušenější to naopak vidí jako příležitost, jak vytěžit body navíc), navíc tlak působí nejen z vlastní země, ale i z okolního světa -> drastická opatření nemající základ v realitě těžce dopadnou na ekonomiky a spousty jednotlivců celého světa.

Všimněte si, že média jsou na začátku a politici a zničená ekonomika na konci. Je tedy zřejmé, kdo v tomto případě de facto celou věc řídí, kdo to má na svědomí.

Superakční mediální telenovela nás baví

Média pochopila velice rychle, že z koronaviru mohou mít parádní krmení na týdny a měsíce. Mnozí se v číslech a grafech nových nakažených a mrtvých vyloženě vyžívají, jiní se na tom snaží vydělat. Jsem přesvědčen o tom, že jsme se nechali úplně zblbnout virtuální mediální realitou. Je to asi přirozené, potřebujeme, aby se něco dělo, potřebujeme něco řešit, analyzovat, potřebujeme si společně zazpívat Není nutno, cítit sounáležitost. Tak se nám to splnilo. Zeptal se ale někdo, zda je k tomu důvod? Zeptal se někdo sám sebe, proč dělá to, co dělá? Provádějí se tisíce testů u lidí, kterým vůbec nic není, a není nám to divné. Dopady této hysterie mají mimořádný vliv na realitu skutečnou.

Už je stejně pozdě

Při pohledu na strmě rostoucí křivky nakažených a při předpokladu, že si budeme chtít zachovat svůj globalizovaný svět, již stejně není šance, že se tento virus podaří ze Země vymýtit. Podstatné ale je, že to neznamená konec světa. Neznamená to vůbec nic, jen že časem skončí tahle akční telenovela a nahradí ji nějaká jiná. Nechali jsme si překopat svět nemocí, se kterou už dávno dokážeme žít. Bohužel jsme si to neuvědomili a zaplatíme za to nesmyslně vysokou cenu.

Něco za něco

Naštěstí můžeme z této situace i určitým způsobem těžit. V bezprostřední blízkosti vnímám nejméně tři pozitivní dopady.

  • Odpočinek pro přírodu. Nejsem první, kdo si toho všiml – satelitní snímky prozrazují znatelný pokles znečištění po celém světě, ale stačí i jen večer vyjít ven na ulici. To ticho i ve větším městě, jako je Liberec, je k nezaplacení. Pokles (bohužel dočasný) znečištění všeho druhu – emisního, akustického a snad částečně i světelného, nepochybně ocení příroda i většina z nás.
  • Odpočinek pro nás. Workoholik si vždycky práci najde, ale spousta lidí kolem mě si pochvaluje, že získala zničehonic čas. Čas, který můžou investovat do věcí, do kterých předtím nemohli, protože neměli energii. Domácnosti a předzahrádky se najednou blýskají, dlouho odkládané rekonstrukce pokračují, dlouho odkládané knihy jsou konečně čteny. Trochu toho zastavení ze shonu ještě nikdy nikomu neuškodilo.
  • Digitalizace obyvatel. Zavřené obchody a školy, ale také omezený hotovostní styk donutí spoustu lidí konečně se digitalizovat. Nový nábytek teď zkrátka nelze objednat jinak než online. Nelze ho často jinak ani zaplatit. Stejně tak děti, ty se musí nově učit online a u těch mladších jim v tom chtě nechtě musí pomáhat rodiče. Konzervativní lidé se naučí pracovat online z domova, pokud chtějí pobírat dále plný plat. Zkrátka kdo nechtěl být online, se to bude muset naučit, což povede ve finále snad k vyšší produktivitě společnosti, což se bude v následné ekonomické krizi hodit. Prudce také vzrostl počet nových eshopů. Povede to také k další úlevě přírodě, neboť ubyde cest a nedigitálních dokumentů.

