Archív značky pro: řidič autobusu

Proč je systém PID špatný?

Jako řidič autobusu se pohybuji ve třech různých systémech odbavování cestujících:

IDOL – Integrovaná doprava Libereckého kraje

PID – Pražská integrovaná doprava

IREDO – Integrovaná regionální doprava Královéhradeckého a Pardubického kraje

Další české a zahraniční systémy znám alespoň teoreticky a můžu říct, že ten nejrozsáhlejší u nás – PID – je bohužel z různých úhlů pohledu i tím nejhorším. Vysvětlím v několika bodech, proč jsem k tomuto závěru došel.

1. Nesrozumitelnost pro cestující i pro řidiče

Systém se označuje jako pásmovo-časový. Pokud jedete z bodu A do bodu B, potřebujete znát množství překonaných tarifních pásem, a současně i potřebný čas na cestu dle jízdního řádu. Vítězí ta jízdenka, která splňuje obě kritéria. Obecně platí, že na delších cestách jsou prioritní pásma, na kratších zase čas, ale spolehnout se na to nedá. Tak to platí ve Středočeském kraji. V Praze platí výhradně časový tarif a celé území se počítá jako čtyři pásma, přestože obsahuje jen tři (P + 0 + B = 4). Pásmo P se bere jako dvojpásmo, 0 a B jsou takzvaná dojezdová pásma na hranicích Prahy, pro která platí specifická pravidla. A to (zatím) nemluvím o cestách přes hranice do sousedních krajů. Pokud se nudíte, stručný manuál pro cestování v PID je zde.

Pro dopravní nadšence může být stanovení správného jízdného zajímavý hlavolam, cestující veřejnost tohle ale opravdu řešit nechce. Největší nesmysly a chuťovky plynoucí z tohoto systému jsem dal raději pod rozbalovací blok, protože slabší povahy by je nemusely rozdýchat.

Klikněte na tento text pro ty nejluxusnější tarifní chuťovky

Cestujete přes hranice krajů nebo tarifních systémů? Gratuluji. Manuál pro cestování mezi kraji vydá na celou A4. Tarifní systémy se zde na některých relacích překrývají, jinde zase ne. Některé linky u hranic krajů jsou vzájemně integrované, jiné ne. Někdy si můžete tarifní systém vybrat, jindy ne. Za příklad beru mně nejlépe známý Liberecký kraj, ale platí to pro všechny hraniční části.

Pokud jedete z Libereckého kraje do Středočeského (třeba Turnov – Mnichovo Hradiště, kde se systémy překrývají), platí jako výchozí systém IDOL, tudíž jedete podle tohoto tarifu. Ovšem až pojedete zpátky, výchozím systémem je PID a jedete podle PIDu. Neznalí cestující se samozřejmě podivují, proč platí jinou cenu tam a jinou zpět. Ve skutečnosti si cestující v překryvu může vybrat, podle kterého systému chce jet, ale pouze pokud překonává hranici kraje. Zažil jsem jen jednoho člověka, který to věděl a neví to ani většina řidičů. Ono je to možná lepší nevědět, protože pokud jede cestující v překryvu v rámci jednoho kraje, pak už tuto možnost nemá. Jednoduché a přehledné, no ne?

Snadné to nemají ani majitelé časových kupónů. Myslíte si, že když máte koupené měsíční předplatné IDOL pro relaci Turnov – Mladá Boleslav, tak v tomto úseku můžete cestovat zcela volně? Omyl. Vaše cesty musí začínat nebo končit v Libereckém kraji. Chcete-li jet z Hradiště do Bakova, máte smůlu. Podobně dopadl i student, který si koupil relační jízdenku IDOL Vlastibořice – Turnov. Tam jezdil přes Paceřice, což je v pořádku. Zpátky však (asi z důvodu lepšího spojení) chtěl jezdit přes Mnichovo Hradiště a Sezemice linkou 734. Ta ale do systému IDOL integrována není. To je pech. Vlastně jak kdy, protože většina řidičů si to neuvědomí a nevědomky riskuje pokutu od PIDu (o těch níže).

Roztomile řešené jsou taky cesty mezi kraji z místa bez překryvu do místa bez překryvu (typicky Praha – Liberec). Jedná se o lomený tarif a dostanete dvě jízdenky. Za místo lámání tarifu se považuje poslední zastávka výchozího tarifu, takže opět zaplatíte jinou cenu za cestu tam a zpět. Díky bohu, že se podařilo integrovat do PIDu třeba Karlovy Vary, Jičín nebo Turnov. Snad jednou dojde i na Liberec.

Další chuťovka se týká čistě a pouze PIDu. Představte si, že vlastníte roční předplatné na pásma 1-6 a chcete cestovat z Černého Mostu do Mladé Boleslavi. Ta je v pásmu 7 a autobus po cestě nikde nestaví. Nabízí se dokoupit jízdenku pro zbývající pásmo. No jo, ale ta platí jen 15 minut, zatímco cesta do 7. pásma zabere minut 40. Nezbývá než koupit jízdenku na 4 pásma a 60 minut. Logické, ne? Ještě logičtější je, že když jedete zpátky, tak vám už ta jednopásmová jízdenka stačí.

Aplikace v mobilu samozřejmě pomůže najít správné jízdné, ovšem tu používá odhadem tak 10 % cestujících (aspoň tam, kde se pohybuji já). Zbytek obvykle vůbec netuší, jakou jízdenku si koupit, a tak spoléhá na řidiče. Celý problém se tak přenáší na ně. Správné jízdné samozřejmě umí určit palubní počítač, ale bohužel to trvá dlouho a na frekventovaných linkách to nesmyslně prodlužuje proces odbavení. Většina řidičů tak jízdné určuje zpaměti. Pokud jezdí stále stejnou linku nebo turnus, problém by to podle PIDu být neměl, jenže…

  • pokud si myslíte, že řidiči mají za sebou nějaké tarifní školení, tak jste na omylu. Do svého prvního odjezdu se řidič musí vše nějak naučit sám (tj. nedostane ani žádné podklady) a neexistuje zpětná vazba, díky které by se dozvěděl, že se to naučil správně. Potkal jsem spousty služebně starých řidičů, kteří pravidelně vydávají špatné jízdenky a nemají o tom nejmenší tušení. Tedy do první kontroly. Nebo možná tušení mají, ale prostě ty tarifní vychytávky odmítají řešit.
  • člověk není stroj a dělá chyby. Troufám si říct, že paměť mám poměrně dobrou, ale přesto občas v té tarifní změti udělám chybu. Stačí si neuvědomit některé okolnosti (třeba že zrovna daný spoj jede jinudy než většina ostatních), nebo zapracuje stres či únava a špatná jízdenka je na světě. Jelikož storno dokladu lze provést jen bezprostředně po výdeji, tak pokud si chybu zpětně uvědomím, klepu se po zbytek trasy, aby nepřišel revizor.

Myslím si, že tarifní systém by měl být jednoduchý, přehledný a jednoznačný. To PID rozhodně není.

2. Horší spojení? Připlaťte si

Ano, toto je vlastnost systému PID. Za horší spojení zaplatíte víc než za spojení lepší. Tedy přesný opak dlouho zažité a logické praxe. Dva příklady z mojí oblasti:

Relace Mladá Boleslav – Mnichovo Hradiště linkou 315. Na většině spojů jde o 3 pásma a vejdete se do 30 minut, stačí tedy jízdenka za 30 Kč. Cestující jsou na tuto cenu zvyklí. Jenže. Tři spoje třistapatnáctky denně zajíždějí do Zalužan ke Škodovce, čímž se cesta prodlouží nad 30 minut. Rázem už je potřeba jízdenka za 40 Kč.

„Dobrý den, Hradiště.“

„Dobrý den, čtyřicet.“

„Kolik?“

„Čtyřicet, tenhle spoj jede přes Zalužany.“

„To zdražili nebo co?“

„Nezdražili, tenhle spoj jede přes Zalužany, takže se nevejdete do třiceti minut.“

„Ale já vždycky platím třicet.“

„Bože, dej mi už těch 40 nebo vypadni!“ (to samozřejmě neříkám, ale myslím si to)

Absolvovat denně několik takových konverzací je opravdu radost. Někdo to řeší tak, že prodává stále třicetikorunové jízdenky, ale riskuje tím pokutu.

Stejný důsledek mají také objížďky. Když píšu článek, probíhá uzavírka v Benátkách nad Jizerou. Relace Předměřice n. J. – Benátky n. J. trvá běžně pár minut, takže stačí nejlevnější jízdenka za 20 Kč. Jenže kvůli objížďce teď cesta zabere 17 minut, a stojí tedy 30 Kč, což je o 50 % víc! Za zpáteční cestu vzdušnou čarou sotva pár km dáte o 20 Kč víc. Někdo může namítnout, že to je v pořádku – projede se přece více pohonných hmot. To jistě, ale je potřeba si uvědomit, že tato cenová politika lidi od cestování veřejnou dopravou spíš demotivuje. Cestujícím už se může vyplatit sednout do auta nebo jít pěšky. Za horší spojení se má prostě platit méně než za spojení lepší. Nebo aspoň stejně, jako je to běžné v relačně-zónových systémech, jako je třeba IDOL. Představte si, že byste třeba za expres Praha – Brno zaplatili méně než za zastávkový vlak.

3. Chování revizorů a neúměrnost některých sankcí

PID má krásný sazebníček sankcí namířených proti řidičům za všelijaké prohřešky. Je logické, že jakožto objednatel chce vymáhat dodržování svých podmínek. Určitě je potřeba odradit řidiče od kouření ve voze, od ujíždění přípojům atd. Myslím si ale, že sankce by měla aspoň přibližně odpovídat způsobené škodě a k tomu mít určitou demotivační složku. Demotivační, ne likvidační.

V případě vydání nesprávného jízdného, což je určitě nejčastější prohřešek, se sankce týká jak řidiče, tak většinou i cestujícího. Řidič jej měl správně určit, cestující zase v důsledku převzetí špatné jízdenky může jet část trasy načerno. Nedávno se do médií dostal tento případ. Ve zkratce: řidič se nejspíš spletl v pásmu, jak se to může stát dle bodu 1 tohoto článku, a školnímu výletu vydal chybnou jízdenku. Šlo o studenty, takže škoda na jednoho činila 5 Kč. Pokud jich bylo 20, celková škoda byla 100 Kč. Revizor, trvající na dodržování pravidel a nejspíš lačnící po provizi, přesto vyžadoval po každém z nich 1000 Kč. No a řidiče to pravděpodobně později stálo dobrou polovinu výplaty. Z příběhů, které jsem slyšel, práci revizora bohužel nedělají lidé, ale spíše stroje, které neberou v potaz žádné okolnosti. V tomto případě očividně nešlo o špatný úmysl řidiče a škoda byla směšná.

