MHD. Městská hromadná doprava. Prostředek, jak se dostat do práce, do školy, na výlet, na schůzku, domů. Častá zpoždění, lidi kašlající, zapáchající, tepelný diskomfort. To je jeden pohled. Existuje ale i jiný.

Já vnímám systém MHD jako jeden velký organismus. Jeho základní součástí jsou linky. Organismus jako celek, ale i jednotlivé linky mají svůj účel, svou historii a taky svou specifickou atmosféru, kterou vnímám a která se značně odvíjí od toho, jakou roli ta konkrétní linka plnila v mém životě. Některou jsem jezdil do školy, jinou na výlety, další k babičce. Věřím, že to tak vnímá každý pravidelný uživatel MHD, i když třeba jen podvědomě. Cestu z podvědomí do vědomí může usnadnit třeba právě projekt Liberecké linky. Veřejná doprava je ale také prostředníkem poznání.

Cestování je objevování

Podle mě je obrovská škoda MHD vnímat jako nutné zlo, i když jeho služby samozřejmě nejsou vždy takové, jaké si představujeme. Platí to jak pro MHD v domovském městě, tak pro MHD kdekoliv jinde; třeba tam, kde jsme zrovna na výletě. Využívání veřejné dopravy umožňuje skutečně poznat místo, kde se právě nacházím.

Znám spousty lidí, kteří jsou zvyklí v MHD spát, číst knihy nebo cosi dělat na mobilu. Já to chápu. Pokud jedu po stoosmdesáté z místa A na místo B, není moc chuť koukat kolem. Já to ale přesto často dělám (jako řidič samozřejmě vždy). Vnímám místa, kterými daná linka projíždí za různých ročních období, za různého počasí, za různé denní doby; rozlišuji typy lidí, kteří na různých místech nastupují a vystupují. Vnímám velké i drobné mimořádnosti, a to v rámci běžného denního provozu, tak z dlouhodobého hlediska. Mám to tak od malička. A tak vím, že nejenom město nebo čtvrť, ale i každá linka MHD má svoje specifické kouzlo. Svoje unikátní vlastnosti a charakter, který tvoří místa, kterými projíždí, lidé, kteří jimi jezdí, ale i její postavení v konkrétním systému MHD. Žije svým životem a stejně jako ostatní organismy se v průběhu času mění.

To samé platí ale i o městě, kde jsme třeba na výletě. Pokud bydlím v turistickém hotelu, kopíruji osu průvodce a pro cesty používám taxík, moc se to neliší od cestování prstem po mapě a scrollování sociálních sítí. Stačí ale přesednout do MHD a najednou můžu vnímat i to místo jako takové. Slyším mluvit místní, pozoruji je a pozoruji i běžné okolí, tedy nejen to nalakované pro turisty. Za nejlepší zdroj objevování považuji třeba náhodnou cestu na nějakou zdánlivě bezvýznamnou zastávku. Tam vždycky objevím to, co mi žádný turistický průvodce nenabídne (samozřejmě je někde dobré u toho myslet na bezpečnost). Mačkat se se stovkami lidí na malém prostoru, abych viděl to samé co oni, mi nedává smysl. K čemu je jet k Eiffelově věži a zjistit, že tam fakt je a vypadá přesně jako na fotkách? Radši se nechám překvapit kouzlem Paříže jako takové a k tomu mi pomáhá mimo jiné MHD. Pomáhá mi stát se na chvíli rutinní součástí města.

N