Poučení

Tou největší příležitostí, jak z téhle situace vytěžit, je dost možná poučení do budoucna. Poučení o tom, jak můžeme pomáhat svým blízkým a vlastně všem v době krize. Poučení o tom, jak provádět správnou hygienu tak, abychom minimalizovali šíření a dopady viróz. Ať už nových, nebo těch, které nás provázejí celá staletí. A nakonec, to je spíš mé zbožné přání, poučení o tom, že než se necháme pobláznit hysterickými výkřiky médií, nejdříve zjistíme reálný stav věcí a teprve potom budeme s rozvahou přiměřeně jednat. Jakožto ekonom se obávám, že nás čeká nejhlubší ekonomická krize od roku 2008, ale možná i od třicátých let minulého století. Nejsem sám a bohužel už nejsem ani sám, kdo si myslí, že za to tahle nezávažná sezónní viróza rozhodně nestála.

Vznik života a zánik svobodné vůle

Úvahy o vzniku hmoty, vesmíru, Bohu, smyslu života atp. mají jeden zásadní problém: ke správné odpovědi se čistě z principu nemůžeme dostat. Nebo možná můžeme, ale nikdy nebudeme moci si jakoukoli teorii na toto téma ověřit. Proč to tedy přesto dělávám? Protože cesta je zde cíl. Teoretizování a filozofování na tato témata mě zkrátka baví, i když (nebo možná právě proto, že) vím, že nebude mít nikdy uspokojivý konec. A člověk může přijít na jiné, zdánlivě nesouvisející a užitečné věci. V tomto článku stručně popíšu svou představu vzniku života na Zemi a závažné důsledky, které z ní podle mě plynou: nevyhnutelnost vzniku života a otázka svobodné vůle. V případě odborné části půjde samozřejmě o eklektický výsledek bádání u jiných autorů, jelikož nejsem biochemik. Za nejlepší zdroj považuji paradoxně „pouze“ příspěvek na blogu od buněčného biologa Jana Švadlenky. Cenné připomínky připojila také bioanalytička Táňa Gazárková.

Nepotřebujeme Boha ani filozofii

Kreacionistů, kteří předpokládají přítomnost vyšší moci u vzniku života, není zrovna málo. Přesto si myslím, že jejich teorie vycházejí spíše z neznalosti, nedostatku odvahy a neochoty se vědeckou teorií zabývat. Svést všechno na Boha a dál se tím nezabývat je snadným řešením. Já upřednostňuji teorie založené na ověřitelných předpokladech (i když v tomto případě je to s ověřitelností složitější, jak ukáže další odstavec). Pokusím se přijít na to, jak z karet, které byly po vzniku Země rozdány, mohlo přirozenou cestou vzniknout něco, co se snaží zachovat sama sebe a nadto se rozmnožit. Ani pozdější příchod života na Zemi z vesmíru (takzvaná teorie panspermie), přestože se jedná o vědeckou teorii, zde neuvažuji. Pokud se podaří vysvětlit vznik života na Zemi, není potřeba dělat věc složitější. Jsem přesvědčen, že poznatků z biologie, chemie, genetiky a dalších příbuzných oborů už je dost, abychom dali dohromady alespoň rámcovou smysluplnou teorii. To se také stalo. Teorií je spousta, ovšem vždy tu bude jeden zásadní problém. Aby mohla být teorie považována za platnou, je potřeba ji ověřit experimentem.

Potřebujeme miliardy let

Živé z neživého se v laboratoři zatím vytvořit nepodařilo. Proč? Země a látky na ní měly miliardy let k tomu, aby se z nich vyvinul život. My je ale nemáme, a tak by bylo obrovské štěstí, kdyby se život přesto alespoň v nějaké základní formě vyvinul během několika let (dál vědecké granty nesahají). Dosud se tak nestalo, a tak se musíme spokojit s verzí, že jde zřejmě o dlouhodobější a komplexnější proces, dost možná závisející na málo pravděpodobných shodách okolností. Přesto nám proběhlé pokusy daly alespoň vodítka, jak k tomu mohlo dojít. Miliony let tak zkoušíme předběhnout logickou dedukcí z toho, co víme. Aktuálně přijímanou teorii, kterou rovněž preferuji, v dalším odstavci ve zkratce a laicky představím. Pro zájemce o detaily jsem přiřadil odkazy na blíže vysvětlující články a zdroje.