Další případy jsem dal raději do rozbalovacího bloku. Rozbalíte jej kliknutím na text.

Z doslechu vím o případech, kdy revizor napařil 1000 Kč babičce, která zapomněla vystoupit ve své zastávce, nebo řval na 7leté dítě, že má na své lítačce špatná tarifní pásma. Za mě naprosto nechutné chování. Opravdu nebylo možné jim v klidu vysvětlit, jak to má být, aby si příště dali pozor na všechny nástrahy tarifu a nechat je být? Mimochodem, v jiném případě bylo prý dítě současně i potomkem řidiče autobusu a celá věc skončila rvačkou. Nedivím se.

Jiný případ popisuje řidiče, který na Kladně na několika koncových zastávkách předjel jízdní řád o několik vteřin více, než je stanovený limit. Ze zkušenosti ví, že na těchto zastávkách už lidé pouze vystupují, a tak v tom neviděl problém. Bohužel měl ve voze revizora. Nedostal jednu pokutu za předjetí, ale několik pěkně pro každou zastávku zvlášť. Mimochodem, v některých případech to dělám taky. Skutečně nevidím důvod, abych na lince 315, když se v neděli večer blížím do cíle, čekal na okraji Mnichova Hradiště do času dle JŘ, když je nesmysl, aby někdo za 20 Kč jel zbývajících 400 metrů. Lidé v autobusu budou rádi dříve v cíli. Stejně tak já. Nechci ani počítat, kolik by mě to stálo, kdyby někdo sledoval GPS. Přitom jsem nikdy nikomu nezpůsobil žádnou újmu, spíše naopak.

Do třetice je tu situace s rozbitou klimatizací. Stane se, že klimatizace zkrátka selže. U určitého typu autobusů je však nutné zastavit a restartovat autobus. Co tedy, když se toto stane na dálnici? Zastavit kvůli tomu uprostřed dálnice je zjevný nesmysl. Tajný revizor však naměřil v interiéru 29 stupňů a řidič dostal 1000 Kč pokutu.

A tak se všichni řidiči PID klepou, že pokud se spletou a na počítači ťuknou do vedlejší jízdenky, může se klidně stát, že na ně zanedlouho budou řvát revizoři a vypisovat jim pokutu jako nějakým zlodějíčkům. Nebo že se nedej bože něco pokazí a tajný revizor o tom napíše hlášení a na dopravce uvalí sankci. Dopravce ji pak samozřejmě bude vymáhat po řidiči, aniž by se někdo zajímal o okolnosti. Spoustu řidičů tento stres už dávno vyhnal do jiných provozů, stejně jako některé cestující do jiných dopravních prostředků.

4. Záludnost kontrol a demoralizace řidičů

Když už jsem narazil na revizory, je nasnadě bod, který mi přijde snad ještě odpornější, protože dost připomíná praktiky minulého režimu. Týká se praxe kontrol řidičů a následně jejich pokutování. Opět říkám, že naprosto chápu existenci nějakého systému kontroly. Ne všichni řidiči dělají svou práci dobře a objednavatel (PID) musí mít nějaké páky na dodavatele (dopravci). Praxe těchto kontrol je dvojí.

První si můžete představit asi jako revizi v MHD. Přistoupí zpravidla dva revizoři, zkontrolují jízdenky, porovnají s palubním počítačem, zkontrolují samotného řidiče (např. zda je reprezentativně oblečen), náležitosti vozidla, technického vybavení apod. Vyplní hlášenku, vyřeší případné nesrovnalosti, rozloučí se a jede se dál. Takovéto příjemné kontroly jsem zažíval v systému IDOL. V PIDu jsem paradoxně zažil jen jednu, přestože jsem v tomto systému strávil mnohem více času. Byla taky docela v pořádku. Horší je to s druhým typem kontroly.

V tomto případě k vám revizor nastoupí tváře se jako běžný cestující. Koupí si jízdenku, možná dokonce poděkuje a posadí se někam dozadu. V ten moment vytáhne své desky a začne tiše kontrolovat. Nejdříve jízdenku, potom všechny podrobnosti jako v předchozím případu. Zkontroluje dokonce taky třeba teplotu ve voze nebo hlasitost hlášení. Potom zase tiše vystoupí a buďto je naštvaný, že bylo vše v pořádku, nebo si mne ruce, jaké krásné hlášení na řidiče napíše. Aspoň tak si to představuji.

Pokud je vše v pořádku, řidič se to nikdy nedozví. Přitom jak by asi zvýšilo morálku dobrých řidičů, kdyby mu zavolal vedoucí se slovy: „hele Karle, měl jsi tam včera kontrolu a všechno OK. Dobrá práce, jen tak dál.“ To se ale bohužel nestane.

Pokud revizor zjistí nějaké pochybení, řidič se to samozřejmě dozví. Nicméně řádově za 2-4 měsíce! Dejme tomu, že se dozvíte, že vám špatně nebo vůbec akustický systém nehlásil zastávky. Mělo to určitě nějaký důvod, pravděpodobně poruchu, ale nehlásil jste to, protože tyto poruchy se vyskytují téměř denně a nikdo je stejně neřeší. Konkrétní okolnosti si samozřejmě po měsících nevybavíte. Ostatně to ani není třeba, protože nikoho nezajímají, viz zážitky s revizory v předchozím bodě. Nemáte žádnou, skutečně žádnou možnost se bránit. Zaměstnavateli jste způsobili škodu a ten ji strhne buď ze mzdy, nebo z osobního ohodnocení a dál to řešit nebude. Pokud si teoreticky revizor nějaké sankce vymyslí, nemáte žádnou šanci. Za mě jde o vůbec nejhorší vlastnost systému. Byl to u mě velký argument k rozvázání pracovního poměru.

5. Neflexibilní jízdní řád

Jak už bylo řečeno, časová složka tarifu ovlivňuje cenu jízdného hlavně na kratších vzdálenostech. Je jasné, že stejný úsek (třeba Benátky n. J. – Mnichovo Hradiště) projedete mnohem rychleji před půlnocí než po střídání směn ve fabrikách. Přesto jsou jízdní doby stejné napříč dnem i týdnem. Problém, který to způsobuje, je nejvíce patrný na dlouhých frekventovaných linkách. Podívejte se někdy na mapu spojů ve špičce pracovního dne. Zřídkakdy najdete spoj linky 315 nebo 345, který by byl opožděn o méně než 10 minut. A naopak, jet linku 315 v neděli ráno znamená každou druhou zastávku čekat do času odjezdu. Pokud to někdo chce změnit, argumentem PIDu je, že by se změnily ceny.

Jinými slovy tam, kde by se hodila flexibilita jízdního řádu, ji PID odmítá. Přitom třeba v komerční přepravě je zcela běžné, že ve vytížené časy je jízdenka pro stejnou relaci i násobně dražší než ve volnějších časech. A naopak, tam kde by bylo vhodné zachovat ceny kvůli objížďkám či ojedinělým závlekům, si cestující za horší službu ještě připlatí. Nedává to smysl.

TL;DR

Systém PID považuji proti ostatním tarifním systémům za zbytečné složitý a nepřehledný co do výpočtu ceny jízdného. Tarifní změť způsobuje často vyložené nesmysly a neflexibilitu JŘ. Sankce jsou potřeba, ale měly by odpovídat způsobeným škodám. Revizorům i dopravcům mnohdy chybí lidský přístup.

Proč jsou řidiči autobusů někdy nevrlí – varianta příměsto

Když jsem jezdil v MHD Liberec, pokusil jsem se dát dohromady typickou službu, kdy i mně už takzvaně tečou nervy. Můžete si o ní přečíst zde. Nějaký čas uběhl a já jsem se přesunul na příměstskou a meziměstskou dopravu. Zpočátku se zdálo, že na vesničkách bude větší pohoda – jezdí tam přece méně lidí, jež navíc máte pod větší kontrolou (všichni musí předem), mimo město je slabší provoz na silnicích atd. Ukázalo se ale, že tomu tak není. Snad pokud bych jezdil jako dříve třikrát čtyřikrát týdně, ale při plném úvazku jsem po roce usoudil, že tento režim nechci dále akceptovat. A usoudil jsem také, že naprosto chápu, proč většina řidičů přistupuje k cestujícím tak nepřátelsky. Z článku vyplynou dva hlavní důvody. Pokud se mnou nechcete absolvovat celou celodenní službu, jejich shrnutí je na konci.

Jezdím v režimu krátký/dlouhý týden, ale ve volných dnech často ještě musím vykrývat další služby kolegů, neb je tradičně nedostatek řidičů. Říkám s nadsázkou, že reálně jezdím dlouhý/předlouhý týden. Skutečně, dispečink nemá problém mi pravidelně volat, zda bych vzal práci ve volných dnech dlouhého týdne. Vždy jednou za dva týdny se sejde „trojboj“, kdy jsem v práci v pátek od 5:40 do 18:50 a následující sobotu i neděli od 7:00 do 22:15. To samozřejmě za předpokladu, že den předtím mám volný den, jinak se může jednat i o „víceboj“.

Zkuste si představit následující nedělní službu, do které nastupujete po asi 28 hodinách práce za dva dny, ne zrovna dobře vyspalí a s vyhlídkou dalších 15 hodin v práci. Bude to dlouhé čtení, ale ona ta služba dlouhá prostě je.

Rušitelé a vataři, kteří se nedokážou domluvit

7:05: nástup v garážích Mnichovo Hradiště, první spoj linkou 345 do Prahy. Je neděle ráno, takže jsem v očekávání klidného začátku směny.

7:23: na náměstí na výchozí zastávce čekají pouze 3 lidé. Ideální, říkám si. Po odbavení zavírám dveře a chystám se odjet načas, když v tom se zpoza bloku objeví dva mladíci a běží ke mně.

„Dobrý den,“ že mám ještě celkem dobrou náladu, pozdravím první.

„Čornyj most do osnacati.“

„Čtyřicet pět,“ odpovím zklamaně a mírně otráveně.

Mladík vytahuje tisícovku. Naštěstí mám z předchozího dne spoustu bankovek, tak mu vrátím, ale trvá to. Bez dalšího slova si automaticky sedá na první možné sedadlo nejblíž k řidiči. V mém přiděleném autobusu bohužel není žádná bariéra mezi cestujícími a řidičem a já zase chvíli přemýšlím, proč lidé z východní Evropy obsazují autobus zásadně zepředu.

Druhý mladík nejenže nepozdraví a nepoděkuje, ale rovnou vytáhne taktéž tisícovku a neřekne vůbec nic. Ani jsem nezačal linku a už mám chuť jít zase domů. Prozatím ještě beze slov mu tedy vrátím, protože předpokládám, že jede tamtéž, a doufám, že se brzy neobjeví někdo další s velkou bankovkou, protože na něj už prostě mít nebudu. Kvůli zdlouhavému vracení a pozdnímu příchodu odjíždím z výchozí zastávky později. Jsem odhodlaný příště na opozdilce nečekat.

7:27: mladíci si nahlas pouští videa na telefonu. Mám dvě možnosti: jet takto až do Prahy, nebo zahájit první konflikt dne. Rozhoduji se pro konflikt, protože jen za poslední tři dny se něco podobného opakuje poněkolikáté.

„Hoši tohle ne, buďto to vypněte nebo běžte někam dozadu a nevyrušujte!“

Naštěstí to pochopí a zmizí dozadu.

7:31: místo po mladících hned na další zastávce (Bakov nad Jizerou) obsadí žena, přestože v autobusu je celkem šest lidí. Okamžitě po dosednutí začíná telefonovat. Dám si nahlas rádio a snažím se nevnímat její slova, ale moc to nejde, takže po chvilce jí rukou naznačím, ať si „ztlumí volume“. Už chápete, proč mají někteří řidiči zablokovaná přední sedadla? Bohužel za to hrozí postih od organizátora dopravy.

7:45: v Mladé Boleslavi čeká asi 30 lidí, většina z nich jsou Východoevropani. Že nezdraví, neděkuji a platí kartou (což je nikoli jejich chybou zdlouhavé) nebo bankovkami vysoké hodnoty jsem si dávno zvykl, ale stejně vždycky zamrzí, když nezazní ani odpověď na pozdrav. Většina služebně starších řidičů už zdravení a děkování dávno vzdala.

8:25: pro slabý provoz na dálnici se daří dohnat zpoždění a přijíždím na Černý Most včas.

Líní zdržovači

9:30: nabírám lidi na Černém Mostě, čeká mě dlouhý zastávkový spoj do Liberce a dále do Polska s odjezdem v 9:35.

„Turnov senior,“ poručí si starší pán.

„Já nejedu do Turnova.“

„Co? Jakto?“ položí zvláštní otázku nepříjemným tónem.

„Jak jakto? Tahle linka prostě nejede přes Turnov, jede tam myslím 720 a 730.“

„Ale tamhle je napsaný, že 345 jede do Turnova.“

„Ano, jeden noční spoj tam zajíždí, ale jinak ne,“ trpělivě vysvětluji.

„A v kolik to jede na Turnov?“

„To vážně nevím, nemám v hlavě všechny jízdní řády,“ odpovídám už mírně otráveně, neboť jízdní řády jsou vyvěšeny asi dva metry od něj. Pán odchází, ne však k jízdním řádům, ale ptát se dalších lidí čekajících na zastávce. Přijímám dalšího zájemce.

„Liberec?“ vyštěkne na mě.

„Ano.“

„Tak dvakrát.“

„Třistačtyřicet korun.“

„Třistačtyřicet?! Já myslela, že to stojí stovku na jednoho,“ podivuje se.

„To stojí Regiojet a Flixbus, u mě to je za 170 a jedu dvě hodiny mimochodem.“

„Dvě hodiny?! Ježíši, co myslíš Karle?“ dohadují se mezi sebou.

„Tak jedete nebo nejedete?“ nervózně se zeptám, zatímco koukám na blížící se čas odjezdu a frontu za nimi.

„Tak mi to dejte no.“

„Dobře, každej budete mít dvě jízdenky.“

Berou si první dvě jízdenky, další dvě padají na podlahu. Sedají si na první sedadlo a paní někomu telefonuje. Telefonuje tak, že sotva slyším, kam chtějí jet další cestující. Po dvou odbavených dvojice opět vstává.

„Prosímvás, můžete nám to vrátit? Pojedeme jinak.“

„Fajn, ale potřebuju ty jízdenky… Dvě se válí tady na zemi, já si je teda vezmu a dvě potřebuju od vás.“

Vystornuji lístky, vrátím peníze a vidím, že už je minuta po odjezdu. Odbavování pokračuje.

„Dobrý den, poloviční mladá Boleslav.“

„Dobrý den, třicet pět,“ načež vyjede lístek.

„Jééé, a šlo by to kartou?“

„Ano, ale je dobrý to říct rovnou,“ zatímco stornuji právě vyjetý lístek a připravuji terminál na platbu kartou.

„Můžete přiložit.“

Klient přiloží peněženku a deset vteřin se nic neděje.

„Evidentně to nebere…,“ koukám na něj.

„…“

„…takže bude potřeba ji asi vytáhnout,“ vydám ze sebe naléhavě.

„Aha, pardon, zdržuju co?“

„Mě ani tak ne,“ odpovídám svou oblíbenou frází. Vytahuje kartu z peněženky a přikládá znovu.

„Autorizace neproběhla.“

„Ježíš pardón, špatná karta :)))).“

„Mhm, tak do třetice…“

Opozdilci a ignoranti

Platba kartou se konečně daří. Odbavuji ještě jednoho cestujícího a slyším přijíždět metro. Lidé vidí autobus, běží po schodech a já udělám co? Zavírám a odjíždím, byť mám prakticky oční kontakt s jedním z nich. Ten si asi o mně říká cosi sprostého, ale netuší, že to zpoždění, které už teď mám, se se mnou potáhne další 4 hodiny. Není důvod ho ještě zvyšovat kvůli několika lidem, kteří neumí přijet včas.

9:55: před omezením na D10 u Benátek nad Jizerou je nehoda a kolona, která přidává dalších 15 minut zpoždění. Málokdy se stává, aby na tak dlouhé lince žádné omezení nebylo. Výhodou je, že lidé jsou na to zvyklí. Nevýhodou je, že jen po Liberec, kde tato linka končí.

11:45: přijíždím do Liberce. Vyrovnávací čas mezi spoji je jen 5 minut, takže již v 11:30 jsem měl odjíždět směrem na polský Świeradów Zdrój. To je linka plnící funkci místní dopravy ve Frýdlanstkém výběžku a dopravy turistů do Lázní Libverda a zmíněného polského lázeňského městečka. Odbavování je zde ale úplně jiné než v pražské integrované dopravě. Lidé mohou platit hotově, platební kartou, Opuscard s nahraným kreditem, ale mohou mít na téže kartě také časový kupón nebo QR kód s jízdním dokladem v mobilu. Od toho se odvíjí způsob odbavení.

„Lázně Libverda,“ madam s východním přízvukem vytahuje červenou kartu, co vypadá jako Opuscard.

„Dobře a máte tam kupón nebo peněženku?“ aniž by se na mě podívala přikládá kartu. Vidím, že má kredit na peněžence.

„Takže z peněženky, děkuji za informaci, ale přiložte ji až vám řeknu, musím to tam nejdřív naťukat,“ opět bez reakce stále drží kartu na snímači, takže ji nemůžu odbavit.

„Prosím vás, můžete tu kartu dát pryč?“

„Hm?“

„Dejte tu kartu pryč a přiložte ji, až vám řeknu,“ snažím se ještě být relativně zdvořilý.

Nakonec se domluvíme, ale opět odbavuji jednoho člověka dvě minuty.

12:45: Lázně Libverda, zpoždění asi 20 minut a na zastávce přibližně 20 důchodců, co chtějí jet na výlet do Polska. Přibližně každý druhý utrousí něco ve smyslu „já už myslela, že nepřijedete“, „no konečně“, ostentativní „snad to vůbec stihneme projít“ nebo ještě hůř „no kde jste?!“.

Řidič zařídí všechno a kdykoliv. Hlavně v Polsku.

13:15: konečně přijíždím na konečnou zastávku do Polska. Důchodcům vysvětluji, kudy kam a odkud se jede zpátky. Na telefonu vidím dva nepřijaté hovory, tak volám zpět. V tu ránu přijde k otevřeným dveřím pán.

„Dobrý den pane, kam jedete?“ bez varování spustí v polštině. Naštěstí už celkem dobře rozumím i mluvím.

„Prosím tě vydrž chvíli, tady zase někdo něco chce…. “ přeruším hovor.

„Dobrý den, do Čech… Liberec, Praha.“

„V kolik?“

„V pět,“ odpovídám a snažím se mít lehce nechápavý výraz a tón.

„A jak často tenhle spoj jezdí?“

„Vždycky jednou denně o víkendech… promiňte, ale telefonuju, tamhle je jízdní řád,“ ukazuji směrem k nástěnce.

Pán naštěstí odchází, já pokračuji v hovoru a preventivně zavírám dveře. Neuběhne ani minuta a další člověk klepe na dveře. S telefonem odcházím dozadu a nezajímá mě to. Netuším čím to je, ale Poláci na náš běžný příměstský autobus pravidelně koukají jako na zjevení a mají tendenci si z řidičů dělat informační centrum. Zajímavé je, že vždy spustí po polsku, jako by se nechumelilo. Nějak si nedokážu představit, že bych v Česku vyrazil za řidičem polského autobusu začal se ho vyptávat na různé informace. Holt jiný kraj… Jakmile dotelefonuji, jdu v rychlosti projít autobus.

Nacházím rozbitou malou skleněnou lahev a kolem ní zaschlou šťávu, spoustu jízdenek, zbytek nějakého pečiva a další nepořádek. Na to jsem zvyklý z města, ovšem na příměstě to má lehce posunutý rozměr. Je jasné, že s každým z těchto bordelářů jsem musel přijít do styku. Musel si říct o jízdenku, v lepším případě dokonce pozdravit a poděkovat. Přesto udělá tohle. Bádání, kdo to asi tak mohl být, nemá smysl. Uklidím to, mizím z autobusu si nakoupit, najíst se a na chvilku natáhnout.

16:55: Skupina důchodců už je preventivně nacpaná u dveří. Jak se přes ně prodírám, říkám jim, že mi zabere pár minut vše připravit, ať jdou zatím hezky ke staničnímu sloupku. Dva z nich se přesto plazí za mnou, takže už mi opět začíná stoupat tlak. Naštěstí se ukáže, že mají legitimní požadavek.

„Copak? Něco nebylo jasné?“

„Nějakej divnej chlap vám asi vzal zadní erzetu. Před chvílí se vyloupl tady z parku a pak utekl.“

„Cože??“

Jdu se podívat dozadu. Registrační značka naštěstí nechyběla, ale byla otočená naruby. Jsem sám ze sebe překvapen, že mě to vlastně ani moc emočně nezasáhlo. Nemám sílu se už ani divit. Zároveň mě mrzí, že jsem už předem byl na ony důchodce nabroušený, přestože chtěli udělat správnou věc. Bohužel to vychází ze zkušenosti.

No nic, otáčím registrační značku správným směrem a jdu odbavovat. Přede mnou je 5 hodin jízdy, nejdříve do Prahy a pak ještě zpět do Mnichova Hradiště.

17:20: V Novém Městě se po přejezdu hranic tradičně zasekne strojek, musím ho restartovat.