Aminokyselina základ života

Za základní stavební prvek života jsou považovány aminokyseliny. Bílkovina není nic jiného než specifický řetězec aminokyselin. No a z bílkovin, jednodušších nebo složitějších, jsou tvořeny enzymy. Enzym je výkonnou složkou každého organismu, kde řídí většinu procesů. Jedním z těchto procesů je třeba i replikace DNA a RNA při dělení buněk – zásadní mechanismus pro rozmnožování a zachovávání genetické informace, tedy pro život. Podstatným aspektem se stává již několikrát laboratorně prokázaný fakt, že aminokyseliny mohou za vhodných podmínek vznikat spontánně (samozřejmě ne „z ničeho“, ale pokud jsou přítomny potřebné prvky). A právě takovéto vhodné podmínky podle všech zjištění panovaly na určitých místech mladé Země. Vznik aminokyselin tedy nebude problém, ovšem aminokyseliny jako takové jsou ještě životu vzdálené. Jak bylo dále prokázáno, za určitých okolností se mohou odehrávat reakce vedoucí ke vzniku složitějších sloučenin. Třeba takových, které tvoří řetězce díky takzvané komplementaritě a jsou už schopny uchovávat informaci. Komplementarita znamená v biologii vzájemnou doplňkovost různých nukleových bází. K adeninu zapadá thymin, ke guaninu cytosin apod. Pokud se u daného řetězce doplňkový nukleotid (potrava) nachází, je automaticky připojen a řetězec se šíří a může se replikovat (rozmnožovat). Mezi tyto řetězce patří známé RNA a DNA. Zmíněné nukleové báze, které tvoří základ těchto kyselin, mohou rovněž spontánně vznikat ve vhodných podmínkách, které na prastaré Zemi byly.

Díky Bohu za chyby

V odstavci výše i v celé teorii je to samé „za vhodných podmínek“, „za určitých okolností“ a další obraty vyjadřující nejistotu. Nejeden biolog by potvrdil, že teorie má své problémy. Pokud ale zapojíme teorii pravděpodobnosti, objeví se naděje. Uvědomme si, jak velká Země je, kolik času uplynulo a kolik takových chemických pokusů tedy muselo proběhnout. Mnohokrát se musely objevit vhodné podmínky pro vznik jednoduchých řetězících se sebereplikujících systémů. Třeba takového, který se podařilo vytvořit v laboratoři. Pak už přišel ke slovu automatický proces evoluce. Systémy, které třeba nebyly dobře chráněné před vlivy okolí, zanikly. Naopak systémy, které se třeba úplnou náhodou dostaly do tukových váčků (jež rovněž vznikají přirozeně), byly lépe chráněné proti okolí a mohla vznikat první primitivní buňka. Stejně tak hrály roli chyby při replikaci. Tyto chyby přirozeně vznikají dodnes a přestože slovo „chyba“ má negativní nádech, v tomto případě z nich život může těžit (proto se říká „variabilita“ místo „chybovost“). Systémy, které vlivem náhodné mutace získaly určitou výhodu, měly vyšší šanci na přežití a posunuly celý vývoj dál. A takto to šlo stovky milionů let až do vzniku homo sapiens sapiens. Je to obtížně uchopitelné, ale stačí si uvědomit, jaký technický pokrok učinilo lidstvo jen za posledních 100, 200 let. Proč by se tedy příroda nemohla vyvinout z jednoduchých organických molekul v tak komplexní struktury, když na to měla takovou dobu, byť na rozdíl od nás tvořila slepě, tedy neúčelně.

Vzniku a zdokonalování života nešlo zabránit

Pokud o vzniku života uvažujeme jako o množství nikým nekontrolovaných a neusměrňovaných chemických reakcí organických molekul, pak z toho plyne, že ke vzniku života na podobné bázi by za stejných podmínek muselo dojít kdekoliv a kdykoliv. Výsledek by potom záležel na vnějších okolnostech, kterým se život ve svém vývoji musí přizpůsobovat. Pokud by třeba nedošlo k vyhynutí dinosaurů před 66 miliony let, dnešní Zemi by nejspíš vládly úplně jiné, stěží představitelné formy života. Zní to možná trochu depresivně, ale podle této teorie jsme „pouze“ výsledkem série nevyhnutelných chemických reakcí trvající přes 4 miliardy let. Samotná evoluce je potom pouze důsledkem těchto „soupeřících reakcí“, není to proces řízený nějakou vyšší mocí. Evoluce probíhá i v neživých systémech, kde funguje nějaký mechanismus výběru. Uvažte třeba auta. Modely, které na trhu neprorazí, nebudou dále vyráběny, kdežto ty úspěšné budou dále nabízeny a vylepšovány. Mechanismem výběru je v tomto případě trh. U živých organismů je jím schopnost přežít.