18:30: Na cestě do Liberce je naštěstí spousta vaty, takže se mi daří přijet včas. Mám asi tak 3 minuty na krátký oddych. Další spoj směr Černý Most odjíždí sice v 18:40, ale je vrchol nedělní návratové špičky, takže odbavování bude trvat dlouho. Jen co zaparkuji autobus na odstavné ploše, přibíhá mladá žena ke dveřím. Ukazuji jí směr k nástupišti, ze kterého pojedu. Nepomáhá to, pořád tam stojí a klepe, tak to nevydržím a otevřu.

„A vy do Pragi?“

„Jo, pojedu z nástupiště 20, který je tamhle…“

„Jeden“

„Co jeden? Běžte k ostatním na nástupiště 20! Jedu za pět minut.“

Nic, pořád stojí na schodech.

„Vy mi nerozumíte, co?“ kroutí hlavou, že ne.

„Fajn, tak do Prahy jo?“ zeptám se otráveně.

„Bondi,“ čímž myslí patrně Mladou Boleslav, autobusové stanoviště. Východoevropani této zastávce prakticky neřeknou jinak než podle přilehlého obchodního centra, ovšem se špatnou výslovností.

„Devadesát čtyři,“ a rovnou přikládá Opuscard.

„Kartou? No tak počkejte…“ naťukám potřebné údaje a vyzvu k opětovnému přiložení.

„Nedostatečný zůstatek, je potřeba dobít.“ Zašmátrá v peněžence, dává mi 200, dobíjíme a odbavujeme znovu. Na konci to nevydržím a utrousím jízlivou poznámku: „Zajímavý, že teď už jste všemu rozuměla perfektně…“

Podvodníčci

Slečna odchází (kupodivu dozadu), já startuji motor a najíždím na nástupiště. Opět pozdě a bez potřebného aspoň krátkého uvolnění. Asi jako pátý v pořadí nastupuje člověk pochybného vzezření, ukáže mi ošoupanou jízdenku a bleskurychle mizí vzadu.

„Vraťte se! Ukažte mi to,“ ukazuje mi týdenní jízdenku EURO-NISA Ticket. Ovšem zakoupenou před dvěma měsíci.

„Vždyť je to dva měsíce prošlý! Co to tady zkoušíte?“

Polsky mě přesvědčuje o tom, že je ta jízdenka platná, že ji dneska kupoval na nádraží kdesi v Polsku a že to je asi chyba tisku. Trochu ho překvapí, že mu rovněž polsky vysvětlím, že to je sice hezký, ale ta jízdenka je prostě neplatná a ať zaplatí, nebo si vystoupí. Následně naříká, že se nutně potřebuje dostat do Boleslavi a že nemá peníze. Opáčím, že to není můj problém a už vůbec to není problém těch lidí, co by rádi odjeli. Vystoupí, odbavím zbytek lidí a zkouší to zase. Jsem neodbytný, zavírám a odjíždím. Přestože vím, jak to v neděli chodí, tyto situace předvídat nelze, a tak stejně odjíždím pozdě.

19:05: v Hodkovicích nad Mohelkou nastupuje kromě hromady studentů teenager.

„Poloviční na Husu z peněženky,“ říká a já si už říkám v hlavě něco o volech, neb Paceřice, Husa je hned další zastávka.

„Nedostatečný zůstatek.“

„Tak prosím nabít 12 korun na kartu.“

„To nemyslíte vážně…“

19:55: v Mladé Boleslavi se pět minut po odjezdu přiřítí normálně vypadající člověk.

„Dobrý den, ZTP Praha.“ praví. Normálně průkazky nevyžaduji, protože postižení bývá viditelné. V tomto případě jsem měl ale podezření a hlavně echo od kolegyně, na kterou to zkoušel taky.

„Průkazku máte?“

„Nemám.“

„No tak 70 korun.“

„Já mám jenom 20 ale.“

„Tak to máte asi smůlu.“

„Takže vy mě nevezmete na to ZTP za těch 17?“

„Ne, nevezmu. To bych takhle mohl brát každýho, jakej by to mělo smysl?“

„Fakt by to nešlo?“ a v tu chvílí už mám chuť zařvat na celou Boleslav „VEEEEEEEN!“, ale do té fáze jsem stále ještě na rozdíl od spousty jiných řidičů nedošel. Zbytek zábran ještě zůstává, takže říkám: „Ne a potřebuju jet, takže jestli nemáte 70, vystupte si.“

Pán si možná myslí, že by mi nijak neublížilo účtovat mu (a proč ne všem, že?) nižší cenu jen tak pro nic za nic. Neuvědomuje si ale, že kdyby přišel revizor, problém z toho budu mít i já. Vlastně nejspíš pouze já, protože on by si z případné pokuty patrně nic nedělal. A to pomíjím ještě ten fakt, že veřejná doprava, už tak z většiny dotovaná, není zdarma z dobrého důvodu.

Závody kvůli zákonu

20:40: návratová špička na D10 v kombinaci s vysokou frekvencí cestujících a se všemi zdrženími způsobí, že mám na příjezdu do Prahy 15 minut zpoždění. To je vzhledem k okolnostem ještě dobrý výsledek. Na obrat v Praze je 20 minut, takže zbývá 5 minut. To však není žádná výhra, protože jednak objet Černý Most zabere dvě tři minutky, ale hlavně na spoji ve 20:45 z Prahy do Mladé Boleslavi, Bakova a Mnichova Hradiště běžně čeká množství lidí na hraně kapacity autobusu. Mohl bych si klidně dát bez ohledu na lidi pauzu, ale samozřejmě i já chci být co nejdřív doma a potom do celé věci promlouvá ještě zákon. Ten mimo jiné neumožňuje celkovou délku směny delší než 15 hodin. Doba řízení se automaticky zapisuje na kartu řidiče, takže tuto dobu musím stihnout, jinak budu mít na kartě navždy zápis o porušení.

I dnes Černý Most odbavuji asi 13 minut, několik lidí stojí (mám jen 50 sedadel). Ani tentokrát se to neobešlo bez menšího nedorozumění, když nastoupil mladší pár s východním přízvukem (jak jinak).

„Dva“ a mává platební kartou.

„Dva co?“

„Dorosly“ (dospělí)

„To vidím, ale kam?“ bez odpovědi a přikládá platební kartu.

„Potřeboval bych vědět, kam jedete… mám víc zastávek. Mám vám to dát až na konečnou?“

„Eh?“

„Kam? Gdě? Kuda???!“

„Aaaah Bondi.“

„Hurá…“

I tady by vás asi překvapilo, jak často někomu vysvětluji, že potřebuji znát jeho cílovou zastávku.

Da, pan řidič mluví všemi světovými jazyky

21:30: v Mladé Boleslavi vystupuje většina autobusu. Při vystupování na mě začne hulákat starší dáma a zdá se, že něco naléhavě potřebuje. Problém je v tom, že mluví rusky a dost rychle. Rozumím jen výrazu „avtostancija“, takže se zmůžu jen na: „Já vám ale vůbec nerozumím, avtostancija je tady,“ ale nepomáhá to, ptá se pořád dál a dál a já vůbec nevím, co chce. Jelikož jde o další typickou vlastnost těchto národů, nemám ani chuť s ní cokoliv řešit. Řešení se překvapivě najde mezi lidmi čekajícími na odbavení, kde chlápek, který už asi taky chce být doma, zařve: „Ježiš vypadněte už z toho autobusu!“ čímž mi přečte myšlenku. Paní skutečně odchází a venku nachází další shodně mluvící, takže snad svou odpověď našla. I když nejsem příznivcem tohoto typu jednání, jsem rád, že mě dotyčný od ní vysvobodil a spěchám dál.

21:40: nikde nikdo, ale za Kosmonosy dojedu tmavé SUV jedoucí asi 40 km/h. Povolená rychlost na úseku činí 90 km/h, ale já nemám možnost jej předjet. V Bakově stavím na zastávce, ale po chvíli jej opět dojedu. Brzy následuje železniční přejezd, za kterým je kruhový objezd. Jelikož přejezd přejíždím pomalu, SUV mi poodjede a je na kruhovém objezdu o něco dřív. V hlavě si říkám: „Snad pojede někam jinam…“ Přejíždí můj výjezd, skvělá zpráva, říkám si, když v tom přijde zvrat. Auto objede celý kruhový objezd, takže mu musím dát přednost. Jelikož to nečekám, nepříjemně brzdím. No a pochopitelně opouštím kruhový objezd stejným výjezdem za ním. A to už si zase říkám dvě věci:

  1. Co to jako mělo být? Bloudí, nevěnuje se řízení nebo to snad udělal úmyslně?
  2. Není nějaká jiná volná planeta vhodná k životu?

Poslední zastávkou to nekončí

21:55: při zátahu do garáží už na mě bliká tachograf, že mám do několika minut ukončit směnu. Tentokrát to o kousek vyšlo, ale stát se to někde na trase, správně bych měl prostě autobus odstavit a jít domů se vyspat. Praxe je však taková, že zpravidla řidič na své riziko vytáhne kartu z tachografu, což je samozřejmě proti předpisům. Ano, k tomuto jsou často řidiči nepřímo (někdy i přímo) nuceni ze strany dopravců a organizátorů dopravy kvůli našponovaným službám balancujícím na hraně zákona. To by ale bylo na celý další nehezký článek.

22:00: pokud si myslíte, že si teď jen seberu věci a odcházím konečně domů, bohužel tomu tak není. Na „městě“ by to tak bylo. Na „příměstě“ ale ještě plním roli přípraváře, uklízeče a pokladní(ho). Musím tedy natankovat pohonné hmoty, zamést a vytřít autobus, vyházet odpadky a odevzdat tržbu prostřednictvím automatu. To vše je přibližně na další půlhodinku. Při troše štěstí se mi podaří vyhnout ukecanému vrátnému. Domů přijíždím v jedenáct večer a jsem rád, že jsem tenhle třídenní maratón přežil.

Nepřeháním

Služba, kterou jsem pro tento článek vybral, nebyla ničím vyloženě speciální. Kromě otočené RZ jsem záměrně vybral jen situace, které se opakují pravidelně i víckrát denně. Nezahrnul jsem méně časté situace, jako jsou různé technické závady na vozidle, na palubním počítači, mimořádnosti v provozu atd. Nevešel se tam ani žádný „kecálek“, tedy člověk, který má pocit, že může řidičovi vykládat za jízdy svá životní moudra. Pro vyloženě bizarní situace s cestujícími jsem pak raději vyhradil samostatný článek.

Hlavní poselství

Hlavní poselství tohoto příběhu je dvojí a vzájemně se doplňuje.

1. Množství času v práci je nepřiměřeně vysoké.

Nechci tuto část rozebírat do detailu, protože už to za mě udělal kolega Radim Botek. Ve zkratce jde o to, že čekání mezi spoji (v tomto případě 4 hodiny v Polsku a hodina ráno v Praze), se nepočítají do pracovní doby. Pokud sečtete dobu řízení s čekacími dobami a třeba ještě dalšími pracemi, vychází můj měsíční čas strávený v práci na 230-250 hodin měsíčně, ale může to být klidně až 300 hodin. Bez jediné hodiny odpracovaného přesčasu. Tato služba trvá od příchodu do odchodu více něž 15 hodin, počítá se ale jako necelých 11. Tak hovoří speciální zákon pro linkovou dopravu. Jeho vznik byl reakcí na nedostatek řidičů autobusu. Trvám však na tom, že jeho existence nedostatek řidičů na jednu stranu eliminuje, ale současně i prohlubuje, takže je kontraproduktivní.

2. Většině nepříjemných situací a zdržení lze předejít.

Všimněte si, že většina nedorozumění vychází z lenosti, ignorance, neschopnosti nebo prosté drzosti. Neházím však všechno jen na cestující, jednodušším to rozhodně nedělají ani komplikovanost a nepřehledost tarifních systémů či nedotaženost technických řešení. V době internetu, světelných tabulí a vyvěšených jízdních řádů nemám pochopení pro takové množství dotazů, které by šlo snadno vyřešit bez pomoci řidiče. Rád samozřejmě pomůžu babičce o holi, ale to je minimum případů. Jako nekonfliktního introverta mě unavují neustálé konflikty s lidmi, kteří nerespektují základní pravidla slušného chování při cestování nebo osobní prostor a čas řidiče. Vlastně mnohdy nerespektují nic a typově jsou to pořád ti stejní. Je skutečně těžké být na lidi milý, když přijíždíte na zastávku a už předem podle vzezření tušíte, co se asi bude dít. A téměř vždy máte pravdu. Nebudu chodit kolem horké kaše, protože se na tom shodují naprosto všichni řidiči. Jsou to většinou lidé ze zemi východní a jihovýchodní Evropy. Říkám většinou, ne vždy.

Výpověď

To, co mě od pokračování v tomto režimu odrazuje, přestože mě tato práce baví, je kombinace zmíněných dvou faktorů. Když je člověk na celodenní směnu odpočatý a zažívá tyto situace v běžném množství pracovní doby, dá se to brát jako součást práce. Když je však tato pracovní doba uměle vyhnána na 1,5 násobek a více a tyto situace se opakují pořád dokola, nevydržel by to podle mě ani Buddha. Trpělivost s lidmi klesá přímo úměrně době strávené v práci. No a když jsem v práci prakticky pořád…

A naopak, pokud by tyto situace byly občasné a nikoli na denním pořádku, dalo by se jezdit i nad rámec běžné pracovní doby. Jenže tomu tak není a já se bojím, že bych dopadl jako většina starších řidičů, kteří lidi nenávidí a z principu jsou na ně automaticky nepříjemní až zlí. Nebo jsou naopak apatičtí a je jim všechno už úplně jedno, ale o tom, jak se s realitou různí řidiči vypořádávají, jsem už psal. Zkušenost s nepříjemným řidičem má asi každý, kdo někdy cestoval autobusem. Snad už trochu tušíte, čím to je.

Na druhou stranu jsem za tuto zkušenost i vděčný. Asertivita nikdy nebyla mou silnou stránkou, to se však za poslední rok změnilo. Rád se vrátím ke svému původnímu režimu, že si půjdu zajezdit jen párkrát týdně a dám opět větší prostor městu. Ne že by tam člověk nepříjemnosti neřešil, ale je jich méně a pracovní doba je férová.

Nedostatek řidičů autobusu? Není to jen o penězích

V poslední době stále více rezonuje problém nedostatku řidičů autobusu především ve veřejné dopravě. Leckterý podnik a leckterá radnice už kvůli tomu omezovaly spoje, v některých oblastech pravidelně dochází k jejich výpadkům. Skloňují se především slova jako mzda a zodpovědnost. Těch proměnných, které odrazují nové potenciální řidiče, je však více.

Peníze se dají vydělat

Řízením autobusu se dají vydělat slušné peníze. I při běžném úvazku bez přesčasů se ve většině společností řidič dostane na průměrnou mzdu, leckde i výš. Pochopitelně čím dále od Prahy, tím je to slabší. Základní hodinová mzda bývá sice relativně nízká, ale výslednou mzdu značně navyšují příplatky – za práci v nočních hodinách, o víkendech, za ztížené pracovní prostředí, za některé typy autobusů, někde za odvod tržby či odbavování v tarifních systémech a další. Pro představu – nyní, začátkem roku 2023 se základní hodinová mzda v Praze v MHD pohybuje kolem 200 Kč/hod, ve středočeském kraji kolem 170 Kč a například v Liberci kolem 150 Kč/hod. Čistá hodinová mzda ale bývá alespoň u mě o 30-70 % vyšší než ta základní. Záleží, s čím, kde a kdy ten daný měsíc jezdím. Přesto tato práce neláká dostatek nových řidičů.

Čím méně řidičů, tím méně řidičů

Obávám se, že trh řidičů autobusu se již dostal do takzvané negativní zpětné vazby. Ta spočívá v tom, že nedostatek řidičů nutí dopravce, aby:

  1. vytěžovali své stávající řidiče co nejvíce a
  2. prodlužovali a spojovali turnusy/služby.

A tak když přijde nový řidič, zjistí, že:

  1. místo klasických 160 hodin měsíčně musí jezdit třeba 200 a (mnohem) více,
  2. mnohdy 13 (nebo více) hodin denně není doma,
  3. s každou dovolenou je problém,
  4. musí vstávat po třetí hodině ranní nebo chodit domů po půlnoci či jezdit o víkendech.

Pro člověka s rodinou či jinými závazky nebo zájmy je toto tempo prakticky nereálné, a tak raději půjde jinam, kde třeba za cenu nižší mzdy bude mít pravidelnější život s větším množstvím volného času a menší zodpovědností. Velká potíž je však v tom, že toto tempo je neakceptovatelné také pro mladé lidi, kteří rodinu sice nemají, ale chtějí pracovat méně a v pohodlnějším prostředí, než byli zvyklí lidé starších generací. Proto majoritu řidičů autobusu tvoří lidé před důchodem, kteří už to chtějí „doklepat“, a pár cizinců a srdcařů, jako jsem třeba já. Přísun mladých lidí je minimální. Z toho plyne, že tato krize se bude dál prohlubovat s odchodem řidičů před důchodem. No a tím více práce budou muset zastat ti zbývající, což bude dále odrazovat nováčky – čím méně řidičů, tím méně řidičů, zpětná vazba se bude dále prohlubovat.

Co spíše nepomůže

Kromě finanční motivace se dopravci a už i úřady snaží nalákat na tuto profesi například cizince a ženy. Bohužel si nemyslím, že se jedná o strategii s nadějí na úspěch. Z těchto důvodů:

  1. Pro tuto profesi je nutné umět velmi dobře česky nebo slovensky. Řidič musí umět komunikovat s cestujícími, ale také s dispečinkem nebo třeba záchrannými složkami. Byl jsem mnohokrát svědkem komunikace dispečinku s ukrajinským řidičem, která skončila fiaskem. Taková komunikace je nutná poměrně často – vznikají nepravidelnosti v provozu, autobusy mívají poruchy apod. Dokážete si představit vzdáleně navádět cizince například objížďkou, když se s ním prostě nedomluvíte? Vrásky na čele taková komunikace často přináší i cestujícím, někteří to řeší stížnostmi. Takový cizinec pak buďto sám odejde, nebo je odejit. Ve fabrice tyto problémy řešit nemusí a vydělá si stejně nebo víc. V podnicích, kterými jsem prošel, nebo které znám zprostředkovaně, vždy nějací cizinci jsou. Jedná se ale o malé procento a většinou o ty, kteří v česku dlouhodobě žijí. Obávám se, že na tomto se nic jen tak nezmění.
  2. Ženy obecně k dopravě mají dál než muži. Důvodem je nejspíš kombinace prostorové představivosti, orientačního smyslu a manuální zručnosti. To vše je k této práci potřeba a v tom všem ženy vynikají méně než muži. Pomoci by proto mohlo například pořizování autobusů s automatickou převodovkou, jež řízení velkých krabic aspoň částečně usnadňují. V MHD už většinou tyto autobusy jsou, v příměstské dopravě jich bývá jen malá část a bohužel se stále kupují nové autobusy s „klackem“. Důvodem jsou pochopitelně finance, nové řidičky na ně ale dopravci těžko nalákají. Další věcí je nutnost se občas vypořádat s hlučnými, opilými či jinak neposlušnými cestujícími. Co si budeme povídat, na ženu si takový člověk dovolí více než na muže. I z této kategorie znám několik případů žen, které si prošly například slovními výhružkami a raději odešly. Nechtěly čekat, než je někdo napadne. S tímto aspektem však lze těžko něco dělat. V neposlední řadě ženám (mnohdy ale i mužům) vadí absence toalet na mnohých konečných, případně jejich stav, když už tam jsou.

Podle mě ženy a cizinci, kteří tuto práci dělat chtějí, už ji dělají. A ti, kteří ji dělat nechtějí, budou mít vždy lepší alternativu a těžko je něco přesvědčí. Navíc jsou tu ještě další subjektivní aspekty, které mohou leckoho odradit.

  1. Jednání s lidmi. Lidé, kteří se nesmíří s tím, že budou jednat mimo jiné s protivnými či neslušnými lidmi a uklízet po nich nepořádek, u této profese nikdy nevydrží.
  2. Nutnost umět si poradit. To se týká hlavně příměstské a dálkové dopravy, ale do jisté míry platí i na městě. Dřív nebo později přijde mimořádnost – nehoda, porucha či jiný problém a v tu chvíli je břemeno řešení na řidiči, tuto pozornost na něj ještě navíc zkoncentrují přítomní cestující, kteří rozhodně nepomohou. Mohlo by se zdát, že půjde o výjimečné události, ale stává se, že něco takového přijde i několikrát do týdne. Tato práce tak rozhodně není o běžné rutině. Očekává se navíc určitá technická zdatnost v řešení drobnějších technických závad. Ne každý je ale nadšeným automechanikem.

Co by pomoct mohlo

Podle mě tento článek napovídá, že jediným robustním řešením nad rámec finanční motivace by byla optimalizace služeb/turnusů a vycházení vstříc potřebám řidičů. Z celodenních turnusů vytvořit opět dva a v případě celodenních jezdit na krátký/dlouhý týden a toto dodržovat. I mě už začínají unavovat neustálé telefonáty, kdy bych měl kde jezdit. Těžko si můžu organizovat život více než dva tři dny dopředu. Optimalizací turnusů také myslím eliminaci čekání daleko od domova (netýká se MHD). Je rozdíl, když člověk může jet na 4 hodiny domů nebo aspoň jít do rozumného zázemí a čekat tuto dobu ve vychlazeném autobusu někde na konci světa. Pomohla by také redukce prázdných spojů, kterých není málo. Obnova vozového parku, autobusy s automatickou převodovkou a odpovídající sociální zařízení na konečných je už spíš drobnost.