Co to znamená pro svobodnou vůli?

Velkým problémem souvisejícím se vznikem života je vznik vědomí. S vědomím si spojujeme svobodnou vůli. Takový virus (považovaný za přelom mezi živým a neživým) nejspíš žádné vědomí nemá a neočekáváme od něj, že by jednal dle svobodné vůle. Když se náhodou dostane do organismu, tak tam páchá neplechu ne proto, že by chtěl, ale proto, že jeho součásti různými způsoby působí na součásti napadeného organismu a ten se brání. Jeho chování je tedy stejně nevyhnutelné jako vznik života a nemá nic společného se svobodnou vůlí. Iluzi jeho úmyslného jednání způsobuje to, že jej vnímáme jako živý a snad i jazyk, který používáme. Když říkáme, že virus ten a ten způsobuje to a to tím a tím způsobem, evokuje to jeho úmysl. Žádný ale ve skutečnosti není (nebo alespoň není potřeba).

Náš druh vědomí má, to víme všichni už jen uvědomováním si významu těchto slov. Pokud ale virus, základní jednotka života, funguje zcela automaticky, kde je ta hranice? Uvědomuje si sama sebe a svět kolem bakterie? Houba? Žížala? Kočka? Delfín? Mají svobodnou vůli? Jak vzniká vědomí stále nevíme, ale stejně jako ostatní naše části se muselo vyvinout evolucí. Podle všech poznatků jde vědomí ruku v ruce v mozkem. Zdá se tedy, že organismy s primitivním mozkem by mohly mít jakési primitivní vědomí (či spíše podvědomí) a vyšší organismy vyvinutější vědomí. Je ale vědomí totéž co svobodná vůle?

U jednodušších organismů typu křečka se zdá, že třeba útěk před predátorem je jen složitý sled elektrochemických pochodů vedoucí od podnětu zpozorování nebezpečí, přes vyplavení adrenalinu až po reakce ve svalech způsobující jejich stahy a útěk. Podobně jako u viru zde vůbec není potřeba křečkova svobodná vůle, byť si strach z predátora třeba částečně uvědomuje. Křečkova reakce má v pozadí jen mnohem komplexnější proces než „jednání“ viru. Lze předpokládat, že u nás jsou tyto procesy ještě složitější, přesto mi ze všech výše popsaných informací vychází, že svobodná vůle nemusí být ve skutečnosti přítomna. Vědomí ale pravděpodobně způsobuje, že máme iluzi svobodné vůle. Všechno je to podle mě důsledek oné jedné série chemických reakcí, která započala před miliardami let. Tomu, že jste se „rozhodli“ jít večer s přáteli do kina, se tak možná nedalo zabránit a bylo to jasné už při vzniku vesmíru. Obávám se ale, že když někoho zabijete, tak to jako obhajoba u soudu stejně nepomůže.

AI dodatek

Iluzi svobodné vůle lze nyní dobře připodobnit k AI chatbotům. Požádal jsem ChatGPT, aby mi udělal výtah z jedné seminární práce. On to udělal, ale jednu pasáž vytřídit odmítl, protože se v ní vyskytoval „citlivý“ obsah a pak se mě zeptal, jestli nepotřebuji něco dalšího. Může se zdát, že jednal na základě svobodné vůle, ale moc dobře víme, že jednal jen na základě programu, byť na naše měřítka už extrémně složitého. Podobná, ještě mnohem složitější černá skříňka může být klidně náš mozek. To, že si svoje jednání na rozdíl od chatbota nebo viru uvědomujeme, nám svobodnou vůli ještě nedává.