Tento článek shrnul obecné problémy, které odrazují hlavně nové potenciální řidiče autobusu. V některém z příštích článků se podívám podrobněji na aspekty, které by pomohly udržet řidiče stávající, aby neutíkali k jiným profesím či dopravcům.

Proč řidiči autobusu ujíždějí cestujícím

Na tohle téma bylo napsáno a řečeno už mnoho, ale stále ne dost. Na webu i osobně se neustále setkávám s nepochopením, proč někomu ujel autobus „před nosem“. I já občas někomu ujedu, vědomě či nevědomě. V tomto článku objasním proč.

Ego

Prvně je třeba si uvědomit, že dobíhající situaci bere čistě ze svého pohledu. Bude muset čekat, nestíhá práci, školu, schůzku… nic jiného v tu chvíli nevnímá. To je samozřejmě chybný pohled na realitu. Ve skutečnosti daná situace vždy zahrnuje i spousty dalších lidí, kteří mají své zájmy – většinou přesně opačné. Jde o řidiče, o cestující, ale také o další účastníky silničního provozu. Dokonce, jak uvidíte, i ty, kteří se nacházejí v jiné čtvrti města nebo v jiné obci. Řidiči autobusu je dána role jakéhosi arbitra, který musí rozhodnout pro nebo proti počkání na dobíhajícího cestujícího na základě mnoha parametrů. Měl by rozhodnout tak, aby výsledná hodnota pro všechny, na které má situace vliv, byla kladná. Často se stává, že je nutné dát přednost „vyššímu dobru“ před jedním opozdilcem. Opozdilec to však málokdy pochopí a spíše se nechá ovládnout svým egem. Pevně věřím, že tento článek by alespoň části z nich mohl pomoct vymanit se z tohoto zajetí ega.

Já osobně si při rozhodování, zda čekat či nečekat, pokládám následující otázky:

Obrázek vygenerován pomocí umělé inteligence DALL·E mini.

Jaké mám zpoždění?

V provozu se stává, že dochází ke zpožděním. Je-li příliš vysoké, je menší šance, že budu čekat. Logicky.

Jaký je další profil linky/jízdního řádu?

Pokud například ze znalosti dané linky vím, že v další části trasy budu zpoždění spíše stahovat než zvyšovat, je to argument k počkání. Naopak, pokud je zbytek trasy časově náročný, budu o to víc spěchat ze zastávky.

Stejně tak pokud ze svého služebního jízdního řádu vím, že na konečné mám málo času na obrat, je to zase argument pro nepočkání. Počkáním na jednoho člověka se totiž může stát, že nestihnu obrat na konečné a budu z výchozí zastávky odjíždět opožděn. Jeden opozdilec tak může ovlivnit ne jeden, ale hned několik dalších spojů.

Neblokuji nějak provoz?

Jsou situace, kdy autobus stojící v zastávce nelze objet. Týká se to ostatních aut, ale také kolegů v jiných autobusech. Může to být konstrukcí zastávky, ale třeba i danou dopravní situací (klasika je ucpaná Fügnerka v Liberci). V každém případě, pokud blokuji desítky lidí za mnou, snažím se minimalizovat čas výměny cestujících. Pokud vidím jednoho, který bude dobíhat ještě dobrou půl minutu, pak je mi líto, ale odjíždím.

Jaký má tato linka interval?

Roli při rozhodování hraje také interval dané linky. Pokud linka jezdí jednou za hodinu nebo pokud se jedná o poslední spoj, pak samozřejmě počkám vždy. Pokud se ale jedná o linku s aktuálním (souhrnným) intervalem třeba 5 minut, je to spíše argument pro nečekání. Pak mohou nastat i marginální situace, které jsem uváděl například v tomto článku. Pokud vím, že jsem opožděn a na paty se mi lepí další spoj stejné linky, udělám cestujícímu dokonce službu, když mu s narvaným autobusem ujedu a nechám ho počkat si půl minuty na prázdný. V tu chvíli, kdy odjíždím, mě samozřejmě proklíná, ale já si vždy strašně přeji, aby posléze, kdy mu přijede prázdný autobus, pochopil, že jsem to myslel dobře. Bohužel si myslím, že většina mě spíše bude proklínat dál, protože je ani nenapadne, že nad tím jsem schopen takto do detailu přemýšlet.

Vychází mi cyklus křižovatky?

Některé zastávky jsou umístěny před světelně řízenými křižovatkami nebo přímo v nich. Jelikož je projíždím často, znám jejich cyklus. Pokud vidím dobíhajícího, který dobíhá tak nešťastně, že by mě v důsledku čekání na něj křižovatka uvěznila na další 2 minuty, pak je to spíše argument nečekat.

Chce ten člověk jet vůbec se mnou?

Setkávám se i s tím, že člověk jde klidnou chůzí po chodníku směrem k autobusu bez jakýchkoli známek toho, že chce jet se mnou. Po tom, co zavřu a odjedu, rozpaží rukama a diví se. Pardón, ale nemůžu čekat na každého kolemjdoucího, jestli náhodou třeba nechce jet se mnou. Zájem o nástup musí být evidentní. Stačí zdvihnout ruku či hůl, pokud nemohu běžet.

Jak je daleko?

Jsou zastávky, ze kterých je výhled třeba stovky metrů. Když vidím někoho dobíhat šnečím tempem a zbývá mu ještě 300 metrů, samozřejmě nebudu moc ochotný čekat. Už se mi stalo, že jsem si kvůli tomu vysloužil poznámky nepochopení od cestujících, kteří přišli včas. Samozřejmě oprávněné. A když vyrazím dobíhajícímu naproti, nemůže očekávat, že mu zastavím na širé trati. I to se často, k mému údivu, stává.

Kolikátý je to člověk?

V Liberci se to stává jen výjimečně (na Fügnerově ve špičce), ale třeba Pražáci mají s touto situací bohaté zkušenosti. Vidím dobíhat jednoho, podmínky jsou splněny, tak čekám. Doběhne a vidím dalšího, budiž, ještě počkám. Jenže se objeví třetí, čtvrtý, pátý… a to už je signál k přípravě na odjezd, protože jinak bych se z té zastávky nikdy nedostal. Viděli jste někdy provoz v hlavních stanicích metra? Tam je prostě vždy nutné někomu ujet. Bohužel někdo si toho černého Petra musí vytáhnout.

Vidím někoho dobíhat?

Jako řidič vidím před autobus, dále do stran z pohledu řidiče a dozadu jen omezeně prostřednictvím zpětných zrcátek. Pokud tedy někdo dobíhá z boku nebo zezadu v zákrytu, nemám prostě šanci ho vidět a z mého pohledu tedy není na koho čekat.

Jsem už v pohybu?

Stává se, že zavřu dveře, začnu odjíždět a vtom si někoho dobíhajícího všimnu, nebo si nějaký zájemce všimne mě. Pokud jsem se ještě nerozjel a jsou splněny další podmínky, otevřu dveře. Pokud jsem se ale již dal do pohybu, zpravidla už zastavit nelze. Tedy, technicky samozřejmě lze, ale už jde o riziko. Pokud se takto dobíhající cestující nastupujíce mimo zastávku například zraní, je veškerá zodpovědnost na mně, protože jsem umožnil nástup tam, kde jsem neměl. Mimo to nečekaným zastavením můžu ohrozit i další účastníky silničního provozu.

Jakou mám náladu?

I řidič je jen člověk, jak jsem rozvedl v tomto článku. Moje aktuální rozpoložení samozřejmě ovlivňuje vyhodnocení situace, byť to přiznávám nerad. Jsem-li unavený a ve špatné náladě, budu spíše více spěchat = inklinovat k vyhodnocení situace v neprospěch dobíhajícího. A naopak, pokud budu svěží a dobře naladěn, spíše počkám. Snažím se tento vliv eliminovat; vím, že tam nepatří, ale někdy to prostě nejde.

Někdy je nutné říct NE

Uvědomte si, prosím, při případném dobíhání, že kromě vás se do cíle potřebují dostat i další lidé a že řidič stojí před nelehkým úkolem určit, čí přání může lépe splnit. Doufám, že jsem ukázal, že to rozhodování není vůbec jednoduché. Všechny zmíněné otázky je potřeba položit a vyhodnotit během chvilky a někdy je výsledkem potřeba někomu „říct“ NE v zájmu ostatních. Asi nemusím dodávat, že přestože jsem psal článek z pohledu autobusáka, podobné to bude i u tramvajáků a částečně třeba u dalších dopravních prostředků. Taky je jisté, že každý řidič může mít svůj rozhodovací strom mírně odlišný (typologie řidičů zde). Podstatné ale je, že nikdy nejde o vyloženě zlomyslný čin řidiče namířený proti dobíhajícímu, byť ten to tak v tu chvíli pravděpodobně cítí. A kdyby o tom snad někdo pochyboval…

Břemeno viny je vždy na dobíhajícím

Ať je situace jakákoliv, nepopiratelným faktem je, že dobíhající jde prostě pozdě (pokud tedy autobus nejede napřed, což ale dnes už hlídá sledování pomocí GPS). Už jen proto by v případě neúspěchu měl být naštvaný maximálně sám na sebe. Není ale třeba být naštvaný na nikoho, lze prostě přijmout ten fakt a dělat dál to, co je třeba.

Proč jsou řidiči autobusů někdy nevrlí?

Mezi veřejností panuje poměrně velký rozpor v pohledu na řidiče autobusu. Jedna část je považuje za převážně starší, protivné osoby, které se chovají agresivně na silnici a arogantně k cestujícím. Druhá skupina si velice dobře uvědomuje náročnost tohoto povolání a řidiče autobusů obdivuje a lituje současně. I přesto, že v posledních letech výrazně přibylo mladých řidičů, které jejich práce baví a naplňuje (patřím mezi ně), mám dojem, že první skupina je stále výrazně početnější. Soudím tak dle osobních zážitků, vyprávění přátel a internetových diskusí. Po tříleté zkušenosti s řízením autobusu v MHD Liberec bych rád poodhalil pravděpodobný důvod tohoto stavu.

Práce s lidmi, a přesto o samotě

Práci řidiče autobusu můžeme jednoznačně označit za práci s lidmi. Má však svá specifika. Je to paradoxní, ale přestože vám za celou službu „projdou pod rukama“ stovky lidí, teoreticky nemusíte ani s jedním z nich promluvit. Přesto jsou důsledky pro psychiku v zásadě stejné jako u jiných „prací s lidmi“. Setkáváte se s různými druhy lidí v různém rozpoložení. Někteří jsou na podobné vlně, jiní přesně na opačné. A nejde jen o cestující, další lidé jsou ve vozidlech všude okolo vás. I ti vás svými činy ovlivňují. V následujícím odstavci se vžijete do role řidiče autobusu v tu nejnáročnější dobu týdne. Nejedná se o fikci, proběhly jen menší časové úpravy.

Taková běžná páteční šichta minutu po minutě

Je pátek. Máte službu na lince č. 12. Pro neliberecké: to je nejfrekventovanější liberecká linka, která navíc projíždí několika náročnými místy, kde se často tvoří kolony. Nástup máte přesně ve 14:00, tedy před začátkem odpolední špičky, která je v pátek ještě zesílena odjezdy na chalupy apod.

14:05: kolega přijel 5 minut opožděn a oznámí vám, že u autobusu občas zlobí dveře, ale snad to bude v pohodě. Sotva si sednete, dítě po vás chce jízdenku a v ruce drží stokorunu. Jízdenky a drobné máte ještě někde na dně batohu, takže odjedete s 8 minutami.

14:18: na konečné v Zeleném Údolí máte pouze 5 minut na obrat, tudíž jen snížíte zpoždění z 10 minut na 5.

14:19: lidé na konečné se podivují, proč jim 20 minut nic nejelo. Vysvětlíte, že to nemůžete ovlivnit. Naštěstí to chápou. Na poslední chvíli zpoza autobusu přiběhne muž a blokuje dveře pro svou pomalu běžící přítelkyni. Přes celý kloubový autobus se doplazí až k vám s žádostí o dvě jízdenky. Odjíždíte nakonec se 7 minutami.

14:50: na opačné konečné se podařilo eliminovat zpoždění, protože kolony ještě nejsou tak hrozné a na konečné byl dostatečný čas.

14:54: student chce jízdenku za 6 Kč, platí 50 Kč mincí.

14:55: student chce jízdenku za 6 Kč, má pouze 100 Kč bankovku a kouká jako puk. Jen co ho konečně odbavíte, nějaký člověk se na něco ptá v neznámém východoslovanském jazyce. Absolutně mu nerozumíte, ale snažíte se to vyřešit s pomocí znalostí ruštiny a polštiny.

14:58: v silnici zastavilo auto, aby si řidič šel do blízké pizzerie objednat pizzu. Průjezd je na centimetry a na obě strany je kolona. Zpoždění už zase činí 6 minut.

15:00: 4 mladící chtějí jízdenku za 6 Kč. Platí každý zvlášť, přestože se znají. 3 z nich mincí 50 Kč.

15:05: u radnice už je kolona jako blázen, nabíráte další zpoždění.

15:15: na terminálu Fügnerova nastupuje vozíčkář, přestože za 2 minuty po vás jede další spoj výchozí právě odtud, takže bude bez zpoždění a bez lidí. Vozíčkář špatně mluví a není mu rozumět, takže než byste mu to vysvětlovali, raději ho s úsměvem naložíte do totálně narvaného vozidla. Po odjezdu v zrcátku vidíte najíždět onen spoj.

15:18: na další zastávce nastupují dva kočárky. Na semaforu opodál je vidět další spoj. Přesto se zoufale snaží nacpat k vám a pak řvou, že přes ně nejdou zavřít dveře.

15:30: vozíčkář vystupuje na konečné. Před dvěma minutami jste měli odjet zase zpátky. Pokud půjde vše dobře, v úseku Zelené Údolí – Fügnerova by se ty 2 minuty daly stáhnout.

15:32: žádné stahování se konat nebude, dveře nejdou zavřít.

15:34: nakonec si dají říct, tak ještě zkusíte pokračovat.

15:35: na zastávce Dobiášova chtějí dva lidi jízdenku. Připomenete jim slušně a s dobrým záměrem, že přímo za zády mají automat. „Nojo, ježíši…“.

15:42: Na Fügnerově chce další člověk jízdenku. Připomenete mu, že všude kolem jsou trafiky a že tam by to měl dokonce levnější. Bez reakce, bez očního kontaktu.

15:45: Na Šaldově náměstí vám přímo před autobus skočí člověk se sluchátky, když vstupuje na přechod na červenou. Naštěstí se nikomu nic nestane.

15:50: Blížíte se k zastávce U Věže, která je na znamení. Znamení přijde přesně na úrovni zastávky. Zastavení by nebylo bezpečné, proto nelze než pokračovat dál. V zrcátku už vidíte, jak si to někdo mašíruje k vaší kabině. V tomto případě to naštěstí skončilo pochopením, což nebývá zvykem.

15:55: Vyjíždíte ze zastávky Pavlovice stadion. Blinkr máte už několik vteřin. Objede vás už 6 aut, tak začnete pomalu najíždět do vozovky. Objede vás sedmé, zatroubí a dá si tu práci a z okýnka vytáhne ruku a ukáže na vás prostředníček.

15:58: na konečné Pavlovice křižovatka vám na pauzu zbydou jen 3 minuty. Konečná je plně obsazená autobusy, nezbývá než zastavit „jako debil“. Jeden autobus odjede, ale přeparkovat se už nevyplatí. Vtom přijede další kolega a podivuje se, proč stojíte jako debil.

16:01: Nastupuje paní s kočárkem.

16:03: Paní o jedinou zastávku dál vystupuje. U zastávky nelze zastavit přímo u kraje (o špatně postavených zastávkách třeba tady). Paní je v autobusu sama, takže jí musíte s výstupem pomoct. Jste na začátku trasy a máte opět zpoždění.

Pocity

Takže si to shrňme: máte za sebou dvě hodiny v plném hustém provozu. Zpoždění by bylo reálné snižovat, kdyby vám neustále nepadaly klacky pod nohy (kola). Některé jsou produktem vyšší moci, většina z nich je však produktem neohleduplnosti a neznalosti cestujících a účastníků silničního provozu. Dostáváte neoprávněné stížnosti, tolerujete neznalost přepravních podmínek a předpisů, bráníte nehodám, myslíte za ostatní. Omluvu či slova pochopení však slyšíte jen výjimečně. Víte, že většina lidí neměla v úmyslu udělat nic špatného, v kontextu vaší služby však každá taková situace přispívá k plnění jakési nádoby. Velikost té nádoby závisí na aktuálním rozpoložení daného řidiče, jeho povaze, aktuální službě, dne v týdnu a denní době, ale také době působení jako řidič. O typech řidičů blíže v tomto článku. Na typu řidiče taky záleží důsledek naplnění té nádoby. U některých je to neskrývaná nenávist k lidem, u jiných ignorance a apatie. Téměř každý ale dojde k tomu, že takhle to dál nejde a že je potřeba být nekompromisnější. I k těm, kteří to nemyslí špatně. Služba pokračuje dál, ale váš přístup se od určité chvíle poněkud změní.

Když nádoba přeteče

16:10: Frajer přijde k vám a bez jediného slova vám hodí do okýnka drobné. Ještě před hodinou byste mu tu jízdenku dali. Teď ho prostě ignorujete a jedete dál. Po chvíli začne něco blekotat. Jak jinak než ve východoslovanském jazyce. Je vám to fuk.

16:22: Dojíždíte do zastávky Šaldovo náměstí. Za sloupkem stojí dvě veselé upovídané ženy a kouří. Výměna cestujících končí, tak začnete zavírat dveře. V tu chvíli jedna z nich odhodí cigaretu (na zem, přestože vedle ní je odpadkový koš) a běží se postavit k prvním dveřím. Podíváte se na palubní počítač, kde je +4 minuty a šlápnete na plyn.

16:24: Na Fügnerově čekají stovky lidí a tři vozíčkáři. Žádají vás slušně, zda by se všichni mohli vejít k vám. Suše oznámíte, že to je bohužel proti přepravním podmínkám a naložíte jen jednoho. Dobíhá jeden člověk, počkáte, dobíhá druhý, počkáte, dobíhá třetí, jedete a děláte, že ho nevidíte.

16:30: Dvě zastávky před konečnou chce člověk jízdenku, má však pouze 100 Kč bankovku. Řeknete mu, že má smůlu, protože zaprvé nemáte na vrácení, za druhé bankovkami platit ani správně nemá.

16:32: Jednu zastávku před konečnou čeká paní s kočárkem. Už jste opět měli odjíždět zpět a za vámi v dohledu je další spoj. Zavřete jí dveře „před nosem“. Řádně se rozčiluje, ale nezbývá než doufat, že ji dojde, proč jste to udělali, až k ní další spoj dojede.

16:35: Na konečné se jdete i přes zpoždění trochu protáhnout a zkontrolovat salón. Je tam neuvěřitelný nepořádek.

16:41: Na zastávce Horní kopečná vám nejdou zavřít dveře. Autobus je plný lidí, kteří vás sledují, co s tím jako budete dělat. Do toho se zastávka nachází v jízdním pruhu, takže solidně blokujete provoz. No nezbývá než požádat dispečink o náhradní autobus. Přestože vás tahle práce neuvěřitelně baví, tohle je moment, kdy se vám v hlavě prožene, že to za to nestojí a že se na to můžete vykašlat.

A tak bych mohl pokračovat stále dál a dál. Poznáváte se v některé ze situací jako pozorovatel nebo přímý účastník? Podstatné je, že od určitého momentu už prostě není možné být na všechny milý a ohleduplný. A to jsou přesně ty momenty, které si lidé pamatují mnohem lépe než ty, kdy jim řidič vyšel vstříc. Z tohoto podle mě plyne ten masový náhled na řidiče jakožto protivné osoby. Je pravda, že hodně záleží na oné nádobě. Někteří dlouholetí řidiči ji mají již trvale uzavřenou, jiní toho vydrží třeba i podstatně více než já. Jednotlivé typy řidičů jsem rozepsal v tomto článku. Jeden bývalý kolega (jeho nádoba měla už velmi malý objem) vystihl celý článek následujícími slovy:

Jakmile mě ráno nasere první člověk, další už mají prostě smůlu…
Řidič autobusu (dnes již v důchodu)
Tweet

Je určitý segment lidí, kteří si toto všechno uvědomují. Někdy mě překvapí, že lidé poděkují za jízdu nebo za počkání, kolik lidí pozdraví a že občas mě dokonce přijde někdo pochválit. Někdy to jde, pravda, až trochu do extrému, jako třeba v tomto případě. Takovéto momenty však obvykle nepřicházejí v dopravní špičce, kdy by byly nejvíce potřeba.

Na úplný závěr chci upozornit, že tento příběh nebyl záměrně přikrášlen nebo dramatizován. Všechno jsou to běžné záležitosti, které se vyskytují denně (pokud zrovna neprobíhá tvrdý lockdown). Je pravda, že ne každý den se jich nakupí tolik v tak krátkém čase, ale nemožné to není. Na lince 12 rozhodně ne. Budu rád, pokud tento článek některému cestujícímu či řidiči osobního automobilu otevře oči.

Typologie řidičů autobusu

Povolání řidiče autobusu je práce, která nevyhnutelně zanechá na každém z nich své následky. Následky jsou především psychické a vycházejí z práce s lidmi, kteří se nacházejí jak uvnitř ve vozidle, tak v provozu okolo. Řidiči, které tato práce nepoznamenala, existují pouze v pohádkách a legendách, ve skutečnosti se první známky objeví už první týdny po absolvování autoškoly. No a jak na tom mají být řidiči, kteří své povolání vykonávají desítky let…

V tomto článku definuji typy řidičů, které jsem rozpoznal za 3 roky řízení autobusu, ale také za spoustu let jakožto cestující. Své poznatky čerpám především z libereckého provozu MHD, ale myslím, že je lze zobecnit na všechny profesionální řidiče autobusu. Některé pasáže je nutné brát s humorem, jiné mají vážnější důsledky. Je také zřejmé, že jednotlivé typy řidičů se mezi sebou často prolínají.

Mladý šotouš

Mladý, ještě nezkažený řidič, který se do svých 21 let těšil jen na jednu jedinou věc v životě (definici slova šotouš hledejte zde). Totiž že se konečně bude moct přihlásit do autoškoly za účelem získání řidičského oprávnění skupiny D. Autoškolu dokončí v nejkratším možném termínu a bezodkladně nastoupí do prvního dopravního podniku. Zpočátku je nadšený a nervózní zároveň. Svou práci bere možná až příliš zodpovědně a striktně se drží zákonů a pravidel. Dodržuje i věci, které už dávno ostatní řidiči nedodržují. Na dispečink proaktivně hlásí kdejaký nesmysl. Časem to však začne chápat a upouštět od toho. Je orientovaný na dojem cestujícího.

Typický mladý šotouš

Mladý šotouš velice rychle zjistí, že reálný provoz s cestujícími je výrazně náročnější, než se mu kdy zdálo a než bylo ježdění v autoškole. I tak má ale svou práci rád. Do prvního ťukance má pro něj mnohdy vyšší prioritu nízké zpoždění nežli bezpečnost. Postupně se ale priority v tom lepším případě začnou měnit.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, slušně ho požádá, zda by mohl prostor opustit a zevrubně mu vysvětlí proč.

Má-li takový řidič závadu na vozidle, zkouší ji opravit sám, ale zpravidla neúspěšně. Následně zmatečně informuje dispečink i o nesouvisejících věcech a udělá pár chyb.

Má-li takový řidič velké zpoždění, stoupne mu adrenalin a snaží se jej dohnat i za cenu nižší bezpečnosti jízdy.

Stará škola

Řidič vyššího věku. Mnohdy je už v důchodu, ale jezdí dál, ať už z lásky, pro peníze, z nudy nebo ze strachu z trávení času s manželkou. Rozpoznávám mezi tímto typem takový zvláštní rozpor – na cestující jsou velice přísní, vyžadují absolutní pořádek a dodržování pravidel, včetně svých vlastních zvyklostí. V provozu ale na ostatní účastníky příliš ohledů neberou, snad z určitého otupění opakováním stále stejných úkonů, nebo z pocitu určité nadřazenosti. Hodím blinkr a jedu, stejně budu pravděpodobně v právu, kdyby se něco stalo. Pokud ale udělá chybu někdo jiný, je oheň na střeše. Při tom všem paradoxně jezdí velice pomalu.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, důrazně ho upozorní, že tam nemá co dělat a že to tu má napsaný (ukazuje na ceduli).

Má-li takový řidič závadu na vozidle, všemi silami se ji snaží nejprve vyřešit sám. Teprve až když mu dojdou nápady, zavolá dispečink a informuje cestující.

Má-li takový řidič velké zpoždění, jede stále stejně (pomalu) dál.

Ten, který už všechno zná

Řidič, který v daném provozu jezdí 20, 30 i 40 let. Je vyššího věku, ale ještě ne v důchodu. Svou práci dělá na plný úvazek už tak dlouho, že ho samozřejmě nemůže nic překvapit. A tak se také chová. Stojí buď na brzdě, nebo na plynu, je orientovaný na cíl víc než na cestu. U každé linky ví, o kolik minut později může z konečné odjet, aby byl v cíli tak akorát. Pravidla, která nejsou vyloženě potřeba dodržovat, nedodržuje. Na rozdíl od staré školy se v provozu pohybuje výrazně hbitěji, ale současně také opatrněji, protože moc dobře ví, kde hrozí jaké nebezpečí.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, informuje ho větou, kterou doslova a do písmene a stejnou intonací řekl v minulosti už nesčetněkrát.

Má-li takový řidič závadu na vozidle, automaticky ví, o co jde, a podle toho bez zaváhání jedná.

Má-li takový řidič velké zpoždění, jízda se stane o něco agresivnější, ale ne tak nebezpečná jako u mladého šotouše.

Ten, kterému je už všechno úplně buřt

Řidič, který je také v provozu více let a skrz rozličné zážitky s lidmi dospěl do stavu absolutní apatie. Prostě přijde do práce, odjezdí službu a zase jde domů. Má zpoždění nebo ne, jede stejně. Je v autobusu párty nebo rvačka, jede dál. Totéž platí pro uplatňování jeho zásad. Pokud nerad otevírá přední dveře, může u nich být dav, ale on je prostě neotevře. Pokud má cestující bankovku pro platbu jízdenky, může mít řidič plný pytel drobných, ale jen ukáže na ceduli a cestující si musí poradit sám.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, prostě nebude pokračovat dál, ale ani nikomu nic neřekne. V některých případech začne pouštět hlášku z palubního počítače, která na tento zákaz upozorňuje. Tento případ se skutečně stal. Řidič pouštěl hlášku pořád dokola několik minut, dokud někdo daného cestujícího se sluchátky neupozornil, že se nejede kvůli němu.

Má-li takový řidič závadu na vozidle, jednoduše informuje dispečink, že má závadu a ať mu dovezou něco jiného. O opravu vlastními silami se nesnaží, to je přece věc dílny.

Má-li takový řidič velké zpoždění, jede o to pomaleji.

Arcinervák

Řidič cholerické povahy, který považuje veškeré okolí za nesvéprávné hloupé zboží. Konflikty ve své podstatě má rád a podvědomě je i vyhledává. Neumím si jinak vysvětlit to, že tito řidiči zažijí za jediný týden více konfliktů než ostatní za celý rok. Řešením těchto konfliktů se pak náležitě chlubí mezi svými kolegy. Patří sem řidiči, kteří berou spravedlnost do svých rukou a neposlušné cestující prostě ručně vyhazují z autobusů (samozřejmě pokud si na ně troufnou a pokud není kolem moc velké publikum). Patří sem ti, kteří neváhají cestujícího poslat do patřičných míst. Patří sem ti, kteří si sprostě a hodně nahlas zanadávají na okolní provoz. Patří sem i ti, kteří cestujícího pro jeho neznalost seřvou tak, že jde dál radši pěšky a možná se už do MHD nikdy neodváží.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, doslova ho odtamtud vyřve. Cestující rozklepaný odejde z výhledu vpravo předními dveřmi a počká na další autobus.

Má-li takový řidič závadu na vozidle, za nadávání na ten debilní krám zkusí nějakou jednoduchou opravu a když nepomůže, seřve dispečink, že s tímhle vrakem jezdit nebude. V garážích pak seřve ještě dílnu.

Má-li takový řidič velké zpoždění, jede velice agresivně a po šichtě si u kolegů zanadává na dopravní situaci a jízdní doby.

Bývalý východoevropský maršrutkář

Řidič z východní Evropy, který se vyznačuje poměrně vysokou lidskou vřelostí, roztržitostí a pracovitostí. Bohužel mu však občas není rozumět a příliš důvěřuje svým zvykům, aniž by se zajímal o zvyky místní. Chtěl by jezdit aspoň 30 hodin denně, kdyby to šlo. U městského dopravce to nejde, a tak má ještě několik brigád u soukromých dopravců, kde to jde. S cestujícími se nadšeně baví, není to však vzájemné, protože oni mu moc nerozumí. S kolegy se také nadšeně baví a podává jim ruce, jak je třeba na Ukrajině zvykem. Někteří to považují za projev vřelosti, jiní se mu raději (zvláště v dnešní situaci) vyhýbají.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, nepřijde mu na tom nic špatného.

Má-li takový řidič závadu na vozidle, snaží se dispečinku závadu popsat. Dispečer však raději přijede na místo osobně.

Má-li takový řidič velké zpoždění, nemá o tom nejmenší ponětí. Stal se opravdu i případ, kdy řidič tohoto typu odjezdil celou trasu bez ohledu na jízdní řád. Osmihodinovou službu tak zvládl zhruba za tři a půl hodiny.

Časté kombinace

Většinu řidičů lze sice zařadit do určité skupiny, ale v detailech se mohou lišit. Stává se také, že řidič postupně přechází mezi skupinami a v tomto přechodném stavu představuje kombinaci dvou či více typů. Mezi časté kombinace patří třeba mladý šotouš, který už všechno zná. To je mladý řidič, který se zhlédl v sebejistých dlouholetých řidičích a snaží se tak působit, aniž by měl k dispozici potřebné zkušenosti. Vydrží mu to obvykle do první nehody. Dále existuje například „ten, který už všechno zná a je mu to úplně buřt“ apod. Existuje ovšem i velice vzácná skupina řidičů, které lze označit jako stará škola s duší mladého šotouše – vzácná kombinace, kdy nadšení mladého řidiče a láska k tomuto řemeslu vydrží i v pozdních letech.

Ideální stav?

Někdy si kladu otázku, který z těchto typů je cestujícím nejpříjemnější. Podle mého názoru mladý nadšený řidič. Má sice své mouchy, ale cestující by jak z jízdy, tak z člověka samotného měl mít nejlepší pocit. Jak ale bylo uvedeno, tento stav zpravidla již v prvních měsících provozu začne postupně uvadat a přetavovat se do jiné skupiny. Zažila to spousta mých vrstevníků, zažil jsem to i já sám. Označil bych se po třech letech za mladého šotouše, který už je ale vůči některým věcem apatický a čas od času mi při jednání s některými lidmi klepe na dveře i agresivita. Důvody a detaily jsem rozepsal třeba v tomto článku.

Důležité je ale vědět, že zabránit této změně může kromě řidiče samotného také chování okolního světa. Pokud budou cestující ohleduplní vůči sobě i vůči řidiči a pokud budou ohleduplní ostatní účastníci silničního provozu, jistě se zachová významně vyšší podíl nadšených šotoušů, kteří budou svou práci dělat s obrovskou láskou a psychickou stabilitou. A kdo dělá svou práci s láskou, dělá ji nejlépe jak umí.